Don Vondrušquijote de la Mafra

Spisovatel historických románů Vlastimil Vondruška dostal minulý týden v MF Dnes šest stran na to, aby zhodnotil, „jak jsme na tom na počátku 21. století“. Pokusil se o to v zamyšleních nazvaných Od národa k internacionalismu, Privilegovaní a plebs, Mezi pravdou a lží, Zdvořilost, či korektnost, Rodina a odpovědnost a Odcizení generací.

V pondělí jsem měl radost, že dostanu hezky po kupě nekrácenou a všeobjímající sumu názorů člověka z opačného zákopu kulturní války: Vondruška je konzervativec, já liberál, to by mohlo být poučné. V sobotu jsem ale nevěděl nic nového o konzervativním pohledu na současnost, zato o Vondruškovi jsem si ověřil hned tři věci: že se hádá s neexistujícím nepřítelem, že kecá bez ohledu na fakta a že si z „poupravených reálií“ vyvozuje snadno zpochybnitelné historické zákonitosti.

Aktuální Finmag

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?

---

Z čirého zoufalství

„Něco na cestu? Tak to jedině stopětku,“ rozhoduje rázně Honza a vytahuje zpoza baru Glenfarclas 105°, šedesátiprocentní kanón, který se obvykle ředí kapkou vody. Teď a tady ne. — Těžce vysloužená recenze whisky baru spolku Marpek Whisky.

Potřebuju Finmag

Sám vím nejlíp, co si myslíte

Vondruškovi se povedl majstrštyk: popsal šest novinových stran polemikou, ve které se ani jednou neobtěžuje uvést konkrétní názor konkrétního člověka, se kterým se pře. Bojuje místo toho se zástupem „jistých feministek“, „zneuznaných intelektuálů“, „jistých německých soudů“, „kdesi kdosi“ (!) a neupřesněných „úřadů“ a „zákonů“.

Jak mimo taková polemika s vysněným nepřítelem může být, to je vidět hned v pondělním kousku na obranu národních států. „Na prvním místě stojí ‚evropanství‘, podivně pokroucená představa, že lidé budou šťastní, pokud budou na celém kontinentu jíst stejná jídla, číst stejné zprávy, poslouchat stejné vládce, řídit se stejnými zákony a všichni budou mít stejné mzdy,“ usuzuje Vondruška a o kousek dál dodává: „Dalším pilířem ideologie EU jsou kroky k likvidaci všeho, co vyjadřuje rozdíly mezi národy.“

Nějak do toho nezapadá, že Evropská unie chrání lokální názvy a receptury potravin, že dotuje lidovou kulturu a že má 24 oficiálních jazyků. Fungování Unie pořád stojí na principech subsidiarity a blízkosti (cílem je „přenést výkon pravomoci na úroveň, která je co nejblíže občanům“). Když někdo naposled počítal příjmovou nerovnost v celém soustátí, vyšla mu hodnota podobně vysoká jako u Spojených států, což na triumf rovnostářství nevypadá. Na rozdíl od USA mimochodem stále nemáme žádná skutečně celoevropská masová média.

Podobného slaměného panáka cupuje Vondruška ve čtvrtečním zamyšlení o korektnosti: „Jediná demokracie vychází z Bruselu, případně od demokratických voličů Hillary Clintonové a Sorosových lidskoprávních aktivistů, ostatní jsou tyrani, xenofobové, fašisti, Putinovi agenti, čínští zaprodanci a vůbec lůza a póvl.“

Takzvaná moderní levice, které Vondruška tenhle pohled na svět přisuzuje (i když ani to bohužel nelze z kryptického textu poznat s jistotou), přitom kritizuje demokratický deficit EU (viz hnutí DiEM25) a podporovala spíš Bernieho Sanderse a Jill Steinovou než Hillary Clintonovou. Nevládní organizace hájící lidská práva kritizoval ve své knize Cesty k emancipaci třeba můj kolega z whitemediáckého seznamu neomarxistů Pavel Barša. „Fašisty“ a „lůzou“ (popřípadě „fašizující lůzou“) operuje spíš hradní mluvčí než Deník Referendum nebo Alarm.

Pro Vondrušku bych si ze všech vyjmenovaných přízvisek dovolil použít jen toho xenofoba, protože úzkostná varování před cizími vlivy jsou jedním z hlavních motivů jeho série. Viz třeba středeční Mezi pravdou a lží: „Představa multikulturního soužití, která se v posledních letech adoruje jako víra ve spasení naší civilizace mezi těmi, kteří pomáhají násilné migraci do Evropy, je pomatená. Vyvracejí ji nejen četné vědecké analýzy, ale i výsledky neúspěšných snah.“ – Jednak jsem si nevšiml, že by někdo adoroval multikulturní soužití „jako víru ve spasení naší civilizace“. (Co to vůbec znamená?) Jednak je na té pasáži dobře vidět, že je Vondruška líný jmenovat nejen své oponenty, ale i ty „četné vědecké analýzy“, na které odkazuje.

Na mě si s fakty nepřijdete

Odkazováním na neurčité vědce, kteří zjistili, že se dostáváme k druhému důvodu, proč nebrat Vondrušku vážně: korektně řečeno trpí „pravdivostní poruchou“.

„Máme dokonce už i úřad, který nekorektní zprávy potírá, a s nimi i ty, kteří by je náhodou šířili. Vznikají zákony zakazující pojmenovávat určité jevy a myšlenky. Ty seznamy vytváří někdo, kdo není podle mého názoru normální,“ přesvědčuje ve čtvrteční úvaze O korektnosti.

Pravdivých je z toho nejvýš pět prvních slov: máme dokonce už i úřad. Konkrétně Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které za první čtyři měsíce činnosti našlo jednu dezinformaci. Tu nepotřelo, jen na ni upozornilo. Že se „nekorektní myšlenky“ či přímo dezinformace šířit stále dají, toho je nejlepším důkazem sám Vondruška, který dlouhodobě dostává privilegované místo v MF Dnes, a nezdá se, že by jeho nebo noviny čekalo jakékoliv „potření“. Všimněte si taky, že zmínka o údajně vznikajících zákonech a seznamech je znovu pro jistotu nekonkrétní.

Ve středečním kousku zase nejpůjčovanější autor českých knihoven líčí iniciační rituály přírodních národů založené na incestu: „Otec připraví dceru o panenství, u severoamerického indiánského kmene Narranagasetů ji o ně připraví dokonce matka. Někde dívku často nezletilou připraví o panenství všichni mužští příslušníci kmene, například u indického horského kmene Laptošů.“

Ani Google, ani databáze univerzitní knihovny o žádných Laptoších nic neví, a to ani o nabízejících se anglických transkripcích. Nenašel jsem tam ani žádnou zmínku o odpaňovacím rituálu Narragansetů. Jen jediný zdroj zmiňuje endogamii vládnoucích rodin – kterou se vyznačovaly i evropské panovnické rody. Zmiňuje ji navíc v kontextu 17. století, Vondruška přitom píše v přítomném čase, jako kdyby se to na Rhode Islandu dělo v roce 2017 – a s perverzním smyslem pro ironii to píše v článku nazvaném Mezi pravdou a lží.

Fakt: v Česku je jedním z nejčastějších důvodů odebrání dětí sociální situace rodičů nebo ztráta bydlení. Sobotní Vondruška: „Lidé se nemusí starat o to, zda své potomky uživí, a pokud to nedokážou, natáhnou ruku – státe, starej se za nás. Existují rodiny, které si z dávek na děti udělaly zdroj obživy.“ Jako historik určitě ví, že si lidé děti, o které se nedokázali nebo nechtěli postarat, dělali celé dějiny; nechávali je pak prostě umřít, dávali do sirotčinců (což bylo často to samé) anebo je prodali do otroctví. Ale to jen tak na okraj, pro poměření toho, jak velké zvěrstvo je sociální stát.

Páteční Vondruška: „Evropská budoucnost je smrtelně ohrožena, pokud budou mít ženy autochtonních obyvatel jen jednoho či dva potomky, zatímco muslimové a migranti po pěti nebo i více.“ Fakt: porodnost se zvyšující se životní úrovní klesá, a to i v převážně muslimských zemích: v Bosně a Hercegovině to je podle dat Světové banky 1,3 dítěte na ženu, v Íránu 1,7 v Turecku a Kosovu 2,1, v Tunisku 2,2. Víc než pět dětí na ženu se rodí jen ve dvaceti z nejchudších zemí světa, které zdaleka nejsou jen muslimské – a i kdyby ty děti představovaly z nějakého důvodu „smrtelné ohrožení“, Vondrušku a další alarmisty před nimi uchrání podvýživa, AIDS, války nebo docela obyčejný průjem.

Historie se opakuje, a když ne, je to její chyba, ne moje

Před vysokou porodností muslimů Vondruška varuje údajnou historickou zákonitostí: „V dějinách vždycky vítězily civilizace, jejichž ženy rodily hodně dětí.“ Světovou ekonomickou i kulturní hegemonii si myslím ještě pořád navzdory své populační stagnaci drží Spojené státy a západní Evropa. Jestli ji někdo ohrožuje, pak to není Burkina Faso ani Niger, ale Čína, která do roku 2015 vyznávala politiku jednoho dítěte. (Byť ani vládní šikana velkých rodin nejspíš nepřispěla k odvrácení populační exploze tolik jako hospodářský růst.)

I když je víra v neodvratné zákonitosti dějin typická spíš pro marxistické historiky než pro ty konzervativní, pro Vondrušku jsou tyhle pseudozákony nejdůležitějším vercajkem. „Východní panovníci byli od starověku považováni za ztělesnění boha. To platilo o staroegyptských faraonech, čínských císařích, vládcích Babylonu i Persie. Jiní byli alespoň bohem povoláni, jako třeba židovští králové či indičtí rádžové. Tihle panovníci vládli z vůle boží, a nikoli lidu, a pojem voleb tu neexistoval. Tahle tisíciletá zkušenost se promítá i do dnešní nechuti tamních zemí akceptovat demokratické volební systémy,“ napsal v úterý a dodal: „Proto my nechápeme politické tradice asijských zemí a ty zase odmítají ty naše. Tradice je jako železná košile, tu neodložíte tak snadno.“

Zmíněná Indie má přitom demokratické zřízení od roku 1947, zatímco takové Španělsko si ho udrželo až v poslední čtvrtině minulého století. Tisíciletou zkušenost s absolutismem a se zbožšťováním vládců měly v nějakém bodu své existence skoro všechny společnosti na světě – a přesto jedna po druhé začaly směřovat k liberálnějším uspořádáním. Jak počítá Johan Norberg v knize Pokrok, od roku 1900 do roku 1950 vzrostl podíl světové populace žijící ve státech, ve kterých mohli muži i ženy volit, z 0 na 31 %, do roku 2000 se vyšplhal na 58 % a trend se zatím navzdory několika lokálním krizím nezvrátil. (Všimněte si mimochodem, že i asijské totality přejímají evropskou „tradici“ – tu marxistickou.)

V Norbergově knize se nachází i hezká paralela k myšlence, že je islám neslučitelný s demokracií: na začátku sedmdesátých let úplně stejně vypadal vztah demokracie a katolicismu – při pohledu na zmíněné Španělsko, ale i Portugalsko a hlavně Latinskou Ameriku. Neznamená to, že všechny muslimské společnosti časem zákonitě dospěji k demokracii – znamená to, že tradice není železná košile a odložit prokazatelně jde, i když to není snadné.

Nechejme už dále být všechny Vondruškovy argumenty šikmou plochou, i když varování před legalizací zoofilie je zvlášť půvabné: v Česku je stále legální a ostatní evropské státy ji postupně zakazují. Nerozpitvávejme ani zneklidňující myšlenku, že máme víc lidských práv „než je tradiční a fungující společnost schopná unést“. Dost, stačí, důkazního materiálu máme kopu: Vondruška není žádným bojovníkem za pravdu, ale pomateným rytířem, který vidí místo větrných mlýnů bídné obry. Zatímco donu Quijotovi se realitu pokoušel připomínat aspoň jeho zbrojnoš, „největší seriózní deník v České republice“ na tohle poslání očividně rezignoval.

ÚVodní foto Vlastimila Vondrušky: Dan Materna / Mafra / Profimedia