Chybí vám motivace? Na čtvrt hodiny do kouta!

Ještě než se do toho pustíme. V oboru jste patnáct let. Jak často se setkáváte s problémy s motivací?

Myslím, že je to poměrně častý problém. Pro dnešní dobu je typický velký tlak na výkon – každý chce být úspěšný. Do toho jsme zaplaveni knihami, konferencemi a přednáškami o spokojeném životě, což v nás vytváří lákavý obraz namotivovaných supermanů. Je to velmi chytrý a sexy byznys, který funguje výborně pro jeho producenty, ale už méně pro klienty. Říkám tomu úspěchologie.

Jak úspěchologie funguje z hlediska psychologie?

Je to jednoduché a všichni ten pocit známe. Dočteme knihu nebo navštívíme motivační přednášku a cítíme se jako vyměnění. Myslíme si, že jsme víc motivovaní, že se v nás něco změnilo, ale ve skutečnosti to je jen krátkodobá změna pocitu, kterou kniha nebo přednáška (a imaginace, se kterou pracuje) vyvolala. Takže ve zkratce, úspěchologie je dokonalý obchod s našimi pocity.

Vyšel nový Finmag!

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?

---

Proč hvězdy berou tolik?

Proč si nad postel lepíme plakáty zpěvaček nebo sportovců, ne učitelů? Zpěv ani fotbal nejsou jaderná fyzika nebo neurochirurgie. Vyvolávají v nás silné emoce. Pořád se jen smějou a vítězí. Kdo by nechtěl být jako oni? Popekonomie Lukáše Kovandy.

Potřebuju Finmag

A ty zase brzy odezní?

Ano, je to úplně to samé, jako když máme hlad. Najíme se a do chvíle, než máme zase hlad, je nám lépe. Ten dobrý pocit je jen reakce na změnu. Jakmile nám podnět zevšední, potřebujeme další dávku, aby se emoce opět dostavily. Mimochodem, přesně takto vzniká závislost. A je jedno, jestli je to jídlo, alkohol nebo motivační kniha.

Opravdu si lze vytvořit závislost na motivačních knihách?

Ano. Nestáváme se ovšem závislí na motivační knize, ale spíše na libém pocitu, který nám kniha přináší. Jednoho dne ale zjistíme, že opakované přečtení knihy už nepomáhá, že další zhlédnutí přednášky nevyvolává očekávané pozitivní emoce. Potřebujeme nový, rafinovanější podnět. Jako u těch závislostí. Marketingoví experti toto moc dobře vědí a umějí s tím pracovat.

Tak proto dovětky jako „překvapivá pravda o tom, co nás skutečně motivuje“ a podobně.

… těžko odolat, že ano? Možná se opět budeme chvíli cítit dobře, ale ve skutečnosti se toho naučíme jen velmi málo a nic moc se nezmění.

Proč to tak je?

Protože se v knihách i přednáškách líčí jen malý výsek reality a o zbytku se mlčí. To, co o svém úspěchu říkáme ostatním, může ve skutečnosti hrát poměrně malou roli. Pokud někdo tvrdí, že nejdůležitější je brzy vstát a pustit se do práce, možná si nevšiml, že za jeho úspěchem stojí například vzdělání nebo sociální dovednosti, které považuje za samozřejmost a při vyprávění je nebere v potaz. A lidé chtějí kupovat snadná, nikoli složitá řešení. Lépe prodáte slogan „přivstaňte si a budete úspěšní“, než „vzdělejte se a budete úspěšní“. Stephen Covey říkal: „Není větší tragédie než pečlivě stoupat po žebříku úspěchu, abych nahoře zjistili, že je opřený o nesprávnou zeď.“ Život není možné od druhého obkreslit, aniž bychom vzali v potaz naši individualitu a zkušenosti. Proto je nepravděpodobné, že techniky, které dotyčnému pomohly, pomůžou stejně i nám. V tom je ta největší chyba.

Takže vezmeme část příběhu a zasadíme ho do úplně jiného kontextu, aniž bychom si uvědomili, jestli je pro nás vůbec vhodný?

Přesně tak. Někdo chce být jako Steve Jobs, ale přitom kopíruje neexistující karikaturu člověka, kterou živí vlastní (a kolektivní) imaginací. Skutečný Jobs byl extrémně problematická osobnost a málokdo by chtěl žít jeho vnitřní život.

Řeknu to ještě jinak. Pokud někdo vstává v pět ráno a jde si zaběhat, a potom ještě hodinu medituje, tak fajn. Možná se mi to jako čtenáři líbí a pravděpodobně bych to rád dělal také. Ale třeba nejsem ranní typ nebo mám po ránu bolavé kyčle. Rozumíte? Musím přijít na to, co je pro mě skutečně dobré, a nedělat věci, u kterých si „dokážu představit“, že by pro mě mohly být dobré jenom proto, že jsem je někde viděl nebo četl. To je cesta, která končí velkým životním zklamáním. Bohužel pak logicky následuje neochota se pokoušet o nové a smysluplné změny.

Bavili jsme se převážně o navození pozitivních pocitů. Co pocit demotivace? Jak ten souvisí s motivací?

Slovo „demotivovaný“ často slýchávám, když se někomu dlouhodobě do ničeho nechce nebo se mu práce oproti dřívějšku vyloženě oškliví. To není jen záležitost  motivace, ale spíš to signalizuje hlubší problém – například přepracovanost nebo špatné vztahy na pracovišti. Taková obecná nespokojenost nebo únava samozřejmě ovlivňuje naše aktuální pocity, které se přelijí do pocitu „demotivace“. Nevyřešíme ji krátkodobou změnou pocitu k lepšímu, například zvýšením platu. Naopak, takto situaci akorát zhoršíme, protože problém jen odsouváme. Jakmile odstraníme skutečnou příčinu, pocit demotivace zmizí.

Dlouho jsem si myslel, že pokud se mi do něčeho nechce, je to otázka nedostatečné motivace. Z našeho povídání vyplývá, že je to nesmysl.

Z části to problém být může, ale motivace je většinou až reakce na konkrétní zkušenost. Motivace není jen něco, co ukazuje do budoucna, ale je také důsledkem našeho chování v minulosti. Pokud se nám jen do něčeho nechce, nesvádějme to jen na nedostatek motivace. Spíš právě popřemýšlejme, proč se nám nechce, jak to souvisí s tím, co jsme zatím dělali a nedělali. S motivací to většinou nemá nic společného. Třeba jsme unaveni, nedělali jsme dostatek přestávek nebo naopak s danou činností nemáme zatím žádnou zkušenost a jediný pocit, který dominuje, jsou obavy. Motivace je také důsledek toho, že už se nám někde daří. Pokud jsme ještě nezačali nebo se ještě nedaří, nemůžeme tento prožitek očekávat. A za druhé, nezaměňujme hlubší motivaci, tedy hlubší potřeby a životní priority, s aktuálními pocity. Ty jsou často chvilkové, někdy signalizují důležité zprávy, ale jindy jsou spíše něčím, co musím umět překonat.

Proto je tedy důležité umět pracovat s aktuálními pocity. Zkrátka si umět zvednout náladu, když je to potřeba.

Umět si „zvednout náladu“ je skutečně velmi důležité. Proto bychom měli mít zásobu osvědčených triků a vědět, co nám dělá dobře. Objevovat chvíle, kdy se cítíme být sami sebou – někdo si rád zajde na dobrou kávu, někdo se projít do přírody. Tyto chvíle je potřeba nejen znát, ale také jim v životě (a třeba i kalendáři) udělat místo. Pokud se naučíme být pocitově spokojení, mnohem snáz se pustíme i do práce, která na první pohled není tolik zajímavá.

A když i tak máme den blbec?

Je logické, že pokud jsme se špatně vyspali a k tomu hned ráno s někým dohadovali, nebudeme mít chuť do práce. Z toho důvodu je potřeba pěstovat odolnost vůči nepříjemným pocitům a nechuť překonávat. Umět třeba odklonit pozornost jinam a dát se do práce. Ne vždycky se nám do všeho chce, o to víc musíme tuto dovednost trénovat. Vůle je skutečně jako sval – pokud ho netrénujeme, tak nemůžeme být silní a vytrvalí. Něco jiného pochopitelně je, pokud nám určitá činnost nepřináší radost dlouhodobě a nevyužíváme v ní vlastní potenciál – v tu chvíli je potřeba učinit razantnější změnu. Je ale nutné tento dlouhodobý pocit nespokojenosti odlišit od toho běžného, každodenního pocitu, a s tím se naučit pracovat.

Na zkušenou jako v pohádkách

Říkáte, že motivace není jen umění si zvednout si náladu, ale skládá se z dalších dvou částí. Jakých?

Za prvé to jsou obecné potřeby, jak je popsal například Abraham Maslow. Ty máme všichni podobné (každý má například potřebu kontaktu s druhými lidmi), ale jejich naplnění je silně individuální (každý potřebuje jiné množství a typ kontaktu). Za druhé je to cesta konkrétních zkušeností – musíme si na sobě prakticky vyzkoušet, co nám vyhovuje a co ne (jaké prostředí, typ práce, míra stresu a podobně). Abychom pochopili svoji motivaci, musíme mít ještě dvě důležité dovednosti navíc: trpělivost a sebereflexi. Poznat sám sebe není úkol na týden nebo na rok. Naopak znamená to ochotu začít si sám sebe uvědomovat a díky sbírání zkušeností zkoumat, jak naše pocity vznikají, jaké mají příčiny a jak nejlépe naplňujeme své obecné potřeby.

Uvědomovat si své vlastní chování je velmi obtížná dovednost, nemyslíte?

Většina klientů s ní má skutečně problémy. Mají sice třeba dostatek zkušeností, ale nedokážou se v nich zorientovat, něco se o sobě dozvědět a upravit podle toho svůj život. Pokud se to ale někomu povede, výsledkem je postupně směr a motivace, která bude skutečně pevná. Když s klienty podobnou cestou procházím, sami se diví, jak se v domněnkách o sobě mýlili, protože si je vytvořili automaticky a neměli je podložené zkušenostmi.

Pojďme ještě jednotlivé částí probrat podrobněji. Maslowova pyramida potřeb je už ze školy známý pojem. Co bychom o ní měli vědět víc?

Je pravda, že když se řekne pyramida potřeb, asi si každý vybaví, že o ní slyšel a možná zná jméno autora. Ale málokdo by dal celou pyramidu dohromady a ještě méně z nás se nad potřebami jako „uznání“, „bezpečí“ nebo „láska“ někdy zamyslelo. Abychom pochopili svou individualitu, musíme zjistit, jak konkrétně danou potřebu žijeme, protože každý přece například slovo láska nebo bezpečí chápe jinak.

Jak to lze zjistit?

Musíme chtít sami sebe poznávat. Podle mě jsou dvě cesty – experimentovat ve sbírání zkušeností a být sám k sobě citlivý. Bohužel se obojího bojíme.

Sbírání zkušeností nebo citlivost sám k sobě, to zní gumově. Co tím myslíte?

Díky sbírání zkušeností se snadněji poznáme. Přijde mi, že často zbytečně moc teoretizujeme, dlouho váháme, bojíme se zaexperimentovat a vyzkoušet novou věc, která nás láká. Máme pocit, že tím ztrácíme čas, nebo si „nejsme jisti, jestli to vlastně chceme“. To je ale ta nejhloupější výmluva, protože jen díky konkrétní zkušenosti zjistíme, jestli daná možnost je, nebo není pro nás. Najednou máme odpověď, která nám často stačí do konce života, a už nad tím nemusíme přemýšlet. A navíc si za pár let nebudeme vyčítat, že jsme nevyzkoušeli to, co jsme chtěli.

Chápu to správně, že jednoduše nabádáte, abychom se zvedli ze židle a vykročili z komfortu?

No jasně! Pokud tu potřebu cítíte, tak proč ne. Jděte na zkušenou jako v pohádkách! Zejména pro mladého člověka do třiceti let je sbírání zkušeností hlavní vývojový úkol, takže lidem v tomto věku říkám: zkoušejte cokoli a co nejvíce. Naučit se vstupovat do nových situací, zůstat životu otevřený a umět vykročit z komfortu je nejen důležitá součást motivace, ale i spokojeného života v jakémkoli pozdějším věku. Pokud se to naučíme v mládí, v pozdější dospělosti jako když najdeme.

Takže klasický pokus–omyl?

V první třetině života určitě, tím zjišťujeme svoji cestu. Jakékoliv precizní osobní vize a plány nemají moc smysl. Odkud bychom je chtěli brát, pokud se ještě pořádně neznáme?

Jinými slovy nemá smysl snít o tom, že budu spisovatel, ale je důležité napsat první povídku.

Ano, to je ta zkušenost k nezaplacení. Díky ní se posouváme kupředu. Čím víc zkušeností máme, tím dříve zjistíme, co už v životě nechceme opakovat. Omyly jsou v této fázi extrémně důležité. Je zkrátka potřeba občas upadnout a zjistit: „tak tohle byla totální katastrofa, to už nikdy nechci zažít!“. A vzápětí si uvědomit si, co o nás ta katastrofa říká a proč jsme se při ní necítili dobře. Protože když se nám daří, většinou si toho užíváme a nepřemýšlíme, proč tomu tak je. Teprve neúspěch automaticky přinese sebereflexi a tázání se po našich vlastnostech, dovednostech, hranicích. A obnaží je. Proto jsou chyby a neúspěch pro sebepoznání nenahraditelné.

Další díl seriálu

Říkáte, že kromě naplnění individuálních potřeb, sbírání zkušeností a umění si zvednout náladu, jsou důležité ještě dvě věci navrch: trpělivost a sebereflexe. Jak jsme na tom se sebereflexí? Umíme si uvědomovat vlastní chování?

Bohužel moc ne.

Nemáme čas?

Myslím, že neumíme a nejsme zvyklí trávit čas sami se sebou. Záměrně hledáme jiné aktivity nebo nám do toho vždycky něco skočí. Pestré podněty vnějšího světa jsou zajímavější než zůstat chvíli se svými myšlenkami v tichu. Výsledky práce na sobě navíc nejsou vidět hned, tak se raději věnujeme věcem s okamžitým efektem. Třeba sledování dalšího dílu oblíbeného seriálu.

Radíte klientům nějaké speciální techniky, které můžou se sebereflexí pomoci?

Žádné speciální techniky nejsou potřeba. Nejde o žádné enormní úsilí. Bohatě stačí, když si každý den uděláme na patnáct minut čas sami pro sebe, sedneme si někam do kouta a začneme si uvědomovat úplně banální věci: například co jsme obědvali nebo s kým a o čem jsme si povídali. Postupně můžeme jít dál a uvědomit si, co nám udělalo radost, co jsme naopak pokazili a jak to příště uděláme jinak, za co jsme v životě vděční. Nebo si vést deník a zapisovat si to a zpětně číst. Ve staré tradici se tomu říká zpytování svědomí. Tím získáváme potřebný odstup od toho nejdůležitějšího seriálu, který můžeme sledovat – od vlastního života. A zároveň se tak s ním paradoxně dostáváme do těsnějšího kontaktu. Další den tak můžeme natočit ještě lepší díl a máme jistotu, že se děj ubírá rozumným směrem.

Je tohle skutečně ten klíčový návyk?

Podle mého názoru nepochybně ano. Často říkám, samozřejmě trochu nadneseně, že pokud by lidé pravidelně zpytovali svá svědomí, psychologové brzy přijdou o práci.

Zdá se mi to až příliš jednoduché.

A proč ve všem potřebujete hledat složitosti? Skutečně si myslím, že kdybychom se dokázali každý den na čtvrt, půl hodiny zastavit a uvědomit si, co nás přes den trochu trápilo a co udělalo radost, nebudou se problémy kumulovat do jednoho velkého trápení, případně poruchy. Většina lidí se do sebe ale nepodívá i desítky let, problémy odkládá, a najednou se za jednoduše znějícími otázkami jako „co vás trápí“ skrývá opravdu hodně věcí.

K čemu zpytování svědomí vede? Jaké změny pozorujete u klientů?

Kromě toho, že nás činí lepšími lidmi, tak po nějaké době vede především k pocitu vděčnosti, radosti a především smysluplnosti života. Smysl nikdy nepřijde sám, musíme jej umět nalézt. A jak bychom mohli smysl rozpoznat, když se po něm ani nerozhlédneme?

Je tedy smysl ta nejvyšší motivace?

Rozhodně. Nic důležitějšího než motivaci smyslem neznám.

Fotografie Dalibora Špoka: Jan Majer - psychologie.cz