Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Volby jsou na nic. Pojďme zastupitele losovat

Nalosovat si parlament vlastně není vůbec špatný nápad.

Jistě není žádné tajemství, že zastupitelé, které si volíme, jsou obecně neschopní nebo hanební lidé. Data z průzkumů potvrzují, že popularita kongresmanů a kongresmanek je nižší než popularita marketingových manažerů a dýmějového moru. Jediná záhada je, že si je tam ještě držíme. Zčásti to bude asi tím, že nás nenapadá žádná alternativa, která by nebyla mnohem, mnohem horší. Jak praví známé rčení, demokracie je nejhorší věc na světě, ale pořád je lepší než všechno ostatní.

V celé rozmanitosti

Ale co když ne? Co kdyby existoval lepší způsob výběru vrchnosti? Vlastně – jeden by tu byl. Losování (sortition) neboli náhodný výběr. Mohli bychom to zkrátka dělat, jako to kdysi dělali Athéňané, a hledat zákonodárce tak, jako ostatně dneska v Americe hledáme členy soudních porot – vybrali bychom občany ze seznamu a požádali je, aby řídili naši zemi.

Představte si, že by místa zákonodárců nebyla tradičně zaplněná nestvůrami, zvrhlíky a Majiteli Menších Podniků. Představte si, že by místo nich rozhodovali učitelé, instalatéři, knihvazači, opraváři psacích strojů, plavčíci, břišní tanečnice, kapitáni velrybářských lodí, letušky a sběrači jahod. Občas by se mezi ně samozřejmě omylem dostal i nějaký ten zlodějíček nebo youtuber. Takový je ale náš národ ve své rozmanitosti. Náhodně zvolený Kongres by odrážel pestrý průřez kromobyčejnou americkou společností.

Už je to tak, že naši zákonodárci jsou vždycky neakceptovatelní lidé. To, že si je můžeme sami volit, na tom nic nemění. Výběr, který je k mání, prostě lepší výsledky dát nemůže. Něco se tedy někde muselo pokazit. Kdybychom byli věnovali pozornost svým řeckým předchůdcům, asi by nás to nepřekvapilo. Už Aristoteles říkal, že volby vedou k oligarchii a náhodný výběr k demokracii. Něco by na tom mohlo být.

Plně reprezentativní Kongres sestavený losováním by zajistil, aby naše řídicí orgány skutečně připomínaly populaci, za kterou mají schvalovat zákony. Možná by se nám nelíbilo, jak by takový Kongres vypadal, ale aspoň by vypadal jako my.

Reprezentanti

Jistě existují argumenty ve prospěch voleb. Volit zákonodárný sbor všeobecným hlasování nám prostě připadá správné. Je to přece zlatý standard demokracie po celém světě – dřív zkorumpovaný stát se rázem „stane“ demokratickým, stačí uspořádat svobodné, spravedlivé volby. Máme obecně pocit, že zákonodárný sbor musí lid, který ho zvolil, nějak „reprezentovat“, když mu dal svůj hlas. Z jakého hlediska ho ale reprezentuje? Z demografického? Všichni víme, že to není pravda. Vezměte si například současný americký Kongres, který tvoří z 80 procent muži, z 95 procent lidé s vysokoškolským vzděláním a z 50,8 procenta milionáři. Populaci, kterou zastupují, tvoří muži z 50 procent, vysokoškoláci z 30 procent a milionářů je pět procent. Takže ani zdaleka.

Mohli byste říct, že zastupitelé nemusejí být dokonalým zrcadlem populace, pokud ji zastupují ideově. Pokud váš kongresman (nebo kongresmanka, ale pravděpodobně kongresman) prosazuje politická opatření, která byste sami chtěli prosadit, záleží nějak na tom, že oba náhodou pocházíte z diametrálně odlišných poměrů? To by byl vynikající argument, kdyby Kongres většinou prosazoval politiku, se kterou Američané souhlasí. Jenže tak to bohužel není. Ze statistického hlediska mají preference 90 procent amerických voličů podle odhadů studie z Princetonské univerzity „téměř nulový“ vliv na tvorbu politik. Mnoho právních reforem s vysokou publicitou a širokou podporou veřejnosti se navíc nikdy nedostalo ani na dohled prezidentova stolu, jako například zalátání gun show loophole (díry v zákonu o střelných zbraních, která umožňuje na veletrzích prodávat zbraně komukoli bez nutných kontrol kupujícího a zaznamenání jeho údajů; pozn. překl.) Jak je něco takového v „reprezentativním“ Kongresu možné?

Ti, kteří myslí za nás

Odpověď je nasnadě Kongres lid v žádném myslitelném ohledu nereprezentuje. (Pár důvodů, proč je to tak nasnadě: vysoké bariéry – kdo se do Kongresu chce dostat, musí mít vzdělání a kapitál; výdaje na kampaně zcela mimo kontrolu; naprosto neúměrný vliv dárců a lobbistů, stranicky řízené nominace; posedlost znovuzvolením atd. atd.) Aha, ale můžete říct, že slovo „reprezentovat“ znamená něco úplně jiného. Zákonodárce není osoba, od které čekáte, že bude uvažovat jako vy: je to někdo, koho pověříte myslet za sebe, protože má k takové práci zvláštní předpoklady.

Rozmyslete se, jestli to není holý nesmysl. Především – nikdo přece ve skutečnosti nevěří, že naši zákonodárci mají ke své práci zvláštní předpoklady. (Zběžně můžeme zmínit, že víc než 40 procent Kongresu tvoří právníci, které veřejnost údajně vnímá jako nejméně užitečnou profesi v Americe – pokud jde tedy o to, jak jsou užiteční pro celou společnost.) Myšlenka, že bychom u takových lidí outsourcovali svoje myšlenkové procesy, je naprosto děsivá.

Nejsou ale volby příležitost k tomu, abychom špatné zákonodárce mohli povolat k odpovědnosti? Ne, nejsou. Míra udržení členů Kongresu v úřadě se pohybuje mezi 85 a 90 procenty. Celková míra spokojenosti s jejich působením ve funkci je 19 procent. Tenhle argument byl hodně slabý, bylo pošetilé vůbec ho vytahovat.

Nemůžete zvolit toho, kdo tam opravdu nechce

Tak dobře, teď víme, že volby jsou špatně. Proč by ale náhodný výběr měl být lepší? Proč by měl být výhodnější než řekněme volební systém s omezenými funkčními obdobími a přísnějším omezením výdajů na kampaně a reklamu?

Už z podstaty mají volby dvě vady. První je „politické podchycování“. Náš současný systém je neuvěřitelně náchylný k manipulaci ze strany dobře zorganizovaných a profinancovaných politických zájmů, které diktují jak nominace, tak potom chování zákonodárců ve funkci. Těžko si představíme, že by volební reformy mohly eliminovat podobné politické ovlivňování, přestože by ho mohly ztížit. Druhý problém je v tom, kdo se rozhodne kandidovat.

I kdyby se vám podařilo odstranit některé finanční a institucionální bariéry pro vstup potenciálních zákonodárců do funkce, pořád máte jeden zcela zásadní problém – sto procent kandidátů budou nakonec vždycky tvořit lidé, kteří opravdu chtějí být v Kongresu. Volby tedy nevyhnutelně vyberou lidi, kteří v nich chtějí nejvíc vyhrát, a lidé, kteří chtějí vyhrát ve volbách ze všech nejvíc, budou s neúměrně velkou pravděpodobností lidé, kteří jsou náchylní ke korupci a prospěchářští. Už od dávných dob se traduje otřepaná fráze: ti, kteří usilují o moc, si ji zaslouží nejmíň. Jen si vzpomeňte, jací lidé v běžném životě rádi jako první mluví na poradách a ochotně rozhodují za celou skupinu. Zpravidla jsou otřesní. Možná vás napadne někdo, kdo je otřesný o maličko míň, ale kdybyste si měli vybrat, stejně byste nechtěli, aby 535 jeho klonů vytvářelo pravidla pro celou zemi.

Dokončení:


Text s laskavým svolením autorů přeložil Filip Drlík. Originál najdete na CurrentAffairs.org

Komentáře

Celkem 13 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Zdeněk Suchý | 22. 8. 2017 16:10

Nazvat člověka, který preferuje svoji svobodu před okrádáním netáhlama demagogem může snad jenom netáhlo :-)

+7
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jan Koss | 22. 8. 2017 14:19

Údajně tento článek přeložil Filip Drhlík z CurrentAffairs.com. Patrně CurrentAffairs.com neexistuje. Je to článek vycucaný z prstu? Není v Česku dost demagogie typu Honza Altmann a spol, než aby se další kraviny dotahovaly ze zámoří?

-3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK