Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Politická satira v Turecku: hlas odporu slábne

Turecko přes čtvrt roku blokuje Wikipedii. Od loňského pokusu o převrat bylo zatčeno téměř 50 tisíc osob, více než 140 médií muselo skončit, velké množství novinářů skončilo ve vězení kvůli údajné teroristické propagandě. Jednomu žurnalistickému žánru se ale v zemi, která výrazně omezuje svobodu tisku a projevu, zatím daří. Politické satiře.

Turecká satirická a komediální scéna je pravděpodobně třetí největší na světě, hned po Japonsku a Spojených státech. Humor oslovuje čtenáře všech generací bez ohledu na sociální postavení, politický humor pak většinou lidi v opozici vůči režimu.

Tradice od Osmanů

Rozsah i dosah turecké politické satiry narostl během protestů v parku Gezi v roce 2013, její historie je ale mnohem delší. Satirické publikace vycházely už za Osmanské říše. První humoristický magazín se jmenoval Diyojen (Diogenes) a od roku 1870 ho vydával Teodor Kasap.

Tradici ovšem má v Turecku i represe. Během tří let své existence byl magazín třikrát zakázán, až musel svou činnost ukončit úplně, kvůli politické satiře. Kasap se stal prvním karikaturistou a satirikem v zemi, vězněným za svou práci.

Vůbec největší slávy dosáhl satirický magazín Gırgır, založený době Turecké republiky. V 70. letech dával do oběhu 750 000 výtisků a stal se třetím největším satirickým magazínem na světě.

Nechte nám park

... a svobodu

V roce 2013 se nejprve demonstrovalo v Istanbulu proti územnímu plánu, který počítal s likvidací oblíbeného parku Gezi. Pokojná demonstrace byla brutálně rozehnána. V reakci na represe začala vlna demonstrací po celém Turecku. V osmimilionové zemi se celkem asi pěti tisíc demonstrací zúčastnilo 2,5 milionu (oficiální odhady), jejich tématem byla svoboda projevu, svoboda tisku, protesty proti autoritářskému způsobu vlády a policejní brutalitě, ale i proti postoji Turecka k syrskému konfliktu. Demonstrace doprovázely i stávky a mohutná kampaň na sociálních sítích. A nezůstaly všechny pokojné.

Proti demonstracím se od začátku zasahovalo se značnou brutalitou, za užití slzného plynu, těžké techniky, vodních děl, bití a tak podobně. Na konečném účtu represí proti demonstracím je jedenáct mrtvých a přes osm tisíc zraněných.

Milníkem v moderní historii turecké satiry jsou ovšem zmíněné protesty v istanbulském parku Gezi a následně po celém Turecku. Byly to právě karikatury a graffiti (ale taky písně a videa s politickými poselstvími), které spojily občany všech generací, tříd, různého vzdělání i vyznání. Humor byl považován za jazyk odporu, pomocí kterého se protestující vymezovali vůči vládě. Během protestů byly ulice a zdi plné satirických obrázků, odvážných vyjádření a představení, která zesměšňovaly policii, politiky a média.

Kritizovaní nepochopí

George Orwell kdysi napsal, že každý vtip je malá revoluce. V moderním Turecku to platí víc než kdy dřív. Odstartovalo to Gezi a pokračuje to i v dnešní neútěšné politické situaci. Což potvrzuje i třiadvacetiletá studentka ekonomie Zeynep.

„Víš, současná politická situace v Turecku je velmi vážná a lidi jsou schopní se s tebou pohádat kvůli politice, kvůli svým názorům. Zaytung [satirický online magazín, pozn. aut] si z toho dělá legraci. Zlehčuje tím situaci, proto jejich články čtu ráda. Pomáhá mi to líp zvládat, co se v naší zemi děje,“ popisuje mi Zeynep nad šálkem kávy v jedné z moderních kaváren v centru turecké Ankary. Kromě satiry si povídáme i o svobodě tisku a projevu v zemi, a o tom, co si Zeynep myslí o současné situaci v Turecku. Když probíráme citlivější témata, mírně ztiší hlas a podívá se kolem sebe. „Nevěřím, že by v naší zemi existovala svoboda projevu. Myslím, že není bezpečné říkat veřejně, co si myslíte. Pokud je někdo dostatečně odvážný, může si na Facebook napsat ‚myslím si tohle a tohle‘, podle mě by to ale nikdo neměl dělat, nemá to zapotřebí,“ objasňuje Zeynep, proč je s vyjadřováním svých politických názorů ostražitá.

Satira v tomto případě působí jako skvělý prostředek, díky kterému mohou čtenáři ventilovat svou frustraci. Myslí si to například osmadvacetiletý programátor Emre. Podle něj můžou satirické magazíny jednoduše psát to, co ostatní média nemůžou. „Dokážou kritizovat vládu vtipným způsobem, pro ostatní noviny je to mnohem složitější. Navíc ti, co jsou kritizovaní, často z textu nepochopí, o co jde.“ Právě v tom je kouzlo satiry, a tím spíše té politické. K jejímu pochopení potřebuje čtenář určitý stupeň porozumění a vzdělání, jedná se proto zejména o alternativní zprávy pro vysokoškolsky vzdělané jedince. A ti to dokážou ocenit. „Čtu politickou satiru, protože dokáže popsat tragickou realitu ironicky a vtipně,“ podotýká například studentka politologie a sociální pracovnice Asli.

Zakázáno

– Posílám vojáky, Mehmete. – Vidím. Zvedám sázky o padesát procent.

Karikaturista reagoval na pokus o armádní puč a na lidový odpor proti němu po svém. Naznačil, že jak vojsko, tak lid jsou jen figurky či sázky v mnohem vyšších hrách. Časopis LeMan, na jehož titulce obrázek vyšel, musel záhy čelit nejen zákazu, ale i útoku na redakci. Padesát procent je mimochodem jedna z manter prezidenta Erdoğana. Rád opakuje, že za ním stojí padesát procent voličů. Poukazem na svou podporu také zlehčoval demonstrace v roce 2013: Když oni pošlou sto tisíc lidí, moje strana může okamžitě poslat milion.

Satira nekončí, ale slábne

Satira v Turecku se dá považovat za jeden z posledních hlasů odporu. Podle Jonathana Guyera, který pracuje pro Institut pro současné světové záležitosti (Institute of Current World affairs) a zaměřuje se na politickou satiru a komediální scénu v Turecku, se nezdá, že by se turečtí satiričtí tvůrci nechali zastrašit výhružkami vlády. „Doslova od následujícího dne od pokusu o převrat se satiričtí tvůrci nepřestali navážet do prezidenta,“ uvedl Guyer pro Public Radio International (PRI). Jejich činnost se nicméně neobešla bez trestu. Zažil to například satirický magazín LeMan. Ten hned po loňském pokusu o převrat vydal „speciální převratovou edici“ a na obálce si vystřelil z tureckého prezidenta Erdoğana. „Magazín byl téměř okamžitě zakázán a policie chodila od jedné trafiky k druhé a zabavovala vydané kopie. Týden po speciální edici se skupina neznámých pachatelů snažila vloupat do redakce LeManu. Ochrance se podařilo je vyhnat, satiričtí tvůrci v Turecku ale mají oprávněný důvod obávat se o své bezpečí,“ popsal situaci Guyer.

Ačkoliv Guyer tvrdí opak, právě podobné situace můžou vést k oslabení kritiky, obsažené v politické satiře. To, že turecké satirické zprávy mírně polevují, si myslí i Emre. „Vzhledem k situaci ohledně svobody tisku je pochopitelné, že satiričtí tvůrci se zaměřují na méně kontroverzní témata a sami se tak v podstatě cenzurují. Nechtějí být příliš kritičtí, aby vláda nenařídila zavření jejich magazínů.“

Politická satira v Turecku stále patří mezi nejradikálnější kritiky vlády a prezidenta. Přes všechny překážky, omezení a zákazy vydržela v Turecku více než 140 let, a je proto pravděpodobné, že vydrží i do budoucna. Jestli bude stále odvážná a ostrá, anebo kritiku radikálně zmírní, to se teprve uvidí. 

Novináři zase u soudu

Erdoğanovy konfrontace s karikaturisty nejsou žádná novinka. Dvakrát se soudil s karikaturistou listu Cumhuriyet Musou Kartem. V roce 2015 byli za karikatury tureckého prezidenta na čtrnáct měsíců odsouzeni kreslíři magazínu Penguen Bahadır Baruter a Özer Aydoğan, trest jim byl později změněn na pokutu. Od té doby ovšem přituhlo Musa Kart je od předvčerejška znovu před soudem, tentokrát  spolu s dalšími 16 zaměstnanci deníku Cumhuriyet, obviněni jsou z podpory terorismu a hrozí jim tresty v řádu desítek let.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK