Seberte svobodu dětem, vezmete ji celé zemi

Ve výchově amerických dětí se stále víc prosazuje autoritářství. Je tu řada společenských sil a trendů, které dohromady zapříčinily dosud nevídanou míru rodičovské kontroly a dohledu nad životy dětí. Jistě, vyvozovat ze způsobu, jakým se staráme o své děti nějaké širší společenské důsledky, je vždycky spíš spekulace. Pokud ale mají pravdu sociologové, kteří dávají do souvislosti výchovu a dlouhodobý politický vývoj v zemi, pak jsou možná dnešní restriktivní výchovné normy předzvěstí všeobecného úpadku demokratického konsenzu ve Spojených státech.

Ze strachu vychováváme ustrašence

Přísný rodičovský dohled se v Americe začal uplatňovat na počátku 80. let minulého století. Podporu „dětí z volného chovu“ vystřídal „útěk do bezpečí“ a bezprecedentní kontrola každého aspektu dětského života.

Rodiče a pedagogové víc než v kterékoli minulé generaci vštěpují mileniálům – dětem narozeným v novém tisíciletí – představu, že, slovy právníka a aktivisty Grega Lukianoffa a sociálního psychologa Jonathana Haidta, „život je nebezpečný, ale dospělí udělají vše, co bude v jejich silách, aby vás ochránili“. Ti rodiče, kteří dnes stále přísahají na prospěšnost dětství s minimálním dozorem, dnes čelí silným společenským tlakům, které psycholog Peter Gray přirovnal k někdejší čínské tradici deformování ženských nohou.

Tyto trendy se odrážejí i v konkrétních číslech:

• podíl volného času školáků prudce klesl ze 40 procent na počátku 80. let minulého století na 25 procent v polovině 90. let
• čas strávený denně ve škole poskočil z pěti až šesti hodin na počátku 80. let na téměř sedm hodin na počátku nového tisíciletí
• roku 2006 už téměř 40 procent škol buď úplně eliminovalo velkou přestávku, nebo to zvažovalo

Stejný obraz nám podávají i kvalitativní indikátory. Z nedávné studie, kterou zadala občanská iniciativa Alliance for Childhood, vyplynulo, že mateřské školky „v posledních dvou dekádách prošly radikální proměnou“. Prostor pro dobrodružství, pohyb, imaginaci a hru „se téměř úplně vytratil“. Mateřské školky místo toho zavádějí „zdlouhavé výukové programy“ a „vysoce preskriptivní osnovy, které vycházejí z nových státních norem a jsou napojené na standardizované testy“. Učitelé se přitom od těchto osnov nesmějí odchylovat.

Dokonce i hračky, které rodiče svým potomkům kupují, svědčí o jejich skepsi vůči dětské nezávislosti. Podle údajů Národní asociace rodičů a pedagogů rodiče někdy v polovině 80. let minulého století začali kupovat méně víceúčelových, nestrukturovaných hraček typu plastelíny či stavebních kostek, které „podporují způsob hraní, který si děti mohou přizpůsobovat svým přáním a potřebám“. Dnes patří k nejprodávanějším hračkám figurky hrdinů akčních filmů a počítačových her, které „vedou k vysoce strukturovanému způsobu hraní“.

Je paradoxní, že přemíra pravidel a disciplíny představuje pro děti vážnější riziko než všechny tradiční hrozby typu zločinnosti, „cizích osob“ a nedostatečné bezpečnosti na dětských hřištích.

Vezměte si jen skutečnost, že prakticky všechny ukazatele zhoršujícího se zdraví dnešních dětí lze vysvětlit sedavým způsobem života, který se rodiče snaží řídit do nejmenších detailů. Ve studii publikované roku 2005 v odborném časopise Pediatrics výzumníci z Pennsylvánské univerzity ukázali, že děti, jejichž matky považují okolí svého bydliště za méně bezpečné, stráví denně místo hraní venku o dvě hodiny víc u televize. Američtí školáci stráví pohybem v průměru jen 18 minut denně, a tak není divu, že od 70. let minulého století vzrostl počet obézních dětí ve věku mezi šesti a jedenácti lety víc než trojnásobně.

Do souvislosti s nedostatkem volného pohybu dávají vědci také zvyšující se míru agrese, hněvu a problémů s chováním mezi dětmi. Tato zjištění jsou v souladu s tezemi vývojové psychologie, podle nichž je hraní životně důležitou součástí dospívání, protože děti učí, jak zvládnout a nakonec i zkrotit své úzkosti a fobie.

Ve snaze objasnit tento posun v americkém výchovném paradigmatu byla předložena celá řada vysvětlení – psychologických, ideologických i ekonomických. Například:

• reakce rodičů na vlnu zločinu v 70. letech minulého století a vysoce medializované případy únosu dětí
• „étos socializace“, „stále víc spoléhající,“ jak popisuje sociolog Frank Furedi, „na terapeutické techniky“, který vede děti k tomu, aby všechny běžné problémy interpretovaly jako psychologické; to všechno narušuje proces dospívání
• vliv prostředí, ve kterém žijeme, na hladinu serotoninu v krvi, což podle biologa Raymonda Peta umocňuje „autoritativní sklony“ napříč populací
• problematické vztahy mezi rodiči a dětmi, které v dětech pěstují „úzkostný, bázlivý pohled na svět“
• neřízená urbanizace, která omezuje příležitosti k nestrukturovanému hraní (například počet dětských hřišť v New Yorku je na historickém minimu)
• úzkost z extrémně soutěživého přijímacího procesu amerických univerzit

Neznají svobodu, nechtějí svobodu

Dopad na dětský život je znepokojivý sám o sobě, nicméně hodně vysoká jsou i celospolečenská rizika, obzvláště v době, kdy samotná americká demokracie vykazuje známky slabosti. Profesoři práva z Chicagské univerzity Azíz Huq a Tom Ginsburg se ve svém článku, který nedávno vyšel v časopise UCLA Law Review, ptají, jestli ve Spojených státech hrozí ústup od demokratického konsenzu. Zjistili, že riziko sice postupného, nakonec však zásadního rozkladu demokratických norem, v posledních dekádách roste a dnes dosahuje úrovně „jasného a bezprostředního nebezpečí“. Oba autoři tvrdí, že „širší posun k autoritativnějšímu zřízení“ je docela dobře představitelný.

Osud demokracie ve Spojených státech může záviset mimo jiné i na trendech ve výchově dětí. Společenští vědci ostatně již dávno poukazují na to, že autoritativní společnosti mají své kořeny v dětských patologiích.

K nejradikálnějším zastáncům tohoto pohledu patřila již zesnulá psycholožka Alice Millerová, odbornice na autoritativní režimy. Ze svého studia nacismu a sovětského komunismu vyvodila, že diktatury se rodí tehdy, pokud děti vyrůstají v autoritářském prostředí, v němž se silně uplatňují krajní podoby kontroly a disciplíny. V případě nacistického Německa Millerová tvrdí, že Hitler by se nikdy nedostal k moci, nebýt výchovných metod na přelomu století, které stavěly na „slepé poslušnosti“ a potlačovaly kreativitu. Miliony Němců, kteří nakonec vyrostli v sympatizanty nacismu, se podle Millerové potýkaly s odkazem dětství coby „soukromého koncentračního tábora“ řízeného „úpravnými, spořádanými, bohabojnými a počestnými křesťany“, z nichž se rekrutovali němečtí politici a úředníci.

Millerová byla přesvědčena, že protilékem na autoritářství je dětská autonomie. Věřila, že důvod, proč mladí lidé v roce 1989 dokázali svrhnout komunismus, aniž přitom podlehli „bezhlavé, zaslepené destruktivnosti radikálů z 60. let minulého století“, spočíval v tom, že v dětství „se těšili větší svobodě než starší generace“, a měli tak „lepší povědomí o hodnotě svobody a lidského života“.

Pohled Alice Millerové je možná redukcionistický, její hlavní tezi však potvrzuje pozoruhodná, nedávno objevená korelace mezi výchovnými metodami a politickými preferencemi.

Proč například voliči v republikánských primárkách masově podporovali Donalda Trumpa – fenomén, s nímž političtí komentátoři vůbec nepočítali? Vědci zjistili, že nejčastější společnou charakteristikou Trumpových příznivců není identita, religiozita nebo příjem, nýbrž názory na výchovu dětí. Ti, podle kterých je u dětí důležitější respekt vůči dospělým než nezávislost, poslušnost než soběstačnost a vynucená způsobnost než vlastní úsudek a zvídavost, volili Trumpa až dvaapůlkrát častěji než lidé s opačnými názory.

Autoritáři leví

Vysvětlení zní, že takovéto preference odrážejí obecný autoritativní způsob uvažování, který pak rezonuje s kandidátem s „fašistickými sklony“.

Dávno předtím, než vyšel na světlo dotyčný výzkum Trumpových voličů, levičáci často ostřelovali konzervativce pro jejich příklon k tradicionalismu a pořádku právě municí, kterou jim dala odborná literatura s tématem autoritářské osobnosti. Například někdejší Nixonův poradce a jeden z hlavních aktérů aféry Watergate John Dean ve svém nelichotivém vykreslení vlád Richarda Nixona a George W. Bushe zpopularizoval práci kanadského psychologa Boba Altemeyera, předního odborníka na autoritářskou osobnost.

Sám Altemeyer ovšem upozorňuje, že lidé s autoritářskými sklony netíhnou automaticky k jedné určité straně politického spektra.

To by nás nemělo překvapovat vzhledem k tomu, že málokteré americké instituce se dnes vyžívají v autoritářství s takovou chutí jako vysoké školy. To je prostředí, ve kterém dnes typický mileniál, který vyrůstal pod ustavičným dohledem rodičů, poprvé v životě okusí nezávislost. Od počátku nového tisíciletí bylo na amerických univerzitách uspořádáno nejméně 240 protestních akcí, které měly za cíl zabránit návštěvě některé veřejně známé osoby, většina z nich se odehrála v posledních osmi letech. Za těmito autoritářskými kampaněmi obvykle stojí armáda univerzitních zaměstnanců zodpovědných za „diverzitu“, kteří byli ze tří čtvrtin přijati mezi lety 2015 a 2016. V popisu práce mají zvyšovat mezi studenty povědomí vůči „nenápadným invektivám“, „environmentálním mikroagresím“ a „mikroinvalidacím“. Sloupkař časopisu New York Jonathan Chait má za to, že dnešní znovuzrozená politická korektnost není jen pouhým výrazem „neochvějné víry ve společenskou rovnost“, nýbrž „nedemokratickým krédem“ a „systémem levicové ideologické represe“.

Neprosazuji zde zjednodušený kauzální argument, že školy ruší velké přestávky, a proto se z Ameriky brzy stane diktatura. Poukazuji jen na to, že přinejmenším v oblasti výchovy dětí se dnes množí nepřímé důkazy příklonu k autoritářství, což může být předzvěstí širšího ústupu od liberálních, demokratických hodnot.

Vzhledem k posledním relevantním ukazatelům je namístě důkladné zamyšlení nad tím, proč dospělí Američané mají v takové oblibě autoritářské výchovné metody a jestli naše společnost připravuje mladé lidi k úspěšnému životu ve svobodné zemi.

Z anglického originálu, uveřejněného na webu The American Conservative, pro Finmag s laskavým svolením autora přetlumočil Aleš Drobek.