Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Střední školy by měly být jen všeobecné

Pokud chtějí zaměstnanci ustát změny, které trh práce v budoucnu čekají, musejí se umět přizpůsobit a mít vždy v záloze plán B a plán C. Absolventi škol, na kterých převládá všeobecné vzdělání, to přitom budou mít jednodušší, věří Bohumil Kartous z obecně prospěšné společnosti EDUin.

Česká republika se vyznačuje poměrně hustou sítí středních odborných učilišť. V předchozí části rozhovoru jste označil česká učiliště za zastaralá a neschopná držet krok s technologickým vývojem. Má tuto síť vůbec smysl udržovat, nebo byste některé programy zrušil?

Já bych vlastně vůbec nic nerušil, ale snažil se je transformovat. Aby daleko větší podíl přípravy tvořilo všeobecné vzdělávání a aby studenti absolvovali praxi, pokud možno, přímo v podnicích. Plus si myslím, že jsou učiliště skvělým místem, kde by mohla probíhat celoživotní učení. Něco, co zatím existuje spíše jen jako terminus technicus a čemu se nyní říká rekvalifikace. Mohla by se stát centry celoživotního vzdělávání pro lidi, kteří budou potřebovat změnit zaměření. To má smysl dneska a bude mít ještě mnohem větší v budoucnu.

Jakou část výuky by podle vás tyto všeobecné předměty měly tvořit?

Řeknu na české poměry velmi extrémní názor, ale z mého hlediska by mělo být středoškolské vzdělávání založené jen na všeobecné přípravě. Odbornou přípravu bych posunul až do praxe, jak to funguje třeba ve Spojených státech. A rád bych pro všechny kritiky doplnil, že nejde o kvalitu vzdělávacího systému v Česku a USA, ale o ten přístup, který dětem až do skončení střední školy umožňuje absolvovat co nejširší všeobecný vzdělávací program. Toto je moje vize.

Pokud by se zvýšil podíl všeobecných předmětů, a ubylo tak výcviku, neutrpí odbornost učňů? Řada firem si už dnes stěžuje, že toho absolventi příliš neumějí.

Podle mě se jakýkoliv byznys bude muset připravit na to, že po odborné stránce si bude své zaměstnance dovzdělávat a vychovávat sám. Chápu, že se to některým podnikatelům nelíbí a čekají, že jim tam přijde hotový člověk, ale tato doba skončila. Trh práce se mění a vzdělávací systém nemůžete ohýbat tak rychle, aby připravoval zaměstnance na pozice, které teprve vznikají. Spousta firem v Česku, zejména start-upy, vůbec nemůžou spoléhat na to, že jim někdo připraví nějaké vhodné lidi.

V Rakousku, Německu a částečně i na Slovensku existuje duální vzdělávání, které má naopak mnohem větší podíl odborné složky. Třeba v prvních ročnících německých učilišť tvoří praktické vyučování 75 procent výuky, v Česku je to v průměru 37 procent. Je tedy celý tento systém špatný, když prosazujete větší podíl všeobecných předmětů?

Dobrý je z toho důvodu, že jsou učňové přímo v praxi a zvyšuje se vazba mezi firmou a potenciálním zaměstnancem. Ale jedna ze zpráv Národního ústavu pro vzdělávání z posledního měsíce byla, že v Německu dochází k problémům duálního systému, že se snižuje počet firem, které jsou do něj zapojeny. Tím pádem se nemá učňů kdo ujmout, což pravděpodobně souvisí s technologickými změnami – některé firmy zanikají, přicházejí nové, na které není ten vzdělávací systém ještě nastavený. Já bych tedy sice duální systém viděl z mnoha hledisek jako pozitivní, ale pravděpodobně s ním bude problém.

Je podle vás výrazný rozdíl mezi tím, jestli student stráví praxi ve škole nebo ve firmě?

Rozhodně, myslím si, že přítomnost v provozu skutečně pomůže mladému člověku poznat, jestli by ho ta práce bavila. V laboratořích ve školách to nezjistí, protože to je jen simulace. Navíc vzdělávací systém není schopen odrážet technologické změny.

Co dělat?

Worf ibn Mogh

Studovat klingonštinu by chtěl dnes každý, ale kolik lidí se tím asi může uživit? Když se dnes člověk rozhoduje, čím by chtěl za pár let být, má poslouchat hlas srdce, nebo si má zkusit spočítat, kde budou za pár let, až skoční školu, k mání nějaké peníze? A dá se vůbec odhadovat, jaký obor bude mít za tři roky nebo za pět let zlaté dno a který bude na dně?

Ptali jsme se odborníků:

Vysoká škola: Hledáme obor budoucnosti

Bez vyšších mezd zájem o učiliště neporoste

Co by musela učiliště nebo střední odborné školy nabízet jedničkářům, aby tam po základní škole chtěli?

Vidíte, žijeme v omylu, že učiliště mohou dělat takové zázraky. Není to na těch školách, ale na tom, co nabízejí pak zaměstnavatelé. Pokud jsou to nízké platy, nízká společenská prestiž a malá perspektiva, nemůžou čekat, že se na podobné školy budou hlásit žáci s dobrými výsledky. Rodiče, kteří velmi silně promlouvají do toho, co budou děti jednou dělat, jim asi neřeknou: „Běž tady na učňák. Sice se jednou neuživíš, budeš mít problém v životě, ale tady prezident Svazu průmyslu tvrdí, že to je fajn.“

Technicky vzdělaných absolventů produkuje náš vzdělávací systém dostatek, ale zejména těm vysoce kvalifikovaným zahraniční firmy nabízejí víc. A je nutno konstatovat, že české firmy obecně nejsou konkurenceschopné, pokud jde o platy.

Pokud se firma rozhodne podporovat studenty různými stipendii nebo třeba nabídkou praxe, měl by podle vás platit zákon, že u ní tento člověk musí následně několik let odpracovat?

To lze už dnes zajistit i bez jakékoliv zvláštní legislativy. Řekněme, že se firma rozhodne studentovi nabídnout stipendium. Tak s ním uzavře smlouvu, ve které se ten člověk zaváže, že tam buď bude nějakou dobu pracovat, nebo vrátí investici do něj vloženou. A toto podporuju a myslím si, že kdyby to firmy dělaly, tak si skutečně zajistí více absolventů, kteří k nim nastoupí. Spíše se ale obávám, že si nevěří, že by se jim tato investice vyplatila, a nevědí, jestli tu ještě za pět deset let budou.

Nutnost umět se adaptovat

Pokud jde o vysokoškolské vzdělávání, odmítáte, aby stát některé „méně perspektivní“ obory například zpoplatnil. Z jakého důvodu?

Je to totální nesmysl. Pokud zavedete 40 tisíc školného na humanitní a společenskovědní obory, začnou je soukromé školy nabízet levněji, ti nejlepší lidé odejdou do zahraničí, ale nikdo z těchto uchazečů rozhodně nepůjde na techniku.

Místo toho by tu měla probíhat celospolečenská diskuze, jak jednotlivé obory vedou absolventy k tomu, že se dokáží uplatnit na trhu práce. U společenskovědních a humanitních oborů je velký podíl všeobecné gramotnosti, takže jejich absolventi, ať už je to třeba politolog nebo antropolog, jsou schopni následně dělat vše od svého oboru až třeba po marketing, práci v obchodě nebo v jakékoliv firmě, která působí v digitálním prostoru. Absolventi těchto škol jsou tedy výrazně adaptabilnější, mají široké portfolio možností.

Bohumil Kartous

Bob Kartous

Vystudoval Pedagogickou fakultu a Fakultu sportovních studií na Masarykově univerzitě v Brně a postgraduální studium na Fakultě sociálních studií UK v Praze. V letech 2005 až 2014 pracoval ve společnosti Scio, od roku 2012 přednáší na Vysoké škole ekonomiky a managementu v Praze. Nyní je vedoucím komunikace obecně prospěšné společnosti EDUin, tajemníkem Občanského sdružení Britské listy. K tématu školství a vzdělávání se vyjadřuje na odborných konferencích i v českých médiích pravidelně.

Není to na druhou stranu ale tak, že sice mají velmi nízkou míru nezaměstnanosti, ale zároveň často vytlačují z některých pozic středoškoláky? Podle LMC jsou mezi absolventy typicky nejžádanější práce na recepci, v administrativě…

Ono to souvisí s tím, že zhruba 65 procent současných pětadvacetiletých má vysokou školu. Tím pádem i na řadě pozic, kde dříve pracovali středoškoláci, dnes pracují vysokoškoláci. A je to problém? Nebo jsme prostě jen dospěli do stavu, kdy nejsme schopni patnáctiletého člověka přimět k tomu, aby si zvolil, co bude v životě dělat, protože to neví nikdo, a tak mu nabízíme „luxus“ v tom smyslu, že mu prodlužujeme vzdělávací kariéru a odkládáme toto rozhodnutí? Chápu, že se to lidem, kteří vyrostli v jiné době, může zdát hloupé, ale s ohledem na to, jak se společnost vyvíjí, je to jediná možnost, kterou lze zvolit. Rakouský kancléř například navrhoval, že se zvýší povinné vzdělávání do 26 let, a mně se to vůbec divné nezdá.

Například podle psychologa Radka Ptáčka by se ale měli mladí naučit vytvářet si dlouhodobé vztahy – ať už osobní nebo pracovní – právě mezi 20. a 30. rokem života. Pokud to nezvládnou, hrozí, že už to nedokáží nikdy a budou navždy fluktuovat.

Rozumím, jak to Radek myslí, ale úplně se nedomnívám, že to souvisí s prací, tam se tomu podle mě nemůžeme vyhnout. Vzhledem k tomu, jak se ekonomika rychle transformuje, budou lidé nuceni k tomu, aby často měnili svou pozici. Dospělí lidé se musí naučit, že svou práci budou měnit, a naopak mít pro případ, že o dané místo přijdou, připraven plán B a plán C. Jako problém vidím, že práce byla doposud nejčastějším způsobem naplnění života a nejistota v tomto směru může opravdu navozovat stavy nějaké existenciální nejistoty. Vzdělávací systém by měl i zde děti připravovat na skutečnost a pomoci jim ukázat strategie, jak tuto nejistotu snížit.

Tereza Mynářová

Tereza Mynářová

Vystudovala hospodářskou politiku a učitelství ekonomických předmětů na Vysoké škole ekonomické v Praze a žurnalistiku na Karlově univerzitě, v rámci Erasmu strávila rok na Mykolo Romerio University v litevském Vilnu.Od července... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK