Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Psychopaty klidně volte, nic jiného vám stejně nezbývá

Vlivní „doktoři duše“ varují před psychopaty v politice. Zbytečně.

Na dlouhém seznamu věcí a lidí, kterých byste se měli podle odborníků bát, se etablovali psychopati. „Psychopat je rozený vůdce stáda, nesmrdí potem strachu, je charismatický, přesvědčivý, prolže se vším,“ vysvětlil psychiatr Radkin Honzák v Apelu DVTV. Protože je psychopat emočně plochý, „vyhledává a miluje riziko, sex a hlavně moc. Aby jí dosáhl, není mu nic cizí a není mu nic svaté.“ A protože psychopat umí své chladné srdce maskovat vřelými úsměvy, po cestě na vrchol získává obdiv dvou třetin populace (se „stádním charakterem“, samozřejmě).

„V našem státním aparátu je to nespočetné hejno představitelů. Nebudu je jmenovat, abych jim dělal reklamu. Ale budeme je volit znovu?“ uzavírá Honzák sugestivní otázkou.

Trochu tím fušuje do řemesla celostnímu lékaři Janu Hnízdilovi, který se s varováním před psychopaty dostává do médií pravidelně, naposled v květnu na Impulsu: „Ti lidé nemají vyvinutá mozková centra zodpovědná za soucit, stud, svědomí a spolupráci. Podle toho se chovají. Vidím pěkný pero, no tak ho vemu. Můžu jít opilej odhalovat korunovační klenoty? No když můžu, tak můžu!“

Ke kafi Kašpárkův výběr

Chytré čtení na víkend

Dobré čtení má oproti sebelepší buchtě jednu výhodu. Nevadí, že se do něj před vámi zakousl někdo jiný. Každý týden šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek ochutná metráky textů. A každý pátek vám e-mailem pošle přehled těch nejlepších. Pokud tedy budete chtít a přihlásíte se k odběru našeho pravidelného newsletteru. 

Čtení na víkend

Nechejme stranou, že Hnízdil diagnostikuje na dálku, což je hrubě neprofesionální, nebo že je štvaní proti psychopatům marné už z principu, protože jdou stěží odhalit na cétéčku, natož na billboardu. Apel „přestaňte volit psychopaty“ je pomýlený ještě ze dvou hlubších a méně nápadných důvodů.

Dvě ostří psychopatie

Předně: státníci s psychopatickými rysy nemusí nutně voličům škodit, naopak. Dobré podpůrné argumenty pro tuhle teorii se dají najít přinejmenším ve dvou knihách: Proti empatii a Moudrost psychopatů.

Recenze té první vyšla na Finmagu nedávno, tak jen v rychlosti k zásadnímu bodu: lidé mají tendenci být empatičtí vůči těm, kteří trpí tady a teď, ne těm, kteří by trpěli, kdyby. Paul Bloom jako příklad uvádí očkování: „Představte si prima osmiletou dívenku, která po injekci závadné vakcíny trpí vážnými zdravotními problémy. Když si s ní a s její rodinou budete povídat, empatie poteče takovým proudem, až vámi začne cloumat chuť něco udělat. Jakmile ale budete muset vzít do úvahy, že zastavení očkovacího programu přivodí smrt dejme tomu tuctu dětí, empatie bude k takovému číslu hluchá – jak by někdo mohl plakat pro statistickou abstrakci?“

Pro statistickou abstrakci by sice nemohli plakat ani psychopati, nedostatek empatie jim ale může napomáhat k rozhodnutím založených na faktech a racionálních argumentech, ne zjitřených emocích.

Kevin Dutton pak v Moudrosti psychopatů téhle skupině lidí přičítá i vlastnosti, které se dají vnímat jako pozitivní: jsou houževnatí, neohrožení, činorodí a nehroutí se pod tlakem. Což odpovídá tomu, co bych čekal od lidí hájících v politice moje zájmy a ideály: že neuhnou, nebudou se bát a nevycukají se, když je jiný psychopat zkusí podrtit.

Hledáme hodné lidi. Rozhoduje souboj s nožem

Druhý problém s heslem „nevolte psychopaty“ je v tom, že (už zase) psychologizujeme společenské otázky a řešíme mikroskopické záležitosti (osobní rysy politiků) místo makroskopických (vlastnosti institucí a celého systému).

Pokud vám psychopati v politice navzdory mému uklidňování vadí, pak mám špatnou zprávu – v praxi je nemůžete nevolit. Jsou to právě psychopati, kdo má největší šanci probít se na otevřeném hřišti stranických organizací na špičky kandidátek. (Protože jsou společensky obratní, mají to mimochodem tím snazší, čím neformálnější prostředí a nejasnější pravidla ve stranách a hnutích panují. Už v sedmdesátých letech o tom napsala pěknou esej feministka Jo Freemanová.)

Psychopati to ostatně nemají snazší jen v politice – protože jsou neomalení a výkonní, snáz stoupají firemními hierarchiemi. (O čemž zase hezky píše Rao Venkatesh.)

Pokud byste to chtěli psychopatům co nejvíc ztížit a naopak pomoci nahoru těm ostatním, měli byste ve stranách i ve firmách (což začíná pomalu splývat) zavádět pravidla některých spolků a družstev: ženám (ani mužům) se neskáče do řeči, každý může mluvit jen v přesně vyhrazeném čase, na věcech se hledá kolektivní shoda. To může zabránit tomu, že diskuzi a rozhodování unese jediný psychopat. Má to ale i své náklady: je to neefektivní, pomalé, otravné.

Sám ještě pořád věřím tomu, že liberální demokracie je proti excesům psychopatů docela dobře bráněná principem dělby moci. Že je nejlepší obranou proti psychopatickému premiérovi psychopatický prezident a psychopatický šéf opozice a že proti nim mají hrát psychopatický nejvyšší státní zástupce, psychopatický předseda ústavního soudu a psychopatičtí šéfredaktoři.

Psychopaty proto klidně volte, ostatně nic jiného vám nezbývá. Bojte se těch, kteří chtějí oslabovat veřejné instituce a centralizovat moc – a můžou to nakrásně omlouvat tak, že tím od ní přece chtějí odstavit ty zlé psychopaty.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 15 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 3. 7. 2017 11:00

A jak by k tomu matematicky mohlo dojít?

V tržní ekonomice člověk prodává svou práci (nebo přímo své výrobky a služby). To, kolik mu za ně ostatní jsou ochotni DOBROVOLNĚ dát, to je tržní cena práce daného člověka, to je vyjádřením toho, nakolik si ostatní cení produktů práce daného člověka, jakou pro ně mají hodnotu.

Tondovi za jeho rohlíky dají 30 tisíc měsíčně. Frantovi za jeho obložené chlebíčky dají 50 tisíc měsíčně. Dobrovolně, protože si je na tolik cení.

V této situaci můžeme uvažovat, kdo čích výsledků práce konzumuje či může konzumovat více. Franta zjevně může koupit celou Tondovu produkci a ještě mu zbude. Tonda rozhodně nemůže koupit celou Frantovu produkci. A kolik své produkce od sebe navzájem kupují? Nevíme. Jsou svobodní, je na nich, kolik rohlíků/chlebíčků chtějí konzumovat.

A pak přijde bouchač Pepa a řekne, že mu Tonda i Franta musejí odevzdat polovinu hodnoty své práce, jinak je zavře do sklepa a vezme jim rovnou všechno. A že jim za to třeba občas uklidí chodník před jejich domy, aby se neřeklo. Nyní Tonda musí Pepovi nedobrovolně odevzdat 15tis/měs a Franta dokonce 25tis/měs. Z toho Pepa žije a občas oběma zamete chodník před jejich domy. Pepova služba pro Tondu a Frantu jistě takovou hodnotu nemá - kdyby měla, platili by si ji dobrovolně.
Tonda a Franta nyní dostávají od Pepy podobnou službu, každého ale stojí jinou cenu (15 vs 25 tisíc/měs).

A v této chvíli přijde Petr se zajímavou teorií, že paradoxně Franta konzumuje více Tondových služeb a ne naopak. Opravdu zajímavá a hlavně relevantní a příhodná teorie.

A ano, dnes máme demokracii. Čili reálně si bouchač Pepa nevymyslí obrání Tondy a Franty o polovinu výdělku sám o své vůli. Má toto násilí opřeno o demokratickou většinu - o svou sekretářku Evu (která také žije z toho, co se Frantovi a Tondovi ukradne), bezdomovce Lojzu, závistivého lempla Vasila, který peče placky, za které ale utrží je 8 tisíc měsíčně. Pak mají 2 penzisty a jednoho intelektuála placeného z daní, který vymýšlí pavědecké teorie, jak tento systém ospravedlnit. Jo a ještě mají jednoho policajta a jednoho výběrčího daní. S těmi všemi dohromady dají nad Tondou a Frantou dokonce ústavní většinu.

A pak mají ještě neplaceného mudrlanta Petra, který vymýšlí zábavné teorie, jak vlastně Tonda s Frantou konzumují výsledky práce těch Pepových kumpánů.

+24
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Petr Vorlíček | 2. 7. 2017 12:23

A kdo je jmenovitě ta stádní většina? Máte asi pocit, že ten, kdo platí desetinu Vašich daní žije z Vaší práce. Paradoxně to bývá naopak - konzumujete víc výsledků práce stádní většiny, než stádní většina výsledků Vaší práce.

-7
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK