Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Trump: Prezidentské placebo?

Že Trump nedokáže znovu vytvořit všechna ta dělnická místa? Že nezařídí slibovaný ekonomický růst? Velké části jeho voličů to nevadí. Volili ho proto, že jim dal naději, že by mohli znovu získat někdejší společenské postavení a moc. Finmag přináší exkluzivně text Tylera Cowena, na který zítra naváže neméně nápadití polemika z pera Jasona Willicka.

Když přemýšlím, proč si američtí voliči vybrali tak neortodoxního prezidenta, jako je Donald Trump, v první řadě mě napadá idea moci. Jak jsem načrtnul v knize Třída, které to stačí. Sebezničující cesta za americkým snem, značnou část nedávné americké historie je možno chápat jako touhu Američanů mít víc a víc moci nad vlastním životem, a to i na úkor národních zájmů. Zkusme se z tohoto úhlu podívat na zvolení a vládnutí Donalda Trumpa.

Čerstvý Cowen!

„Cowen opakuje v dnešní době nikoli řídký povzdech, že ač každý chce žít autenticky, obyvatelé (nejen) USA přitom stále intenzivněji ohrazují v určité sociální třídě, mezi lidmi, kteří bydlí v podobně vybavených domech, čerpají z podobných zdrojů informací a mají podobné zájmy,“ píše Petr Houdek v recenzi nejčerstvější Cowenovy knihy:

Třída laxních. Podnikavý duch USA ochabuje

V době Trumpovy kampaně měla Amerika tak silný pocit, že má pod kontrolou, ve své moci své ekonomické záležitosti, že si může dovolit zahazardovat s pokusem o revizi kulturních hodnot. V listopadu, když Trump vyhrál volby, se většina ekonomů shodovala, že americká ekonomika nemá daleko do úplné zaměstnanosti. Během loňska se navíc docela slušně zvyšovaly reálné mzdy, inflace přitom zůstávala nízká a akciové trhy silné. Na americkém území se sice odehrálo několik teroristických útoků, o kterých média zevrubně informovala, přesto ale Amerika necítila zásadní zahraniční hrozbu.

Komentáře na téma Trump se dnes zaměřují na momenty vnímané jako ztráta moci – pokud jde o zahraniční politiku, je to třeba jedenácté září nebo zmenšující se vliv na světové dění, pokud jde o politiku vnitřní, například úbytek pracovních míst ve výrobě, stagnace reálných mezd, rostoucí spotřeba opiátů. Všechno jsou to věci, které na pozadí zvyšují obavy a napětí, z většího odstupu ale vidíme, že Trumpův nástup je souběžný s tím, jak se nakloněná loď Amerika vracela alespoň do nějaké míry do správné polohy, přinejmenším co se hospodářství týče.

O ekonomiku vůbec nejde

Pokud jde o všechny ty řeči o změnách v Trumpově kampani – my Američané rádi pootevřeme dveře převratu, když víme, že nebude nijak moc převratný, Vzpomeňte si na tok 2012, není to tak dávno. Ekonomika byla zřetelně v horším stavu než v roce 2016. A taky si republikáni v primárkách vybrali ze seznamu zřejmě toho nejbezpečnějšího kandidáta, Mitta Romneyho. Prioritou byla zodpovědnost, ne kontrarevoluce. Předpokládalo se, že v roce 2016 budou republikánští voliči uvažovat podobně, jenže nálada už byla jiná a konvenční kandidáti mnoho nadšení nebudili. Ekonomické bezvětří se bralo za samozřejmost a nepotřebovalo, aby ekonomiku postrkoval nějaký další klasický republikán. A tak přišly do fóra kulturní otázky, což nahrálo jistému provokatérovi, který umí strhnout pozornost.

Pokud jde o všechny ty řeči o změnách u republikánů – čím déle vládne Trumpova vláda, tím je jasnější, že Trump vlastně nemá ekonomický program. Ohledně Obamacare vysílá smíšené signály, kritizuje problematický republikánský návrh zdanění importu a oproštění exportu od daně (Border Adjustment Tax) jako příliš komplikovaný. Ekonomické zákony se odkládají na rok 2018 nebo ještě na později. Trump se zavázal uchránit národní systém sociálního zabezpečení (Medicare) – další pilíř ekonomické bezpečnosti – což, zdá se, zatím dodržuje. Jeho zatím nejzásadnějším krokem byla agitace za vyšší cla a znovuvyjednání obchodních dohod, které by mělo vést k návratu do (domnělých) zlatých časů vysoké zaměstnanosti ve výrobě, nikoli nastolení radikálního nového ekonomického systému.

Tvrdému jádru Trumpových příznivců (odlišme je od tradičnějších republikánů, kteří ho nanejvýš tolerují jako potenciální nosič svých vlastních politických ambic) to úplně stačí. Ze všeho nejvíc je totiž zajímá znovunastolení starých kulturních hodnot nebo alespoň agitace za jejich znovunastolení – a v tom jim Trump s radostí vyhoví.

Mnoho Trumpových příznivců chce zemi, kde můžou na veřejnosti mluvit tak, jak mluví doma (víceméně). Nejviditelnějším projevem tohohle přístupu jsou stížnosti na příliš mnoho „politické korektnosti“. Nová kulturní válka se podle trumpistů vede o to, kdo má společenské právo chovat se jako osoba s vyšším statusem; s tím, že člověk s vyšším statusem se může v nejrůznějších sociálních a obchodních situacích vyjadřovat otevřeněji a přímočařeji. Trump to dotahuje do extrému a používá svoje poznámky a tvíty k demonstrování své domnělé dominance – jak to dělávají primáti. Ovšem jeho příznivce úplně nejvíc potěšily některé z těch nejurážlivějších výroků. Spoustě Američanů, kteří občas mluví hrubě, se stýská po časech, kdy byl takový jazyk společensky přijatelný, zatímco vzdělanější a uhlazenější lidé (kteří jsou většinou spíš proti Trumpovi) se se standardy politické korektnosti bez problémů sžili.

Jinými slovy – Trumpovou hlavní agendou je jeho rétorika. A už jen samotný slib, že vrátí moc „zavrženíhodným“ (deplorable) je významný signál moci. Trumpovi přívrženci diagnostikují problém Ameriky jako nedostatečně otevřenou veřejnou debatu. Obecně k tomu tématu přistupují, jak by byli četli Orwella a filozofy Frankfurtské školy, ale v konkrétních bodech své kritiky čerpají inspiraci spíš od alt-right.

Trump jako Eisenhower

Pokud jde o kulturní moc, dalším klíčovým sporným bodem je přistěhovalectví. Mnoho republikánů má obavu z budoucnosti, ve které demografický vývoj nastolí permanentní převahu demokratů, jak se to podle všeho stalo v Kalifornii. Trumpovi příznivci chtějí také – aniž byli obviňováni z rasismu – mluvit o tom, že úspěch Ameriky pramení z velmi specifického kulturního a etnického dědictví. Úspěch některých nedávných přistěhovalců zřejmě způsobil, že se poměrně dost Američanů cítí být míň v centru americké národní identity. Kvůli těmto přistěhovalcům je taky obtížnější na Americe obdivovat něco jiného než jen etnickou rozmanitost. Je stále jasnější – a patrné i z výroků Trumpovy administrativy – že jako problém jsou vnímaní i ekonomicky úspěšní imigranti. Může to znít zvláštně – asi jako někdejší výpad Steva Bannona na Sillicon Valley kvůli tomu, kolik výkonných ředitelů jsou Asiaté – ale pokud se na protiimigrační hnutí podíváte prizmatem boje o status a moc, začne to dávat smysl. I když to není hezký smysl. Hodně z Trumpových podporovatelů do toho míchá rasistickou příchuť, ale oponenti sílu a šíři Trumpova hnutí podceňují, pokud vidí jenom ten rasismus.

Překvapil mě jeden můj přítel, příznivec Trumpa, který porovnával Trumpovu politiku s politikou Dwighta Eisenhowera. Nejdřív mě to šokovalo, protože obecně vnímám Trumpa jako úplně nepředvídatelného a Eisenhowera jako extrémně spolehlivého. Při bližším pohledu jsem ale zjistil, že svět, o který Trump usiluje, se skutečně podobá tomu, co Eisenhower miloval a za co bojoval, přestože většina Američanů už se posunula dál a přijala společenské změny, které se od té doby nastřádaly. Zamyslete se nad tím, jak Eisenhowerův svět připomíná svět, o kterém Trump sní: Během Eisenhowerovy vlády v Americe nebyli téměř žádní muslimové, deportoval nezanedbatelný počet ilegálních mexických přistěhovalců, cla (ale také daně) byla vyšší a neexistovala Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) ani Transpacifické partnerství (TPP).

Máme ve zvyku vymezovat politické pozice relativně, částečně proto, abychom mohli snáze určovat společenský status lidí. Pokud byl tedy někdo (třeba Eisenhower) „umírněný“ kdysi v padesátých letech, máme tendenci instinktivně předpokládat, že bude těm lidem, které za „umírněné“ považujeme dneska. Politické postoje ale můžeme srovnávat také v absolutním měřítku a z tohoto úhlu by spousta Trumpových příznivců byla při pohledu do americké historie naprosto konformní.

Blahobyt není táta klidu a míru

Pro leckterého Trumpova kritika je těžké pochopit, že mnoho jeho příznivců zatím dostává, co chtěli. Pokud si myslíte, že Trump ve skutečnosti nedokáže obnovit všechna ta pracovní místa ve výrobě a zajistit čtyřprocentní růst, máte pravdu. Ale uniká vám to hlavní. Trumpovi podporovatelé vidí svého prezidenta jako někoho, kdo zapichuje velmi viditelné vlaječky na bitevním plánu kulturní války. A zatímco Appalachii nečeká ekonomická obroda, aspoň míra ekonomické volatility je velmi nízká. Přes všechno hořekování o tom, že s Trumpem přichází fašistická apokalypsa, je cena zlata nižší než na podzim a z aktuálních dat vyplývá, že investoři neočekávají na akciovém trhu žádné výrazné turbulence. A Trump zatím téměř denně dominuje veřejné debatě.

Ponaučení je, že zlepšení objektivních podmínek s sebou vždycky nenese lepší politické výsledky. Obecně se předpokládá, že rychlý a relativně rovnoměrný ekonomický růst posílí demokratické instituce, ale data to ne vždy potvrzují. Na šedesátá léta dvacátého století typicky nahlížíme jako na zlatou éru americké střední třídy. Končila ale v množství nepokojů, společenských protestů a s ústavožroutem Richardem M. Nixonem v prezidentském křesle. Chybný je také předpoklad, že pomalý růst a vysoká míra nerovnosti musí nutně vyvolat revoluci nebo silný tlak na přerozdělení bohatství. Jak víme z politologické literatury, existují spousty případů, kde tyto sociální jevy vedly místo aktivity k nezájmu o politiku.

Takže jak dál?

Samozřejmě si myslím, že tenhle experiment nedopadne dobře. Ve Třídě, které to stačí popisuju mimo jiné to, že pokud o moc usilují všichni, zpravidla nemá na konci moc moci nikdo. Realita je taková, že tu máme nástroj znovunabytí moci – Trumpa – který ale vypadá, že není schopen přinést trvalý ani dočasný společenský konsensus. Prezident Trump, zdá se, nedokáže takticky omezit svoji upřímnost, ani tehdy kdy by mu to bylo ku prospěchu. Prezident, který nejvíc ze všech, které jsem zažil, rozdělil společnost, ji rozděluje čím dál víc.

S největší pravděpodobností skončíme s prezidentem, který nevyřeší – a ani nemůže vyřešit – základní sociální problémy Ameriky a namísto obnovení kulturní moci jeho příznivců spíš znovu probudí k životu ACLU – Americký svaz pro občanské svobody a protestní hnutí, která dnes zahrnují třeba i časopis Teen Vogue nebo televizní show Saturday Night Live. Možná dokonce dovede zemi k takové politické angažovanosti, jaká tu byla na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let. Ostatně Trumpovi odpůrci rovněž usilují o moc – teď mají především pocit, že je potřeba „něco s ním udělat“.

Největší nebezpečí asi hrozí v zahraniční politice, kde prezident méně podléhá systému kontroly a vyvažování a kde „neflitrované“ provokativní řeči můžou způsobit speciální problémy, přihlédneme-li k delikátní podstatě diplomacie a k extrémní vojenské síle Ameriky. Spojenectví, která Amerika má, se rozloží nebo vytratí a naší zemi zůstane méně moci nad celosvětovým děním. Slabší spojenectví znesnadní boj s terorismem, ale i globálními ekonomickými krizemi. To v dlouhodobějším horizontu nutně naruší i některé aspekty moci doma, včetně moci nad ekonomikou.

Vytěžíme placebo politiku

„Míra obdivu, který určitá část liberálů chovala k prezidentu Obamovi, také částečně vykazovala rysy placebo efektu. Byl to progresivní politik, ano. I když s výjimkou legislativní smršti z jeho prvních dvou let, to dělal zákony spíš umírněné. Taková Obamacare například rozhodně vůbec nic nepřinesla městské vyšší střední třídě, jádru Obamovy voličské základny. Jeho politická popularita mezi těmito voliči nespočívala ani tak v „zajištění” konkrétních politických vítězství, ale spíš v tom, že ve svém soukromém životě ztělesňoval jejich normy a hodnoty: vysokoškolské vzdělání, sociální liberalismus, roli obětavého otce, intelektuálský kulturní vkus.“

Jason Willick dál rozvádí myšlenku placebo politiky a dochází k zajímavým závěrům:

Chvála placebo politiky

Frustrace je třeba vykřičet

Nejlepší možný scénář je, že se z Trumpa stane prezidentské placebo – dá svým příznivcům veřejný hlas a iluzi větší moci bez moci samotné. Z tohoto pohledu platí, že čím skandálnější a provokativnější výroky bude Trump pronášet, tím lépe. Ne že bychom si libovali ve světě, v němž jsou takové výroky třeba, ale pokud je tu tlak, možná jsou tyto výroky nejjednodušší způsob, jak uvolnit napětí. Trumpův twitter může být obzvlášť užitečným nástrojem, jak jeho „cheap talk“ dopravit k širokému publiku, aniž by to přerostlo do vytvoření zničující zahraniční politiky.

Nesdílím vyhrocené předpovědi toho, jakým způsobem by se Trumpova administrativa mohla pokoušet obnovovat moc – třeba posunem k naprostému autoritářství nebo podněcováním války nebo rozpoutáním veřejné krize a nabouráním chodu elementárních demokratických institucí. V dnešní době sestává americká vláda z příliš mnoha útvarů a vrstev na to, aby se něco takového dalo snadno udělat. Jeden nedávný článek v New York Times popisoval, jak v prvních dnech Bílý dům vedlo několik Trumpových lidí, kteří večer doslova pracovali po tmě, protože ještě nepřišli na to, jak se rozsvěcují světla. Tihle poradci toho zatím mnoho nevykonali a nedaří se jim dokonce ani udržovat stabilní podporu občanů v průzkumech. Jak budou přibývat další lidé a Trumpova administrativa bude mluvit více hlasy a bude si muset projít řadou procedurálních kontrol, bude stále těžší narušovat demokratické procesy. Očekávám jisté negativní výsledky, co se týče deportací, nového systému vydávání víz, volebních práv a základních občanských svobod, ale tak jak tak se ukáže, že je možné tyto věci prosazovat v zákonných mezích.

V poslední době jsem studoval historii evropského fašismu a zjistil jsem, že jako jeden z prvních kroků fašisté v Itálii i nacisté v Německu rozvíjeli loajalitu byrokratů na středních úrovních. Tím získali pevný základ pro každodenní provoz vlády a loajalitu na výkonné úrovni, což Trump očividně nemá. Mezi washingtonskými úředníky je mnoho Trumpových odpůrců, jak dokazují zlomyslné twitterové účty, které se vyrojily, ani nemluvě o příšerném volebním výsledku ve Washingtonu, D.C. (4,1 procenta). V budoucích politických bojích nelze čekat, že by se úředníci příliš často postavili za Trumpa.

Ve zkratce – skutečně to vypadá jako boj o moc nad Amerikou. A svým způsobem to tak i je. Zároveň jde ale o předstíranou válku, která nemůže mít jiného vítěze než chaos. A obě protistrany si zatím budou užívat svůj pocit, že „dělají něco pro to“, aby získaly zpátky moc.

Z anglického originálu, uveřejněného na webu The American Interest, s laskavým svolením autora pro Finmag přeložila Alžběta Strnadová

Tyler Cowen

Tyler Cowen

Americký ekonom a spisovatel, profesor na Univerzitě George Masona. Pravidelně příspívá sloupkem Economic Scene do New York Times, jeho texty vycházejí v The New Republic, Wall Street Journalu, Forbesu nebo Newsweeku. Je... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jiří Novotný | 24. 5. 2017 17:13

Autor je úplně mimo. Trump byl hlasem revoluce normálních lidí, kteří nechtěli nadvládu Sorosů a nechtěli války ve světě. Bohužel NWO a jím řízená media Donalda uštvala takže je z něj Obama 2.0 i když si občas zazlobí. Je mi z toho smutno.

+5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK