Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co dělat v dešti

| 5. 4. 2017 | Vstoupit do diskuze

Loni stihla vydat průvodce brněnským Bronxem i návod k výrobě atomové pumy v amatérských podmínkách. Před tím zase přemístila moravskou vesnici do Londýna. Kateřina Šedá je jednou z nejnápaditějších českých umělkyň. Přesto nerada říká, že dělá umění.

Co dělat v dešti

Včera získala Kateřina Šedá a její Brnox. Průvodce brněnským Bronxem prestižní ocenění Magnesia Litera za publicistiku. Kateřině ze srdce gratulujeme a čtenářům Finmag.cz výjimečně u této příležitosti otevíráme příběh Kateřiny Šedé, který vyšel před několika dny v nejčerstvějším čísle magazínu Finmag.

Denně jí chodí tolik mailů, až jí i v kurzu organizace času řekli, že je to na dva životy. Lidé, se kterými už pracovala, s ní chtějí zůstat v kontaktu. Další touží nějakou spolupráci vymyslet. Jedna z nedávných poptávek zněla takhle: „Vím, že si děláte ze všeho srandu, ale já píšu vážně. Nutně bych potřeboval naštvat lidi z naší obce. Zaměřujete se i na toto? Dokázala byste naštvat velkou skupinu, třeba 350 lidí? To je jediný způsob, jak je k něčemu přimět.“

Kateřina Šedá však odmítá, že by se vyžívalo v tom, že její práce provokuje a inspiruje k podobným dotazům. „To bych musela být psychopat,“ dušuje se devětatřicetiletá absolventka Akademie výtvarných umění. „U předchozích věcí jsem to tak neměla. Takhle vyhrocený byl až Brnox.“ Tedy nedávno vydaný, skoro šestisetstránkový průvodce „brněnským Bronxem“, za který byla nominována na knižní cenu Magnesia Litera. Čtvrtí s mizernou pověstí, kterou výstižně zachycuje třeba odposlechnutý rozhovor ze 479. stránky:

Revizor v tramvaji č. 4: Paní, tady je zakázáno konzumovat potraviny.
Jenže já mám diabetes, udělá se mi špatně.
Když se vám udělá špatně, tak si vystupte a najezte se na zastávce.
Tady já rozhodně nevystoupím, to mi raději dejte pokutu.

Kateřina Šedá, Aleš Palán a Lucie Faulerová: Brnox. Průvodce brněnským Bronxem. Vydalo nakladatelství Šedá Kateřina v roce 2016. 607 stran, cca 300 Kč.

A co umělkyni k vytvoření průvodce přivedlo? Před čtyřmi lety ji požádal organizátor místního Ghettofestu Pavel Strašák, aby mu něčím přispěla do programu. V tu chvíli si uvědomila, že o ulici Cejl a jejím okolí vlastně nic neví. Že to jsou všechno věci, které jako brněnská rodačka celý život slýchala z druhé ruky. „Měla jsem pocit, že nejzajímavější bude prostě zachytit, co tam najdu. Nejsem odborník v žádném z oborů, které to místo běžně zkoumají. Nepracuju v neziskovce, nejsem sociolog ani antropolog, nechci tam podnikat ani nepřicházím z radnice. Jsem čistě nezávislá osoba.“

Obešla proto čtvrť dům po domu. Pomalu, pracně a na osobní doporučení se dostávala z průchodů na pavlače a dál do obýváků a kuchyní. Vysedávala ve školních třídách, prozkoumávala sex shopy, účastnila se bohoslužeb. Vyptávala se na místní strašidla, na oblíbené pohádky, nechávala si doporučit kominíka i toaletní papír. Materiál sbírala sama, s manželem i se spolupracovníky Alešem Palánem nebo Lucií Faulerovou, kteří přijeli z Prahy. „Lucie se mě na začátku ptala, jestli nevadí, že má psát o věci, o které nic neví. Odpověděla jsem jí, že je to podle mě největší kvalita. Řešila, jestli si má něco nastudovat. Řekla jsem ne. Když to pak vyprávěla na křtu, všichni na ni zírali, ale já na tom trvám.“

Kateřina Šedá nabírá do svého průvodce zážitky personálu Afro Baru Semba. (Foto: Martin Hlavica.)

Polidštěné ghetto

Reakce byly třeskuté. „Dalo se to čekat, je to problematické téma,“ konstatuje Šedá. Kromě očekávaných rasistických výlevů v diskuzích pod zpravodajskými články přišla kritika překvapivě i z opačné strany. Web Romea.cz vydal několik článků obviňujících Šedou z přiživování stereotypů. Jeden titulek označuje knihu za „průvodce po špinavých kuriozitách“.

Šedá výpady z obou stran odráží stejným argumentem: „Největší průšvih je, že jsem tam šla normálně. Všichni mají návod, jak to místo vnímat, jak o něm mluvit v médiích, jak být politicky korektní, a pokud nenaplňujete jejich představy a zavedená pravidla, je to vždycky špatně. A právě kvůli těm dokola omílaným mantrám to místo většinovou společnost nezajímá, mají předem vytvořený názor. Ten si přečtou v Blesku a večer se o něm utvrdí v televizi.“

Přiživováním stereotypů by podle ní bylo, kdyby se snažila co nejvíc vypíchnout negativní zážitky. Což nedělala. „V průvodci dáváme velký prostor pozitivním věcem, které ovšem nejsou nijak idealizované, a pak je tam velké množství zážitků neutrálních. Že někdo viděl UFO, to přece nemá plusové ani minusové znaménko, to je zkrátka portrét lokality. A že to někdo vnímá tak, že je svědek takové události důvěřivý blázen, je problém konkrétního čtenáře, ne můj. My jsme se s respektem a bez vložení vlastního názoru snažili zachytit vyprávění místních. K místu i lidem jsem přistupovala s upřímnou snahou obrazu lokality pomoct, a pokud někdo považuje věci jako třeba sbírání bylin, výmluvy dětí za pozdní příchody nebo rozhovor s deratizátorem za špinavé kuriozity, tak to spíš svědčí o jeho vidění světa.“

Kromě kontroverzí ale Brnox vyvolal i vlnu pozitivních reakcí, ty prý dokonce převládaly. Tisícový náklad se rozprodal během několika týdnů a čtenáři z různých koutů Brna vzkazují, že jim průvodce Cejl a okolí polidšťuje. „Jedním z poselství té knihy je, že Cejl není nijak vyhrocené místo, ale normální čtvrť, po které se dá procházet. Není to černá ani bílá, ale šedá.“

Předplaťte si FINMAG

V aktuálním čísle Finmagu najdete kromě příběhu Kateřiny Šedé:

  • Rozhovor s Maximem Velčovským o tom, že jsme se pořád ještě nenaučili užívat života a že za užívání si často považujeme „radosti“, které stojí za zlámanou grešli. 
  • Cesty Ladislava Zibury. Například do Nepálu, kde přistávají letadla plná lidí unavených z kapitalismu, kteří sní o jiném, duchovnějším životě, jak ho znají z barvotiskových příruček. A těmi samými letadly pak odlétají Nepálci, kteří sní o životě na Západě, jak si ho představují z televizních reklam.
  • Pokračování seriálu Josefa Tětka o nejvýznamnějších nepřítelích státu.
  • Analýzu fenoménu základního nepodmíněného příjmu: kde „důchod pro všechny“ už zkoušejí, kde o něm přemýšlejí, kde ho zavrhli...
  • A mnoho dalšího čtení.

Kupte si samotné číslo, nebo si Finmag za pouhé necelé tři stovky ročně předplaťte:

Vytvořit vlastní kritéria

Průvodce Cejlem je jedním z mnoha plodů Kateřinina originálního myšlení, které o sobě dávalo vědět od dětství. „Ve škole jsem nesnášela kolektivní sporty. Měla jsem odpor k soutěžení a neustálému poměřování. Toužila jsem hlavně najít svůj sport, ostatně dodnes si myslím, že právě tohle by měla být klíčová věc na základní škole. Měla jsem taky utkvělou představu, že jednou založím vesnici, ale pro takovou disciplínu těžko hledáte v osmé třídě vhodnou střední školu,“ vzpomíná Šedá.

Po brněnské střední škole uměleckých řemesel šla studovat na pražskou AVU, kde ji ve svém ateliéru vedl další brněnský rodák, Vladimír Kokolia. Ten proslul poučkou, že dobří umělci dokážou naplňovat kritéria, ti ještě lepší je dovedou překročit, ale ti opravdu nejlepší je svým dílem dovedou vytvářet. A na Šedou byla všechna kritéria krátká už na škole. Ve dvaadvaceti si chodívala ustlat na rodinnou hrobku v Brně-Líšni. Každé ráno si pečlivě zapisovala, co se jí tam zdálo. V roce 2003 přiměla tři sta obyvatel Ponětovic na Brněnsku „oslavit normálnost“ tím, že jednu sobotu všichni stráví zprůměrovaným denním režimem odvozeným z rozdaných dotazníků. Všichni zúčastnění ve stejný okamžik vstali, šli uklidit před dům, vyrazili do samoobsluhy nebo na procházku a nakonec zamířili všichni najednou i spát.

V roce 2005 získala cenu Jindřicha Chalupeckého za práci Je to jedno, v podstatě arteterapii svojí babičky, která ztratila chuť do života. Šedá jí pomohla porazit rezignaci tím, že se zajímala o zboží, které po desetiletí procházelo babiččinýma rukama ve skladu nástrojů v domácích potřebách. Pětasedmdesátiletá žena dokázala po paměti nakreslit několik stovek výrobků. Když babička nakonec zemřela, Šedá navázala akcí Paniččino všecko, která se týkala babiččiny fenky Ajdy. Ta po její smrti začala smutnit takovým způsobem, že se rodina rozhodla udržovat babiččiny rituály. Pes měl puštěnou televizi, pravidelně poslouchal rádio a v bytě se celodenně svítilo.

Bedřichovice nad Temží

Vlastní vesnici Šedá (zatím) nezaložila. Byla to ale právě spolupráce s obyvateli satelitních městeček a periferií, která ji proslavila coby svébytnou „sociální architektku“ s jedinečným talentem vytáhnout lidi ze zažitých stereotypů. A někdy i z hranic jejich vlastní země, jako to bylo v případě Bedřichovic na Brněnsku. Ve spolupráci s galerií Tate Modern v roce 2011 přemístila osmdesát Bedřichovických do centra Londýna, kde jeden den vykonávali stejné činnosti jako doma: okopávali záhonky, hráli kopanou, umývali auto. Rozmístění při tom byli tak, jako kdyby mapa Bedřichovic překrývala mapu Londýna. K dovršení všeho na okrajích virtuální obce malovalo osmdesát britských výtvarníků obrazy jihomoravské vesnice.

S bedřichovickým kulturním domem a obyvateli Šedá spolupracovala další čtyři roky. Pětiletka obci přinesla nový svátek, připadající na 3. září, který místní oslavili třeba soutěží v lelkování, nebo náves s typickými londýnskými prvky, jako je červená telefonní budka a dvoupatrový autobus.

Náves v Bedřichovicích získala originální londýnskou telefonní budku a doubledecker. (Foto: Martin Hlavica.)

Jak se Šedé daří přesvědčit ke spolupráci takové množství dobrovolníků? „Občas si lidi myslí, že mám nadpřirozené schopnosti. Za vším je ale spousta času v terénu.“ Přestože její akce působí bláznivě, řada účastníků chce zůstat zapojená i do dalších podniků. Ne z lásky ke konceptuálnímu umění, ale prostě proto, že se takhle baví nebo si hledají cestu k sousedům. „Nikdy jsem nepřišla do vesnice a neřekla: já jsem umělec, pojďme dělat umění. Nepracuju tak. Nefunguje to. Lidi zajímá, jaký to má smysl pro ně samotné. Neřeší, jestli to je, nebo není umění.“

Nevíš, co bude zítra

Nabízí se otázka, jak se vlastně dá přemlouváním lidí do bláznivě působících podniků živit. Prý těžko, ale jde to, když se člověk uskromní a zároveň nepočítá hodiny. „Není to ani tak práce, jako životní styl. Já ani manžel neděláme nic jiného, nemáme žádné koníčky, i děti s námi takhle žijí,“ říká Kateřina, matka dvou dětí, která se o rodičovské a pracovní povinnosti dělí zhruba půl napůl s manželem.

Některá svá díla, například dokumentace k happeningům nebo kresby, prodala do prestižních galerií, jako jsou Muzeum umění v Lucernu, Kontakt Collection ve Vídni nebo Národní galerie v Praze. Další honoráře dostává za přednášky, učení a workshopy. A taky od institucí, které ji přímo vyzvou ke spolupráci. V Česku sice podobných institucí moc není, v zahraničí je to jiné. Šedá jako příklad uvádí Finsko, kde se jedna anonymní mecenáška rozhodla věnovat část svého rozsáhlého majetku na podporu umění:

„Založila netradiční organizaci s malou kanceláří v centru Helsinek. Nemají žádné galerie, zaměřují se výhradně na zlepšení veřejného prostoru. Každý rok vyberou ze světa jednoho umělce, kterému nabídnou úhradu produkčních nákladů, asistenty a honorář.“ Loni Šedá na jejich vyzvání přivezla do Helsinek čtyři desítky pouličních umělců, které po celé Evropě hledala se spolupracovníkem Pavlem Klusákem a ředitelkou festivalu Paulou Toppilou. Muzikanti od místního dopravního podniku dostali po dlouhém jednání vzácnou výjimku a čtyři dny mohli hrát v tramvajích, což je normálně nemyslitelné.

„U této práce člověk nikdy neví, co bude zítra. Je to stresující,“ upozorňuje Šedá s tím, že obvykle pracuje ve výrazně skromnějších podmínkách, než jí nabídli Finové. „Na některé věci, jako třeba Brnox, získáme sice grant, ten je ale na dvouletou práci nízký, nakonec platím velkou část i ze svého,“ doplňuje. Nepomohla jí při tom ani kampaň na crowdfundingovém webu HitHit.com: od fanoušků vybrala jen 29 tisíc z požadovaných 100 tisíc korun.“

Existuje pro ni hranice, za kterou by nešla? Prý nechce dělat reklamu a politiku. „Hlavně ta komunální je z mé zkušenosti spíš založená na kompromisech než na vlastních názorech. Pokud je někdo tak vyhraněný jako já, pak mu z toho nezbude vůbec nic.“

Jak vyrobit atomovku

Loni se s několika spolupracovníky dostala do finále Nejkrásnější české knihy roku, soutěže pořádané Památníkem národního písemnictví. Na tom by ještě nebylo nic mimořádného, katalogy z jejích akcí tuto cenu získaly už třikrát. Loni ale soutěž její tým tak trochu hacknul. „Chtěli jsme upozornit na to, že se ty knihy hodnotí bez posouzení obsahu,“ říká. Schválně si vybrali dlouhodobě nejslabší kategorii, tedy učebnice, a na internetu pak hledali dostatečně absurdní obsah. Pod značkou nakladatelství UTE, Ukradené texty, nakonec připravili učebnici Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách. Porota byla spokojená, kniha získala bronz.

Z knihy Jaderná puma a její výroba v amatérských podmínkách.

Stejně jako kdykoliv jindy, i teď pracuje na několika věcech najednou. Od roku 2013 jezdívá do pařížské čtvrti Aubervilliers, ve které vedle sebe krom rodilých Francouzů žijí přistěhovalci z různých kultur. Šedá se tam, podobně jako ve svých ostatních dílech, snaží místní víc propojit a stmelit. Organizuje proto hledání talentů. „Je to svým způsobem parodie na televizní soutěže, které nemám ráda. Mám pocit, že lidi odrazují od toho, aby si nějaké talenty pěstovali.“ Proto se Pařížané chlubí docela obyčejnými dovednostmi, jako je škrábání brambor. Výstupem bude chodník slávy.

Spisovatelé obvykle touží napsat velký román, muzikanti sní o koncertu v Carnegie Hall. Jaký cíl má před sebou žena, která celý život přemlouvá lidi, aby chytali lelky nebo myli auto na úplně jiném místě, než to běžně dělají? To Šedá prozradit nechce, i když připouští, že jeden velký sen má. „To, co teď dělám, beru jako přípravnou fázi,“ snaží se nic nezakřiknout.

Nakonec se o jednu svou ambici přece jen dělí: „Už dlouho sním o tom, vymyslet aktivitu do deště. Když začne pršet, tak jdou lidi domů. Co vymyslet, aby je to naopak táhlo ven? Někomu to může připadat ulítlý, ale já na tom dělám dvacet let.“

Úvodní fotka: archiv Kateřiny Šedé

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK