Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Třídní boj sto let poté

| 15. 3. 2017 | Vstoupit do diskuze – 46 komentářů

Rozděl a panuj. Staletími prověřená mocenská taktika, kterou vypilovali k dokonalosti komunisté – a v posledních letech renovovali pragmatici moci. Účelové dělení populace na znepřátelené tábory dokazuje, že politická filozofie je mocným společenským hybatelem.

Třídní boj sto let poté

Přesně před sto lety, v březnu 1917, dosáhla vítězství jedna z nejnebezpečnějších teorií, která kdy spatřila světlo světa. V Petrohradě, Moskvě a postupně i dalších ruských městech převzaly moc dělnické sověty. O půl roku později byla nastolena vláda jedné strany; zbytek této historie, včetně koncentračních táborů (kterými se později inspiroval Hitler), masových hladomorů, Gulagů a celkové společenské degenerace, je dobře znám.

Teorie, která tehdy zvítězila v hlavách milionů lidí, říkala v zásadě toto: lidé ve větším počtu nemůžou sami o sobě žít v harmonickém vztahu, jedna skupina (buržoazie) bude vždy systematicky vykořisťovat zbytek společnosti (proletariát). A jelikož tendence k vykořisťování bude podle téhle teorie existovat vždy, bude-li společnost založena na komerčních vztazích, je adekvátní obranou přebudovat společenské uspořádání tak, aby se komerční vztahy co nejvíc oslabily, ideálně zcela vymýtily. V souladu s teorií pak bylo zapotřebí vymýtit i buržoazní společenskou třídu a nadále pečlivě hlídat, jestli ve společnosti nebují tendence k oživení hodnot, které tato třída zastávala. Ta teorie dostala jméno teorie permanentního třídního boje.

Politická filozofie komunismu je udržitelná pouze za podmínky totalitní vlády právě z těchto důvodů – usiluje o zničení společenských vztahů, které mají tendenci ve společnosti přirozeně vyvstávat, a o jejich nahrazení společenským uspořádáním, které je nutné udržovat s pomocí privilegií a vězení a neustálého strachu, že člověk přijde o první a navštíví druhé.

Vítězství komunismu v Rusku se dá připsat zvláštní shodě historických okolností a osobnostem, které byly v pravý čas na svém místě. Bez oslabení vládní autority a ekonomických potíží, které přinesla první světová válka, by se patrně historie vyvíjela jinak. Ale ne zásadně jinak. Jakmile určité politicko-filozofické přesvědčení dosáhne kritické masy, stává se jeho dominance pouze otázkou času. Státní řízení veškerých aspektů života přežilo v Sovětském svazu přes 80 let proto, že lidé přijali politickou filozofii komunismu jako adekvátní, bez konkurence (čemuž režim samozřejmě pomáhal pronásledováním všech, kdo vykazovali nezávislé a kritické myšlení).

Síla této politické filozofie byla patrná i z jejího rozšíření do desítek dalších zemí. Je dost dobře možné, že tato síla plynula z toho, že komunismus byl první politickou filozofií, která se obracela primárně k lidu (ačkoli už ve svých premisách obsahovala trojského koně jeho následného zotročení).

Společnost: hrozba, nebo příležitost?

Žijete-li ve větším městě, pak se v okruhu několika set metrů nacházejí tisíce lidí, které patrně nikdy osobně nepoznáte. V okruhu několika kilometrů už to jsou desítky a stovky tisíc lidí, v okruhu stovek kilometrů miliony.

Budoucí konání našich příbuzných, přátel, kolegů a známých můžeme poměrně dobře odhadnout, protože s nimi jsme v dlouhodobém osobním kontaktu. O 99 procentech společnosti ale nemůžeme věrohodně vědět nic, jelikož nám s nimi chybí jakákoli osobní zkušenost.

Kde chybí osobní zkušenost, nastupuje politická filozofie – soubor názorů a přesvědčení týkajících se neznámé společenské většiny.

Rozmanité politické filozofie si pro zjednodušení můžeme představit na jednoduché škále, kde vlevo stojí absolutní nedůvěra ve společnost, vpravo pak absolutní důvěra. Absolutně nedůvěřiví vůči anonymní mase jsou totalitáři. Co není regulováno, nařízeno, zakázáno nebo vlastněno státem, tomu z principu nevěří. Patří sem komunismus a fašismus. V těchto ideologiích nemá osobní svoboda žádné místo a ti, kteří si dovolí ji vyznávat, jsou semleti v rámci svatého třídního boje. 

Na druhé straně škály jsou absolutní důvěřivci a pacifisté, které by nikdy ani nenapadlo vlastnit zbraň na obranu, protože k tomu podle svého přesvědčení nemají důvod.

Uprostřed pak stojí liberálové. V principu lidem věří, chápou, že decentralizovaný střet nabídky a poptávky neznamená zhroucení světa, nýbrž prosperitu. Na druhou stranu jsou obezřetní a chápou význam obrany vlastního majetku a života, stejně jako obrany proti politické zvůli. Vědí, že lidé z levého konce škály představují neustálé riziko vůči osobní svobodě (zejména pak spojí-li se s těmi z pravého konce, kteří jim rádi dělají užitečné idioty).

Třídní boj revival

Stručněji řečeno, člověk může členy okolní společnosti vnímat jako sobě rovné, s nimiž lze vycházet s minimem konfliktů a maximem příležitostí ke spolupráci. Anebo může mít ze společnosti strach a vnímat ji jako anonymní, nedůvěryhodnou masu, která jej hrozí rozdrtit.

Současná česká vláda více než kterákoli předchozí v polistopadové historii ukazuje, že na škále důvěry stojí velmi vlevo. Živnostníky a podnikatele staví do role třídního nepřítele, jehož prohřešky při plnění berních a pracovně-právních povinností je třeba potírat čím dál tvrdší kontrolou nebo úplnou likvidací. Velká část populace (jak jsem poukázal před rokem), tuto politickou filozofii třídního boje přejímá. Tak jako v dobách před sto lety, i dnes si mnoho lidí společně s politiky radostně odplivne nad sousedem, který si dovoluje nechodit do zaměstnání a snaží se zajistit si živobytí vlastními silami. Tvrdí-li elita, že mě při tom okrádá, kdo jsem já, abych nesouhlasil? – běží jim při tom hlavou.

Čeští podnikatelé a živnostníci nemají zastání ani ze strany vlády, ani ze strany velké části společnosti. Ve vlastním zájmu by si proto měli uvědomit, že revival třídního boje je v plném proudu, a vyjasnit si, kde na škále politické filozofie vlastně stojí.

Soukromí podnikatelé se nemají při obcházení regulací, neplacení daní, bojkotů nových povinností za co stydět. Naopak by měli v každém rozhovoru zdůrazňovat, že oni jsou ti, kdo tvoří bohatství a požadavkům neproduktivních se přizpůsobují jen proto, že jim hrozí likvidační postihy.

Pokud se podnikatelé naopak budou omlouvat a stydět za to, že se věnují produktivní činnosti, a ne vyplňování lejster a placení výpalného, moc šťastná budoucnost je nečeká (to pouze ty, kteří budou podnikat fašistickým stylem ruku v ruce se státem). Pouze tím totiž přiznávají, že politická filozofie třídního boje – kde oni stojí na té špatné straně – je správná.

Josef Tětek

Josef Tětek

Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 46 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

15. 3. 2017 14:48

Peníze jsou barometrem ctnosti ve společnosti. Když uvidíte, že se neobchoduje dobrovolně ale z donucení – když uvidíte, že k výrobě potřebujete povolení od lidí, kteří nevyrábějí nic – když uvidíte, že peníze proudí k lidem, kteří neobchodují se zbožím ale s výsadami – když uvidíte, že lidé bohatnou díky úplatkům, kontaktům a ne díky práci, a že vaše zákony nechrání vás před nimi ale je před vámi – když uvidíte, že zkaženost je odměňována a poctivost se stává sebeobětováním – pak si možná uvědomíte, že vaše společnost je odsouzena k zániku.

Ayn Rand - Atlasova vzpoura.

+48
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 15. 3. 2017 16:48

Po Skálově bramboračce o tržním zdravotnictví přišla ještě větší rádoby filosofická slátanina.
Lze jen doporučit: ševče drž se svého kopyta.

-24
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK