Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tomáš Poláček: Kdybych byl šéf, třetinu novinářů vyhodím

Dlouhá léta dělal Tomáš Poláček velké rozhovory pro Magazín DNES, poslední tři roky pracuje v měsíčníku Reportér. Je známý taky jako novinář, který projel autostopem polovinu světa, ale náš rozhovor měl být o tom, jak se dělají rozhovory. Po prvním pivu se nám to poněkud vymklo z rukou. Vzniklo povídání o fotbale, Klausovi se Zemanem i potížích s erekcí.

Chtěl bych si s vámi povídat o tom…

… tykej mi, prosím tě, ještě mi nebylo čtyřicet.

Dobře. Chtěl bych mluvit o tom, jakým způsobem děláš dlouhé, magazínové rozhovory.

Hm. Nevím, jestli to bude zábavné. Asi si budu připadat tak trochu školometsky, protože na tom není nic moc vtipného nebo překvapivého, ale jestli chceš…

Například já mám vždycky trochu ostych vyptávat se cizích lidí do hloubky na jejich životy.

Tak to máš problém, na tom je ta práce přece založená. S kým bys chtěl dělat rozhovor v nejbližší době?

Plánuju jeden s profesorem Kouteckým, dětským onkologem.

To je dobrej nápad, ale až k němu půjdeš, cizí pro tebe nebude. Přečteš si knižní rozhovor, který napsala Martina Riebauerová, takže o něm naopak budeš vědět skoro všechno. A to může být potíž – ty totiž musíš najít témata, která v té knížce nejsou. A tohle je, řekl bych, umění dobrého rozhovoru. Ptát se na věci, o kterých ses nikde jinde nedočetl.

Ty jsi to měl v sobě?

Myslím, že jo. Velké rozhovory jsem začal psát po příchodu do Magazínu DNES roku 2002, a po několika týdnech mě poslali za Mirkem Donutilem. Měl jsem nervy, ale Donutil pak říká: S váma mě to bavilo! Neumíte si představit, kolik vašich kolegů přijde, položí diktafon na stůl a řekne mi, pane Donutile, vy umíte skvěle vyprávět historky, povězte nějakou o Frantovi Kocourkovi… Chápeš? Já bych se propadl hanbou.

Takže tohle je základ?

Důležitých předpokladů pro pěkný rozhovor je víc, ale jasně, tohle mezi ně patří. Nenudit zpovídaného, nebo dokonce sám sebe. Protože co bych z toho měl, poslouchat odpovědi, které už znám?

Jak se na rozhovory připravuješ?

Najdu si všechny důležité články, které o té osobnosti vyšly – v placeném vyhledávači Newton seženeš cokoli za posledních pětadvacet let. Vezměme si jako příklad Ivana Trojana, který byl na titulce únorového Reportéra. Vyberu si padesát dlouhých rozhovorů a článků, které s ním a o něm vyšly, v ideálním případě od solidních autorů. U kafe si to čtu a vytučňuju všechno, co mi připadá zajímavý. Potom si ještě jednou projdu to vytučněné, chvíli jen tak přemýšlím, co vlastně zajímá mě, a začnu sepisovat vlastní otázky.

Míváš před setkáním třeba právě s Trojanem trému?

Ani ne. Za posledních patnáct let jsem s ním tři velké rozhovory dělal, vím už, že mi věří a nepovažuje mě za nepřítele nebo debila.

Tykáte si?

Nenabídl mi to.

Nepotkáváte se spolu na Bohemce?

Ivan sedává na půlící čáře a já skoro u kotle, takže na sebe nanejvýš kývneme, pivo jsme si spolu nikdy nedali. On na něj asi stejně chodí do vipky.

A jak to vlastně je – ty teď pracuješ jenom pro měsíčník Reportér?

Je to můj zaměstnavatel. Občas něco pošlu do MF Dnes, mám ji pořád rád, ale na Reportéra jsem hrdej a ano, píšu skoro výhradně pro něj.

Proč jsi před třemi lety odešel z výborně čteného Magazínu DNES?

Šel jsem za Robertem Čásenským, kterého mám rád.

Vadil ti Andrej Babiš?

Ani ne. Spíš mi vadilo, že se vedení MF Dnes chopilo po Čásenském duo Sabina Slonková a Jiří Kubík. Skvělí investigativci, ale na vedení takhle velké redakce bohužel neměli. Například magazínům nerozuměli a to mě trápilo.

Personální změna se nějak dotkla tvojí práce?

Jo a ne. Mně se práce nezměnila, ale nedobrovolně tehdy musel odejít Martin Moravec, šéf Magazínu DNES, zkušenej, zodpovědnej, skvělej novinář – o nic horší než ti, kteří ho vyhazovali.

Proč ho vyhodili?

Protože byli špatní šéfové.

V tu chvíli Robert Čásenský vymyslel Reportéra a ozval se ti?

Jo, a já byl šťastnej, nicméně došlo k zádrhelu. Sedli jsme si do kavárny Slavia, on začal vyprávět o tom, jak bude Reportér vypadat, a mně ztuhl úsměv. Nakonec jsem musel říct, že za ním nepůjdu.

Co ti vadilo?

Měl tehdy představu velmi moudrého, intelektuálního měsíčníku, což není nic pro mě, já nejsem intelektuál, chci co nejvíc drzosti a srandy. A tak jsem se smířil s faktem, že zůstanu v redakci MF Dnes na Andělu, jenomže Čenda…

… Čenda?

Robert Čásenský, promiň. Takže Robert alias Čenda za týden zavolal, že o tom přemýšlel a že je na mých námitkách kus pravdy, což mě ani nemělo překvapit, on je otevřenej – proto ho redaktoři vždycky a všude měli tak rádi. Slíbil, že přibude lehkosti a zábavy, že budeme hodně myslet na mladé, a tak jsem s úlevou podal výpověď.

Paradoxní je, že o týden později odešla i Sabina Slonková, na její místo nastoupil Jarda Plesl, kterého jsem si vždycky vážil, a ten okamžitě volal Martinu Moravcovi, ať se vrátí tam, kam vždycky patřil a patří.

Nikdy neodejdu do důchodu

Ještě bych se vrátil ke tvorbě rozhovorů. Musíš se na ně nějak psychicky naladit?

Rozhodně nemůžeš přijít za svým respondentem otrávenej. Já byl z MF Dnes zvyklý dělat velké rozhovory i s lidmi, kteří mě nezajímají, možná půltucet jsem jich vedl s Luckou Bílou, čtyři s Leošem Marešem, a tihle lidé žijí úplně mimo můj svět. Ale nikdy bych si to nedovolil dát najevo – donutil jsem se k tomu, abych se na ty rozhovory těšil. Člověk na to asi musí mít povahu, měl by mít trochu rád lidi. Neboli – ačkoli mě nezajímá jediná píseň Lucie Bílé, povídání s ní mě zajímalo.

V Reportéru už tohle neřešíš?

Ne. Tam dělám rozhovory jen s lidmi, kteří mě zajímají upřímně a hodně.

Co je důležité při osobním kontaktu se zpovídaným?

Nalaď se před setkáním do dobré nálady, nepřenášej na druhé svoje starosti. Nejdřív si chvíli povídej o úplných kravinách, rozkecej si je: Co novýho? Co jste říkal na ten fotbal? Četl jste, co se včera stalo tam a tam? Prostě plkání… Někteří novináři přijdou na velký nepolitický rozhovor a hned vypálí konfliktní otázku, což je nesmysl, všechno tím zkazí.

Podle čeho se rozhoduješ, jakou formu pak rozhovor v časopise dostane?

Mně je to vlastně jedno, udělám formu, jaká se bude hodit. Buď klasickou, neboli otázka, odpověď, otázka, odpověď, nebo dlouhej příběh plnej citací. Nezáleží na tom – baví mě střídat formy i žánry.

Žánry? Myslel jsem, že se specializuješ hlavně na rozhovory.

To bych se zbláznil, já zoufale potřebuju dělat taky reportáže nebo témata, absolutně nerozumím novinářům, kteří se chtějí specializovat na rozhovory. Proč?! Člověk, který umí pěkně psát, což je předpoklad pro dobré rozhovory, umí stoprocentně napsat taky dobrou reportáž… Občas myslím na to, že kdyby jednou zanikl Reportér, budu to mít těžké. Kdo jiný mi umožní dělat na velkém prostoru, cokoli mě napadne, takovou rozmanitost a míšení žánrů? Já se nechci věnovat jenom kultuře, jenom sportu nebo jenom politice, chci dělat všechno; v tom je největší kouzlo tohohle zaměstnání.

Vypadáš, že tě novinařina fakt hodně baví.

Nikdy neodejdu do důchodu. Vždyť jsem placený za to, že si dělám zážitky, osobně znám skoro všechny zajímavý lidi v tomhle státě, s některými z nich jsme se skamarádili…. Je neuvěřitelný, co mi moje práce umožnila.

Zažil jsi rozhovory, na které i po letech rád vzpomínáš?

Mám rád fotbal, takže velkými zážitky byly třeba všechny rozhovory s našimi nejlepšími fotbalisty, pokud jsem je mohl dělat v jejich prostředí. Za Ujfalušim jsem jel do Španělska a dostal se na zápas Barcelony s Atletikem. Dvakrát jsem byl za Čechem v Londýně, i ten mi dal vstupenky na fotbal, skvělý. Až na to, že jednou chytal proti Tottenhamu, kterému fandím, z čehož jsem byl trochu rozpačitej. Byl jsem za Barošem v Lyonu nebo za Nedvědem v Turíně, na tohle nezapomenu.

Mají ti fotbalisti něco společného?

Vůbec nejsou hloupí, i když je z toho – s výjimkou Čecha – kdekdo podezírá. 

A když se nebudeme bavit o fotbalistech?

Vždycky se mimořádně těším na rozhovor s Petrem Nárožným, protože to je nejmoudřejší český umělec, jakého znám. Rozhovory skoro nedává, tak jsem rád, že mně občas jo, jednou za tři roky se sejdeme. No a potom Jarek Nohavica, pro mě snad vůbec největší hvězda. S novináři se skoro nebaví, ale já mám štěstí – například na podzim jsem s ním byl v Londýně a Dublinu.

Čeho konkrétně si na nich vážíš?

Jak říkám, na Nárožném jeho inteligence, sečtělosti a nebojácnosti v názorech. Většina herců se vyznačuje zvýšenou mírou iracionality, naivity, emotivnosti a on je jejich konzervativním opakem – ale přesto ho všichni respektujou, protože vědí totéž co já. Že opravdu čte a přemýšlí o světě víc, než bývá běžné. Petra Nárožného bych si přál za prezidenta, ale on do toho – bohužel – nikdy nepůjde.

A Nohavica?

Toho miluju. Jarek je snad jediný český umělec za posledních třicet let, který tě kdykoli dokáže spolehlivě dojmout i rozesmát, úplně jednoduše si tě povodí kamkoli bude chtít, a to díky skvělé kombinaci vrozené lehkosti a obrovské pracovitosti. Vůbec nepochybuju o tom, že Nohavicu budou poslouchat i moji vnuci v době, kdy nikdo nebude vědět, že tu byl nějaký Karel Gott. A ještě něco – stejně jako Nárožný se ani Nohavica nebojí říkat takzvaně nekorektní názory a je mu úplně jedno, že na něj za to budou aranžéři mravů plivat. Svobodnej chlap.

Kdesi jsem četl, že kdybys nebyl novinář, dělal bys psychologa.

Tímhle životem se už nějak propíšu, ale kdybych se narodil podruhé, tak jsou ještě dvě další zaměstnání, která by mě lákala. Jedno z nich je opravdu psycholog, a to druhé dýdžej, protože mě nikdy nepřestala bavit muzika v širokém slova smyslu, od ambientu přes psytrance a horňácký folklór po blackmetal. Problém je, že psychologie vyžaduje studium a dýdžejing ovládání různejch čudlíků, a to jsou činnosti, které mi v současném životě nejdou.

Máš nějaké zkušenosti s psychology?

Dlouhodobě mám kamaráda v bohnické léčebně, amatérsky se mu snažím trochu pomáhat a občas lituju, že na to nemám víc času – to už by tam možná nebyl. A pak jsem na gymplu povinně navštěvoval školní psycholožku, protože jsem jaksi nebyl schopný chodit na osmou ranní nebo jsem v prvních hodinách výuky spal.

A pomohla ti?

Moc ne. Když už jsem tam musel, upřímně jsem ji obeznámil se svým tehdejším problémem – kdykoli se už už přiblížilo naplnění lásky k dívce, najednou mě nervozita oslabila a nic z toho nebylo, jenom trapas. Tak jsem psycholožce řekl, že mě možná vyčerpává tohle milostné soužení, a ona: „Zkuste si vždycky dát na kuráž dvojku vína.“ A já jí musel říct pravdu: „Dávám si těch dvojek několik a nepomáhá to!“ Čili v tomhle případě jsem si nakonec musel pomoct sám, ale je mi jasné, že postupem času nastávaly další situace, kdy jsem k odborníkovi zajít měl a bohužel na to nenašel čas a vůli.

Třeba?

Psychicky hrozně mi bylo před rokem a půl, kdy jsem se vrátil ze tříměsíční reportérské cesty stopem kolem poloviny světa – tehdy jsem se propadl do depresí. Během měsíce jsem ještě napsal knížku, ale to už se mi kroutily prsty na nohou a následujícího půl roku jsem vyjma svých nejbližších s nikým nekomunikoval, nešlo to. Chtěl jsem pořád jen spát. Psal jsem články, které byly špatné, ztěžklo mi pero. Kolegové mě uklidňovali, že se to číst dá, ale já věděl svý – za normálních okolností by byly ty texty mnohem lepší. Což jenom přispívalo k dalším depresím, protože mně když se nepovede článek, trápím se tím několik dalších týdnů… Čili mezi listopadem 2015 a loňským březnem jsem se pět měsíců ani jednou neusmál.

Čím to bylo?

Příšernou únavou. Představ si, že za čtvrt roku ujedeš stopem pětatřicet tisíc kilometrů se dvěma sty padesáti řidiči, chvíli ve vedru a chvíli v mrazu. Každé tři dny píšeš článek, po návratu potom knihu… Měl jsem jít k psychologovi, neudělal to, chyba. Za úžasnou cestu jsem zaplatil daň.

Ale smysl to mělo?

Mělo. Tyhle články vždycky čte hodně lidí a to vesměs s nadšením, já trochu poznal svět, a navíc jsem na té stopařské expedici něco vydělal.

Díky knize?

Jo, té se prodalo čtyři tisíce kusů. Ale taky díky dvěma šňůrám, které jsem s ní podnikl – nejdřív jsme vyrazili na turné s písničkářem Xavierem Baumaxou, kde on hrál a já vyprávěl, ale na to nechci vzpomínat, protože chudák Xavi se mnou trávil přesně tu dobu, kde jsem se propadl do světa bez úsměvů.

A druhá šňůra?

Ta už byla dobrá, protože se konala docela nedávno – Lukáš Hejlík udělal z knihy divadlo, angažoval mě jako herce, takže jsem objel s jeho projektem Listování padesátku českých měst, trochu se otrkal na jevištích a ještě snad udělal reklamu Reportérovi, což je fajn. Já se nakonec naučil vystupovat před lidmi i střízlivej!

Ty stopuješ hodně, snad už dvacet let…

Spíš třiadvacet.

Zažil jsi na cestách i horší situace než byl návrat z té poslední?

Ne. Mně se na cestách nikdy nic nestalo, nikdo na mě nevytáhl zbraň, nikdo mě neznásilnil, lidi jsou podle mě o dost lepší, než si myslíme. Zdevastovala mě až únava z expedice, kterou jsem projel třikrát rychleji, než by bylo vhodné a zdravé.

Plánuješ nějakou další cestu?

Už mi otrnulo, takže ještě jednu, poslední. Letos v prosinci mi bude čtyřicet, tak bych rád v říjnu zvedl palec pravé ruky na nejjižnějším místě Afriky, na Střelkovém mysu, a dostopoval na Střelecký ostrov v Praze, kde bych ty narozeniny oslavil ukončením stopařské kariéry. Tahle cesta bude trochu kratší, a tak snad bude kratší i následná deprese.

Proč nechceš stopovat i po čtyřicítce?

Hlavně proto, že nemiluju ani tak stopování, jako spíš psaní o stopování, a fakt nevím, co bych psal, když budu mít objetý celý svět. Ale dobře – pokud bude mít některé z mých dětí zájem, vyrazím jednou na stopa milerád s ním.

Nárožný, Baumaxa a Klaus

Knižně jsi už vydal cestopis, ale nelákaly by tě taky velké knižní rozhovory?

Kdyby si o to řekli Nárožný nebo Nohavica, tak z fleku, ale sám je přesvědčovat nebudu. Přesvědčit se možná pokusím Xaviera Baumaxu, protože to je nesmírně vzdělanej, vtipnej a originální kluk – s ním bych to dělal i zadarmo, z obyčejné lásky. Nejspíš bych knížku směřoval k jeho padesátinám, které budou za sedm let, tak snad se jich ve zdraví dožije – u Xaviho není nikdy nic jisté.

Co třeba s nějakým politikem?

Určitě s Václavem Klausem a Milošem Zemanem, kdyby měli čas a zájem – myslím, že bych se uměl ptát na jiná témata než ostatní; že by se tam vešla dokonce i sranda.

Co ty dva v tvých očích spojuje?

No přece obrovský rozhled a inteligence, plus velmi důležitá a z hlediska věčnosti spíše pozitivní dějinná úloha po roce 1990. 

Spousta tvých kolegů asi Zemana ani Klause za pozitivní postavy nepovažují.

Spousta mých kolegů je nenávidí, ale co k tomu říct – pletou si řemeslo, jsou to aktivisti. Jestli chceš být dobrý novinář, nemůžeš fandit knížeti a nenávidět Zemana, a dávat to dokonce veřejně najevo, je to ostuda. Pokud máš tendenci nenávidět a fandit, nedělej novináře. Čtenáři to poznají a přestanou si tě vážit, nechtějí aktivismus. Navíc aktivismus bývá kontraproduktivní – Zeman s přehledem vyhraje prezidentské volby právě proto, kolik aktivistických novinářů ho zběsile a iracionálně nenávidí. Mezi námi – kdybych byl šéfem, povyhazuju z redakcí všechny nenávistné aktivisty, stejně jako novináře, kteří nečtou. A proto nikdy nemůžu být šéfem. Odešla by nejmíň třetina lidí.

Ty ses nějak rozohnil… O čem poslední dobou hodně přemýšlíš?

Třeba právě o tomhle – jak jsem rád za své dispozice, které mi nedovolují jedněm hystericky fandit a druhé nenávidět. Opakuju, že mám rád lidi, a to je pro novináře obrovská výhoda.

Možná právě proto jsi u žurnalistiky vydržel tak dlouho.

Dlouho? Začínal jsem před sedmnácti lety, kdy mi bylo stejně jako tobě teď. Uteče to, nemysli. Párkrát se vyspíš a bude ti taky čtyřicet… Kamaráde, já se udržuju opravdu hlavně proto, že mě žurnalistika baví a neberu ji jako práci. Noviny a časopisy vnímám jako zážitkovou agenturu a mám rád čtenáře, kterým se co možná nejvěrněji a nejhezčím jazykem snažím své zážitky předávat.

Zdá se mi to, nebo jsi už poněkolikáté naznačil, že by novinář měl psát hezky, a spousta z nich to neumí?

Jseš bystrej. Ano, tohle je úplný základ. Jak ses ptal na velké rozhovory, tak připravit se a pak je nabrat, to zvládne skoro každý, ale polovina novinářů nemá schopnost nebo trpělivost vysedět je do podoby, kdy se krásně čtou. Taky jak by to mohli umět, když sami nepřečetli dobrou knížku od maturity, a jejich jazyk tím pádem ustrnul hluboko v pubertě?

Co si myslíš o dnešních studentech, kteří se chtějí živit psanou novinařinou?

Že jsou stateční. Já mám takové štěstí, že jsem nastoupil v době, kdy bylo ještě na všechno dost lidí a peněz! Tehdy bývali v redakcích editoři, kteří elévy trpělivě učili psát, hrozně mi v počátcích pomáhali. A když jsem se roku 2008 rozhodl, že reportérsky popíšu cestu stopem z Prahy na olympiádu v Pekingu, za deset minut jsem dostal požehnání, na výdaje nikdo nehleděl. I to mi pomohlo – právě od cesty do Pekingu si mě část čtenářů dokáže spojit s konkrétním obličejem.

Je to hodně důležité?

No strašně! Ze jména se stane jakási značka, což pomáhá nejen tobě, ale i tvé redakci. Ať už půjdeš do jakékoli, vždycky k ní přinejmenším přesuneš pozornost lidí, kteří tvoje články měli rádi… Hele, neřekli jsme si toho až až?

Ještě pár otázek bych měl.

Ale já mám za čtvrt hodiny sraz s řeholnicí Angelikou, jdeme na pivo.

Není to ta, která před smrtí ošetřovala Václava Havla?

Je. Já fakt nesoudím, když to není vyloženě nutné, takže mám rád Klause, Zemana i Havla. Ale Angeliku mám radši, to je kamarádka.

Tak to tě nechám jít.

Dík. A pošli mi ten svůj rozhovor s Kouteckým, prosím tě. Podle mě se umíš ptát originálně, tak jsem zvědavej, jestli pak ten obsah taky dostaneš do pěkný formy.

Úvodní fotka: Tomáš Poláček má rád fotbal a většinu velkých rozhovorů pro Reportéra dělá ve dvojici s fotografem Tomášem Třeštíkem, který ho před čtyřmi lety takto vyfotil na svém balkóně.
FOTO: Tomáš Třeštík 

Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous, ze kterého po čtyřech... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

strejda longas | 8. 3. 2017 20:50

krasnej rozhovor, diky

+4
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 7. 3. 2017 09:59

Rozhovor zábavný, čtivý. Jen tohle mne na odpovědích zarazilo:

"Vždycky se mimořádně těším na rozhovor s Petrem Nárožným, protože to je nejmoudřejší český umělec, jakého znám."

Nárožný je chytrý a zajímavý člověk, ale mezi umělci (umělci nejsou jen herci) se asi najdou moudřejší lidé. Ale pan novinář je nezná.

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK