K čemu jsou radikálové na světě

Kdo při prosazování svých politických cílů moc tlačí na pilu, ten je neprosadí. Tak se dá shrnout poselství smířlivé tečky komentátora Petra Honzejka za přestřelkou o to, jestli do čítanek patří, nebo nepatří básnička „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky…“

Na první poslech zní Honzejkovy rady rozumně. To samé ostatně tvrdí prastará kniha Tao te ťing: „Dobýt svět a zasahovat do jeho záležitostí – viděl jsem, že se to nedaří. Svět je živoucí věc, do níž nelze zasahovat. […] Proto tedy povolaný: vyhýbá se přílišnému, vyhýbá se výstřednímu, vyhýbá se krajnostem.“ A něco podobného jsme my Husákovy děti slýchali celé své formativní roky: radši si moc nevyskakuj, nevyčnívej, klidná voda břehy mele a tak dál.

Jenomže pokud by tlačení na pilu skutečně bývalo kontraproduktivní, pak bychom mohli všude kolem sebe pozorovat dvojí důsledek. Za prvé by pokrok došel nejdál tam, kde pokrokáři moc nevysírají. Za druhé by potom „příliš agresivně vnucované“ (Honzejk) myšlenky zůstávaly na okraji debaty. Nic z toho ale vidět není.

Kdo prosí, dostává

V roce 2015 se ve dvou podobně velkých katolických evropských zemích konala referenda o tom, jestli mají stejnopohlavní páry právo uzavírat plnohodnotná manželství. Hlavním městem Irska chodí duhové průvody už od roku 1983 a účastní se jich desítky tisíc lidí. V hlavním městě Slovinska jsou pochody záležitostí posledních šestnácti let a v roce konání referenda bylo pochodujících „přes tisícovku“. Ve které zemi hlasovalo 62 procent voličů pro manželství gayů a leseb, a ve které 63 procent proti, navíc při dvakrát menší účasti? Důvtipnější už uhodli, že tady Honzejkova logika neplatí. Bylo to totiž Irsko, kde gayové a lesby dlouhodobě tlačí na pilu a masově se podle kritiků předvádějí v ulicích, které se dočkalo změn.

Další námět k zamyšlení: společenské postavení žen je ve všech ohledech lepší v západoevropských zemích, ve kterých jsou feministické názory vcelku běžnou součástí veřejné debaty (a to včetně světově nejradikálnějších návrhů), než třeba ve východní Evropě (kde je i technická škola lákající studentky událostí). Nemělo by to být naopak?

A jak je vlastně možné, že čeští odboráři, kteří si jednou za pár let udělají poklidný výlet na Staromák, jsou placení o tolik hůř než jejich západoevropští soudruzi, kteří mají tu drzost stávkovat?

Samozřejmě nejde ze změti příčin a následků vytáhnout důkazy pro to, že „příliš agresivní“ nastolování témat a prosazování požadavků bývá jediným důvodem úspěchu různých hnutí. Proti nule Honzejkových příkladů toho, kdy bylo tlačení na pilu prokazatelně kontraproduktivní, lze ale do zblbnutí vyjmenovávat ty, kteří tloukli a bylo jim otevřeno.

Čo vy si predstavujete pod takým slovom konina

Za pozornost stojí taky to, že se slušnost, umírněnost a velkomyslnost se v Česku vyžadují výhradně od těch, kteří zastávají názory pokrokové, levicové, zelené.

Když se před dvěma lety na demonstracích proti imigraci a islámu objevily šibenice a nenávistné transparenty, nikdo nementoroval lidi pod nimi, že s takovou si všechny naštvou a zůstanou na okraji a pro smích. ODS, ANO, lidovci a další strany hlavního proudu se naopak mohly přetrhnout, aby i to nejtvrdší jádro demonstrujících tzv. vyslechly a tím (prý) zabránily tomu, že to udělá někdo (prý) horší. Analogická rvačka o to, kdo atraktivněji uchopí feministická témata, se kupodivu pořád nerozjela.

Nikdo jiný v Česku mimochodem tak často neslýchá dobře míněnou otázku, proč se mezi všemi těmi vážnými problémy zabývá údajnými „koninami“, kterou Honzejkovým prostřednictvím vznesl jeho „liberálně založený“ kolega. Jsou to ale čeští konzervativci, kdo tu vytrvale zlehčuje globální problémy, jako jsou změny klimatu nebo daňové úniky, a naopak se nimrá v malichernostech. Barnevernet odděluje od rodičů o řádově méně českých dětí, než naše úřady kvůli nevyhovující bytové situaci. Inkluzivní vzdělávání dostalo do základních škol 205 žáků s lehkým mentálním postižením, v průměru tři na okres. Islámský stát dobývá Dajr az-Zaur – a ODS zatím navrhuje sto padesátku na vybraných úsecích dálnic! Slovy Honzejkova masochisticky založeného kolegy: „Trumpa si asi opravdu zasloužíme.“

Takže, milí gayové a lesby, kteří chcete rovná práva, milé ženy, které chcete férové příležitosti na trhu práce, milé stísněné masy toužící volně dýchat: nenechejte se nachytat na přátelskou radu, že nemáte dráždit kobru bosou nohou. Je to past, nachystaná jen a jen na vás.

Doba přeje těm, kteří svoje požadavky prosazují s pořádnou porcí chucpe. Trump vyhrál s rozkazem „build the wall“, ne se zdvořilou prosbou „Promiňte, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si ještě vzpomněl, že jsem se vás nezeptal, jestli by šla postavit zeď.“ Klidná voda nemele břehy, klidná voda zahnívá. A proto jsou radikálové na světě. Aby jeli bomby.

K úvodní fotce: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Anglickým sufražetkám se ale čekat nechtělo, do boje o právo volit vytáhly se zbraněmi do té doby neobvyklými – kromě demonstrací například držely hladovky. Volebního práva se přes to anglické ženy plně dočkaly až v roce 1928. Snímek pochází ze střihového dokumentu Make More Noise! Suffragettes in Silent Film