Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Víte, kdo je prezidentem Švýcarska?

| 23. 1. 2017 | Vstoupit do diskuze

Tak pokud vás to snad zajímá nebo jestli vás čeká vědomostní soutěž – tam by se to jméno mohlo hodit –, švýcarská prezidentka se jmenuje Doris Leuthardová. Jak je možné, že na mezinárodním jevišti tak známý stát má v čele tak neznámou postavu?

Víte, kdo je prezidentem Švýcarska?

Založení švýcarské konfederace není spojené s bojem o moc.

V dobách, kdy Evropa byla rozervána boji o moc nebo náboženskými konflikty, jako byla například třicetiletá válka v letech 1618 až 1648, představovalo (původních) osm kantonů Staré švýcarské konfederace již od 14. století mikrokosmos míru a blahobytu. Jednotlivé kantony se po náboženské stránce lišily, ale raději se shodly na smlouvě o vzájemné vojenské podpoře pro zachování neutrality a míru v celém regionu. Svatá říše římská společenství kantonů zaručila říšskou bezprostřednost, což znamená, že mohlo fungovat nezávisle na Svaté říši římské, ale přitom zůstávalo její součástí. Zatímco evropská šlechta vybírala obrovské daně na financování vleklých válek, život ve Švýcarsku by se dal označit za pobyt v prvním opravdovém daňovém ráji. V každém ohledu v porovnání s rozvratem ve zbytku Evropy se rozdíly mezi kantony jevily jako nepodstatné.

Náboženské různice ve Švýcarsku později zesílily a vedly k bitvám mezi katolickými a protestantskými kantony. Každá z bitev měla své vítěze, ale nikdo nedokázal nastolit skutečnou změnu režimu, protože kantony byly příliš různorodé na to, aby se daly řídit. Správní orgány kantonů odmítaly vzájemnou spolupráci. Shodly se na jediné zahraniční politice – na neutralitě, která je nakonec zachránila před válkou.

V roce 1798 napadla Konfederaci francouzská revoluční armáda, založila centralizovanou Helvétskou republiku, zrušila suverénnost kantonů a feudální práva a prohlásila kantony za správní obvody po vzoru Francie. Francouzské „budování státu“ po pěti letech selhalo, protože obyvatelstvo vzdorovalo veškerému centralizačnímu úsilí. Helvétská republika nebyla kompatibilní se švýcarskou mentalitou – obyvatelé trvali na tom, aby vládní rozhodnutí vznikala ne na úrovni federace, ale na úrovni kantonů.

Centralizace a švýcarská občanská válka

Po desetiletích vzdorování centralizaci moci ukončila odvěkou švýcarskou otázku legitimnosti federální vlády občanská válka. Válka vypukla v roce 1847 a stanulo v ní sedm konzervativních, katolických kantonů (Sonderbund), které odmítaly centralizaci moci a povstaly proti Konfederaci založené v roce 1814. Následovala jedna z nejpozoruhodnějších válek v dějinách světa – 78 mužů federální armády bylo zabito a 260 zraněno. Spolek Sonderbund byl zrušen a v roce 1848 se Švýcarsko stalo státem, kterým zůstává i dnes.

Zamyslete se nad tím. Boj Švýcarů (který se projevoval neuvěřitelným nedostatkem násilí v porovnání s ostatními konflikty) se týkal čistě nesouhlasu s centralizací moci a skeptického pohledu na dodržování povinností tak velkého celku. Považuji za nutné zdůraznit, že se bavíme o státu s rozlohou 41 tisíc kilometrů čtverečních. Výsledkem je relativně neutrální stát, který si zachovává vyšší míru svobody a prosperity než většina evropských národů.

Záměrně impotentní

Nejvyšším výkonným orgánem federální republiky je Spolková rada. Má sedm členů (každý z nich má na starost jedno ze sedmi švýcarských ministerstev), které volí obě komory federálního parlamentu. Jeho členové se každý rok střídají na pozicích prezidenta a viceprezidenta a jejich funkční mandát trvá čtyři roky. Aktuální rada sestává z dvou sociálních demokratů, dvou středopravicových konzervativců, dvou národních konzervativců a jedné křesťanské demokratky (současné prezidentky Doris Leuthardové).

Přestože byla Spolková rada navržena podle příkladu Spojených států, co se federalismu a práv správních celků týká, Švýcaři se vyhnuli soustředění výkonné moci k jediné osobě. Je zajímavé, že Spolková rada má současnou podobu už od roku 1848, přestože všechny ostatní evropské státy formu své vlády neustále měnily (a nadále mění). Jedinou změnou rady, ke které došlo, byla úprava takzvané kouzelné formule, známé také pod názvem švýcarský konsensus. Jde o politický zvyk, podle kterého se sedm křesel v čele státu rozděluje mezi čtyři vládnoucí strany. Tato politická dohoda zažila otřes s příchodem miliardáře, průmyslníka a euroskeptika Christopha Blochera a jeho Švýcarské lidové strany (kromě toho je po něm také čím dál nepravděpodobnější, že by Švýcarsko vstoupilo do Evropské unie).

Rada vystupuje jednotně a většina rozhodnutí vzniká na základě konsensu. Z velké části je to způsobeno tím, že funkce jeho členů je spíš reprezentativní než výkonná, většinu moci totiž stále drží kantony. Rozhodnutí spojená se vzděláváním a dokonce i odvodem daní vznikají na regionální úrovni. Federální vláda tedy nemá právo veta ani na žádný jiný exekutivní zásah, který by mohla využít.

Švýcarský prezident či prezidentka ve veřejném politickém diskurzu nemá téměř žádné slovo. Nevíte-li tedy, jak se jmenuje nová prezidentka Švýcarska, nemusíte se tím trápit. Nevědí to ani někteří Švýcaři.

Lokalismus ve Švýcarsku funguje

Švýcarské kantony v politice mají vyrovnávací funkci – konzervativní kantony se nacházejí kolem velkých měst, jako je Curych, Ženeva nebo Bern. Obyvatelstvo v menších komunitách zavrhuje veškeré pokusy o řízení z hlavního města. Následkem toho Švýcaři trvale odmítají například návrhy na útlum jaderné energie.

Zmíněné prosazování lokalismu by bylo podstatně složitější, kdyby nebylo systému přímé demokracie, který je v Konfederaci velmi rozšířený.

Všechny federální zákony podléhají schvalovacímu procesu o třech až čtyřech krocích:

  • Odborníci ve federální vládě připraví první návrh.
  • Návrh je představen velkému počtu lidí v průzkumu veřejného mínění. K návrhu se mohou vyjádřit vlády kantonů, politické strany a také mnoho nevládních organizací a asociací a přednést své návrhy změny.
  • Výsledek je následně předložen speciálně sestaveným radám obou komor federálního parlamentu. Ty návrh podrobně prodiskutují za zavřenými dveřmi a navrhnou změny.
  • Voliči mají právo zákon vetovat – shromáždí-li kdokoli 50 tisíc občanů, kteří do tří měsíců podepíší žádost o vyhlášení referenda, referendum je nutné uskutečnit. Pro úspěch zákona v referendu stačí, když ho podpoří většina voličů, nikoli většina kantonů. Ve Švýcarsku není nijak neobvyklé, když se během roku kvůli zákonům vyhlásí přes deset referend.

Referenda představují důvod, proč se politická většina rozhodla zahrnout do vlády i opozici. Nedojde-li většina ke konsensu, opozice může využít občanskou iniciativu (referendum) ke zvrácení jakéhokoli rozhodnutí učiněného na národní úrovni.

Systém kontroly a vyvažování prostřednictvím agresivně lokalistických kantonů a přímé demokracie učinil Švýcarsko velmi odolným vůči rozrůstání vlády a také jednou z mála výsep relativně svobodného smýšlení v Evropě.


Originál, který vyšel na FEE.org pod licencí Creative Commons Attribution 4.0, do češtiny pro Finmag přetlumočil Filip Drlík. Přečtěte si článek v originále.

Bill Wirtz

Bill Wirtz

Studující práv na Lotrinské univerzitě v Nancy. Provozuje vlastní mnohojazyčný blog.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK