Liberalismus ohrožen!

Jistě jste v médiích také narazili na nářky, že vítězství Donalda Trumpa a riziko vítězství „populistů“ v příštích volbách v evropských zemích může znamenat konec liberalismu. Autor obvykle nezapomene zdůraznit, jaká by to byla strašná tragédie, ale zpravidla neřekne, o jaký liberalismus vlastně jde. Nevím, je-li to úmysl, neznalost, nebo lenost. Domnívám se, že by bylo žádoucí si v těch liberalismech udělat trochu pořádek. Není to v zásadě tak složité, s jistým zjednodušením (odborníci prominou) lze říci, že jsou dva základní směry: Klasický liberalismus, vycházející z idejí Johna Locka a Adama Smithe, a moderní (levicový, nový, sociální, americký) liberalismus. Ten má, jak vidíte, mnoho jmen a odstínů. Zde se budu pro jednoduchost držet přívlastku moderní.

Z Pravého břehu

Pravý břeh přináší analýzy, články a glosy, ve kterých promýšlí témata české pravicové politiky. Podporuje politiku zdravého rozumu, staví se proti levicovým receptům na štěstí i proti prázdnému populismu středu. Pravý břeh znamená alternativu pověstnému levému břehu Seiny, symbolu evropské nové levice.

Přejděte na Pravý břeh

Osobní svoboda versus pozitivní práva

Základem politické filozofie klasického liberalismu je individuum, občan, který má co největší svobodu. Svoboda je podle liberálního přesvědčení základem společnosti, na němž stát, politika a hospodářství spočívají a který stát chrání. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit jenom tehdy, když je porušena svoboda osobní. Ve 20. století byli v Evropě největšími následovníky myšlenek klasického liberalismu Karl Popper, ekonomové Wilhelm Roepke, Friedrich August von Hayek a jeho učitel Ludwig von Mises.

Na klasický liberalismus dále navazuje neoliberalismus, který akceptuje určitou roli státu v ekonomice, zároveň ale vyžaduje omezení jeho role v ostatních oblastech. Tento směr prosazovali například Margaret Thatcherová a Milton Friedman. Jeho detailním rozborem se zde nebudu zabývat.

Moderní liberalismus představuje naopak přechod od klasického liberalismu k socialismu, jeho obsahem je směs ekonomického socialismu, hodnotového relativismu a společenského, kulturního liberalismu a reformismu. Představiteli tohoto názorového proudu jsou v USA John Dewey, John Rawls, Richard Rorty, v Evropě Ralph Dahrendorf, Jürgen Habermas a frankfurtská škola.

Od práv k obskurnostem

Klasický liberál pokládá expandující byrokratický stát za hrozbu pro obecná lidská práva a svobody, zatímco moderní liberál ho pokládá za nástroj rozšiřování těchto práv a svobod, navzdory zavedeným zájmům, lidovým předsudkům a – v rostoucí míře – i mínění většiny.

Moderní liberál prosazuje omezení ekonomické svobody a vlastnických práv ve prospěch rozsáhlejšího státu, přerozdělování a zajištění blahobytu „všech“. Cílem není omezení státní moci a individuální svoboda, ale použití státní moci za účelem osvobozování lidí od chudoby a především od jejich konvencí, konformity, tradičních norem a morálních soudů, a to (samozřejmě) bez ohledu na jejich přání a názory.

S tím významně souvisí téměř exponenciální růst často obskurních „pozitivních práv“. Moc státu je používána proti jednotlivci za účelem zajištění štěstí a komfortu všemožných menšin, státní příkazy a zákazy mají zabránit svobodnému jednání, jež může tyto menšiny jakkoliv omezovat. Asi nejkřiklavější je téměř neomezená podpora skupin LGBT, která ve svých důsledcích vede k erozi klasické rodiny, a to opět bez ohledu na odpor většiny občanů.

Kam až to může zajít, lze ilustrovat na příkladu prezidenta Obamy, který nařídil školám v celé zemi, aby dovolily používání toalet osobám opačného pohlaví, pokud se identifikují jako „transgender“, bez ohledu na souhlas či nesouhlas rodičů ostatních žáků. Nejde jen o evidentní nesmyslnost tohoto příkazu, ale i o to, co prezident nejmocnější země světa vůbec pokládal za důležité a jak přitom ostentativně přehlížel názory rodičů dětí a většiny občanů.

Spravedlnost, bezpečnost a pud sebezáchovy

Velice varovný je i přístup ke spravedlnosti. Zatímco v klasickém uspořádání je cílem státní moci zajištění spravedlnosti pro všechny občany v rámci doktríny právního státu, pro moderní liberalismus je naopak charakteristická snaha o odstranění jakékoliv možné nespravedlnosti. Důsledky zná i u nás každý – na práva zločinců a porušovatelů zákona je kladen daleko větší důraz než na práva obětí jejich činů.

Již dost dlouhou dobu mohou různé menšiny především ve starých zemích Evropské unie beztrestně porušovat zákony za tichého přihlížení státní moci a podpory různých veřejnoprávních a neziskových organizací, což vedlo a vede ke vzniku „no-go zón“, tedy oblastí, kde zákony neplatí a policie tam raději ani nechodí. I v pořádkumilovném Německu může v současnosti ilegální migrant v podstatě beztrestně porušovat zákony a nařízení v rozsahu, který by si žádný z německých občanů nemohl dovolit, a to vše se souhlasem státní moci.

Křiklavým příkladem je i nedávné usnesení Evropského soudního dvora, tedy nejvyššího justičního orgánu Evropské unie: Členské státy Evropské unie nemají právo zadržet či zatknout migranty, kteří nelegálně vstoupí na jejich území. V úvahu připadá pouze vyhoštění. Stručně řečeno, ilegální migrant si může dělat beztrestně, co chce, protože podle současných pravidel ho nikdo vyhostit nedokáže. Těžko si lze představit větší důkaz naprosté slepoty, neschopnosti dohlédnout důsledků svého jednání a vlastně totální ztráty pudu sebezáchovy.

Moderní liberalismus představuje mimo jiné i značná bezpečnostní rizika, není totiž schopen adekvátně reagovat na ohrožení státu a občanů. Velice přesně to popsal již v roce 2009 ředitel Občanského institutu Roman Joch: „V případě zásadního ohrožení moderní západní evropské společnosti ze strany mocných a jí nepřátelských režimů je tudíž nasnadě předpovědět, jaký postoj by k oné hrozbě zaujala. Se vší pravděpodobností by se jednalo o kaskádu tří následných kroků: appeasement – kapitulace – kolaborace.“ Pokud se podíváme tímto prizmatem na chování špiček Evropské unie a řady států v případě migrační krize, která představuje bez veškerých pochyb zásadní ohrožení moderní západní evropské společnosti, obávám se, že se již – přes odpor svých vlastních občanů – nacházejí ve fázi někde mezi kapitulací a kolaborací.

Situace je o to horší, že všechny dotčené země mají dostatek technických prostředků, jak se tomuto v podstatě měkkému ohrožení bránit (jen řecká armáda má cca 130 tisíc mužů a moderní výzbroj). Nicméně zhoubná ideologie moderního liberalismu tomu velice efektivně brání.

Na papíře i do čtečky

Čím dříve, tím lépe

Proto jsem přesvědčen, že čím dřív tato zhoubná ideologie skončí i se svými protagonisty v propadlišti dějin, tím lépe, protože podporuje každého, jen ne běžného občana, který se kvůli ní stává utlačovanou menšinou, ačkoliv všechny její excesy platí. S opravdovým liberalismem, tak jak ho chápe většina občanů, nemá moderní liberalismus společného vůbec nic… asi jako akt s pietním aktem.

Zatím první, kdo to pochopil a hlavně se podle toho dokázal chovat, jsou občané USA v posledních prezidentských volbách. A troufám si říci, že jejich primární volbou vlastně nebyl Trump, ale snaha o konec moderního liberalismu se vším, co k němu patří. A doufám, že dříve či později (raději dříve) dojde k něčemu podobnému i u nás a v celé Evropě.

Převzato z Pravého břehu