Město radioaktivních duchů

Míjíme dvojici zrezivělých automatů. Kdysi z nich tekla sodovka. Kolemjdoucí si ji za dvě až pět kopějek mohli natočit do připraveného kelímku, který pak opláchli a vrátili na místo pro další žíznivce. Pokud si chtěli dát raději kávu a něco na zub, stačilo zajít do přilehlé kavárny. Vepředu mohli posedět, v létě dokonce na terase, a užívat si výhled na přístav, kde se proháněly plachetnice a odkud mířily lodě do Kyjeva.

Zadní část budovy tvoří taneční parket. Okno, které se táhne přes celou stěnu, dodnes pokrývají barevné mozaiky a přes ně dovnitř probleskují paprsky slunce. Hudba tu ale už třicet let nehrála. Naposledy se sem lidé přišli bavit v neděli 27. dubna 1986, než ve 14 hodin stejně jako všichni ostatní obyvatelé ukrajinské Pripjati uslyšeli dnes již známé

„Pozor, pozor! Pozor, pozor! Vážení soudruzi, městská rada oznamuje, že v souvislosti s havárií v Černobylské jaderné elektrárně došlo k nepříznivé radiační situaci. Stranické i vládní orgány a armáda podnikají nezbytná opatření. Vzhledem k zajištění naprosté bezpečnosti obyvatel, především dětí, je ale nutná dočasná evakuace…“

V ruštině má tento text ještě větší sílu. Zvlášť když víte, o jak fatální katastrofu tehdy šlo. A město Pripjať, které se nachází 94 kilometrů severně od Kyjeva, zhruba 16 kilometrů od hranice s Běloruskem a 3,5 kilometru od atomové elektrárny, pocítilo havárii Černobylu nejhůř.

Toulat se v zóně

Dnes sem míří cestovatelé, které lákají opuštěná místa. Na vlastní pěst do Pripjati ani jinam do zóny nesmějí, takže se z organizování zájezdů do města duchů stal byznys. Cena dvoudenní exkurze se pohybuje okolo 250 eur.

Strach, že v Pripjati narazíme na davy turistů, se naštěstí nenaplnil. Naopak. Nikoho dalšího naše mezinárodní patnáctičlenná skupina během výpravy nepotkala. I tak jsme museli dodržovat řád zóny, platí tu například zákaz odpojit se od ostatních a lézt do jednotlivých domů bez průvodkyně. Mladá Ukrajinka Ludmila nám ale ve většině budov dávala rozchod a nechávala dost času na fotografování i putování opuštěnými místnostmi.

Další pravidla souvisela hlavně s bezpečností, třeba zákaz kouřit nebo povinný dlouhý rukáv a dlouhé nohavice. Také se tu nesmí trhat a jíst bobule a pít voda z řeky. To by ale beztak u Černobylu asi jen těžko někdo dělal.

Bez lidí

Protože místní po vyhlášení evakuace věřili, že se do Pripjati za tři dny skutečně vrátí, nechali téměř všechno doma. Na to, aby se sbalili, než je 1100 autobusů navždy odvezlo, měli ostatně jen dvě hodiny.

Většinu opuštěného majetku v následujících letech rozkradli zloději. Že se téměř žádné místo nevyhnulo rabování, je názorně vidět při procházce jedním ze sedmi šestnáctipatrových paneláků ve městě. Putujeme opuštěnými chodbami z jednoho bytu do druhého. V řadě pokojů zůstal nábytek, na podlaze se ale válí vysypané věci. Postele i křesla jsou rozpárané, dvířka skříněk v obývací stěně vylámaná. Všechno, co mělo nějakou hodnotu, zmizelo.

Spolu s návštěvou základní školy a nemocnice jde o nejsilnější zážitek z exkurze. Víc než jinde si tu uvědomujeme, že tady všude žili lidé se svými každodenními starostmi. Byty působí povědomě, vlastně se nijak neliší od těch, které známe z českých sídlišť. Na vypáčených schránkách zůstaly jmenovky, na jiném místě dodnes visí seznam obyvatel jednotlivých bytů.

Procházka zónou

Do zóny

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Radioaktivní les

Ze střechy paneláku je znamenitý výhled. Na řeku Pripjať, do Běloruska, na osm kilometrů vzdálený radiolokátor Duga a samozřejmě na Černobylskou elektrárnu. Nyní ještě vidíme i osudný čtvrtý reaktor, ve kterém došlo před třiceti lety k havárii. Vedle už ale stojí sarkofág, obrovský hangár, který ho má v zimě přikrýt.

Jen tak mimochodem, na střechu domů se ve městě dalo dostat odjakživa, i v dubnu 1986. Během desítek hodin nejistoty, co se vlastně stalo, někteří obyvatelé Pripjati pozorovali hořící reaktor právě odsud. Že mají raději zůstat doma a vůbec neotvírat okna, nevěděli.

Ze samotné Pripjati vidíme minimum. Až se nechce věřit, že na tomto místě žilo padesát tisíc lidí, byť v panelových „králíkárnách“. Třicet let nepřítomnosti člověka udělalo své a z města se stal les. Pětipatrové paneláky stromy dávno přerostly, z devítipatrovek vidíme sotva střechy.

Vracíme se dolů. V několika patrech chodba délce schodiště nestačí, takže schody vedou přes lodžii. Ve výklenku domu se válí hromada knih, pokud chceme projít, musíme po nich. Kdysi se tu nacházela veřejná knihovna. „Bylo to běžné, snažili se, aby se tu lidem žilo co nejlépe,“ vysvětluje sotva třicetiletý Ukrajinec Alexandr Panajotov. V Pripjati je počtvrté a dělá asistenta naší průvodkyni, příště ho čeká vlastní exkurze. „Toto město stavěli úplně jinak než ta předchozí. Dbali na to, aby bylo všude dost místa pro děti, aby tu byl dostatek zeleně, aby byly ulice prostorné,“ pokračuje.

Město pro elitu

Pripjať se měla stát rájem na zemi. Nebo alespoň v Sovětském svazu. To se během její krátké existence v podstatě dařilo. Město se začalo stavět v roce 1970, ve stejnou dobu jako nedaleká elektrárna – a měli tu žít právě její zaměstnanci, národní experti a vědecká elita.

Tomu odpovídala životní úroveň. Podle Panajotova se tu měsíční plat pohyboval okolo 400 rublů, v případě jaderných expertů až 700 rublů, zatímco v SSSR to podle statistického serveru Istmat.info tehdy bylo v průměru zhruba 190 rublů. Život v Pripjati byl za odměnu a místní měli vše, co si mohli přát. Supermarket s jinak nedostupným zbožím, který byl po Moskvě vůbec druhým v SSSR. Plavecký bazén Azuro, sportovní komplex Avantgard, fotbalový stadion, několik kin a restaurací s tanečním parketem.

Přibýt měl i zábavní park. Ten si ale obyvatelé již neužili, protože otevření se plánovalo na 1. května 1986. „Říká se, že pár hodin před evakuací byly atrakce spuštěny, aby se odvrátila pozornost od havárie. Nikde to však není oficiálně potvrzené,“ dodává Panajotov. Slavné ruské kolo, které je dnes zřejmě hlavním symbolem Pripjati, reziví.

Vlézt do kabinky a vyfotografovat se v ní můžete, radioaktivita se tu pohybuje na desetinách, nejvýš na jednotkách mikrosievertů (µSv) za hodinu. To je zhruba milionkrát méně, než činí smrtelná dávka. Houpačka se rozpadla a válí se o několik desítek metrů dál. Autíčka ztratila své kdysi pestré barvy a celá autodráha je prorostlá trávou.

Zanikající krása. Krása zániku

Vydávají se do opuštěných budov a ruin, aby zachytili prchavý okamžik před zánikem. Dlouho byl urbex tajnou činností úzké skupiny nadšenců. Dnes se o něm píšou knihy. Rozhovor s urbexerkou Katkou Havlíkovou.

Zachytit okamžik před koncem, najít krásu v chátrání

Pro zdraví lidu

Zajímavý osud měl i místní bazén. Ten totiž fungoval až do roku 1998, tedy ještě dvanáct let po jaderné havárii – koupat se do něj chodili zaměstnanci elektrárny. Zavřen byl paradoxně kvůli tomu, že ho Kyjev přestal dotovat, od té doby se dno i stěny pokrývají plísní.

Na hodinách na stěně se zastavil čas, pod nohama nám křupe sklo z oken, které se tu, podobně jako v mnoha dalších budovách v Pripjati, vysypalo. Stěna pod skokanským můstkem je pomalovaná graffiti, dveře od převlékáren vypáčené. Procházíme šatnami a dostáváme se do prostorné tělocvičny. Část prken v podlaze zřejmě vandalové vylámali a poházeli okolo, takže si musíme dávat pozor na ostré hřebíky, které z nich trčí. Na stěně deska na basketbalový koš, ten je ale také pryč.

Co naopak zůstalo, je spousta dobových plakátů, se kterými se setkáváme všude. Na některých jsou jen „vzdělávací“ slogany, které pobízejí kolemjdoucí jednou ke sportu, podruhé, aby neholdovali alkoholu. Jindy jde o čirou propagandu. Zřejmě nejabsurdněji působí nápis na střeše nemocnice, který hlásá: Zdraví lidu – bohatství vlasti. Pokud si chcete text přečíst z některé z okolních „šestnáctipatrovek“, nevyhnete se panoramatu elektrárny těsně za obrovskými písmeny.

Právě do této nemocnice přitom už dvě a půl hodiny po havárii přivezli první zraněné, personál elektrárny, požárníky a likvidátory. Na jejich osobní předměty tu nenarazíte, kvůli vysoké radioaktivitě jsou údajně ukryté ve sklepě, stejně jako použité ložní prádlo. Například u vchodu ale zůstal hadr, kterým si některý z hasičů otíral boty. Pokud k němu přiblížíte Geigerův počítač, údaje na obrazovce vzrostou zhruba dvěstěkrát. Stačí popojít a číslo spadne zpátky dolů.

Samotná nemocnice je obří labyrint. V čekárně zůstala uschlá květina, na stěnách informace o provozních hodinách a rozpisu služeb. Ordinace s dávno prošlými léky, včetně anestetik, a hromada zachovalé zdravotní dokumentace. Mám pocit, že se vzduchem dodnes vznáší pach dezinfekce.

Polovinu prvního patra zabírá gynekologické oddělení. Strohý porodní sál, který připomíná spíš středověkou mučírnu, pokoj se zhruba desítkou železných postýlek pro novorozeňata, vedle pak místnost na vodoléčbu. Místo vody se dnes do rezavé vany drolí omítka.

Pozor, děti

Silným zážitkem je také návštěva základní školy. Celkem jich ve městě bylo pět a další měli politici v plánu, protože dětí přibývalo – ročně okolo tisícovky. Když si uvědomíme, o jak mladé město šlo, působí tragédie v Pripjati ještě mrazivěji. Průměrný věk obyvatel tu byl 26 let. Mladí lidé, kteří si teprve začali zařizovat vlastní život. A ten měl být lepší než na většině míst SSSR. Že místní nastupují „s atomovým věkem k prosperitě“, dodnes informuje i plakát v kabinetu dějepisu.

Samotné třídy opět připomínají ty naše, samozřejmě až na vysklená okna, nepořádek a urvaná světla. Řada podlah je navíc pokrytá knihami. Překračujeme učebnice abecedy pro nejmenší, publikaci o Leninovi i učebnici přírodopisu, která je zrovna otevřena na stránce s obrázky vyhynulých tvorů. Krom dinosaurů je tu z jakéhosi důvodu nakreslen i sovětský autobus.

Zatímco třídy a kabinety působí navzdory nepořádku opravdově, tak jak je učitelé a žáci opustili, spodní hala u šaten je už dnes spíše naaranžovaná pro turisty. Školní židle, na ní panenka v plynové masce, desítky dalších masek poházených okolo. Údajně je hasiči ve spěchu vyházeli, když mířili k hořícímu čtvrtému reaktoru, na žádnou jinou než dětskou velikost tu ovšem nenarazili.

Ze školy pokračujeme dál lesem. Občas se z něj vyloupne další opuštěná budova. Panelák, požární stanice, kino. I přes oblečení nás celou dobu zuřivě koušou komáři. Prodíráme se houštím a vysokou trávou, míjíme obří pampelišky, přemýšlíme, jak moc jsou všechny tyto květiny, větvě a breberky radioaktivní, a netušíme, jestli jdeme zrovna po ulici Přátelství národů, Hrdinů Stalingradu nebo Leninově. Že zrovna tudy jezdila auta, občas připomene jen dopravní značka, která trčí mezi stromy. Například: „Pozor, děti“.