Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Stejně na ten strom vylezou

Ondřej Šteffl patří mezi největší kritiky českého školství. Sám už víc než čtvrt století dokazuje, že vzdělávání může vypadat jinak. Začínal se středoškoláky, teď se soustředí na základní školy, tam prý děti ještě nejsou tolik „pokažené“.

Známkování, unifikované třídy se školními lavicemi a učitelé s předem nalajnovanými osnovami jednotlivých předmětů? Zapomeňte na to! Zakladatel prestižního gymnázia PORG a šéf společnosti Scio Ondřej Šteffl chce ukázat rodičům, že pro jejich děti je v dnešním světě přínosnější alternativní způsob vzdělávání. A jsou to prý právě rodiče, kdo je dnes největší brzdou změn v českém školství. „Bohužel jsou hrozně konzervativní. Na současném systému nevidí nic špatného, vždyť jím přece taky prošli. Vůbec pak nepřemýšlejí nad tím, že to jde dělat i jinak,“ říká vystudovaný matematik a fyzik, který u nás po revoluci založil první soukromou školu od roku 1948. Rodiče by se podle něj neměli snažit děti v otázkách vzdělávání řídit, vnitřní motivaci si prý jejich ratolesti najdou samy. Ta vnější, u nás často v podobě odměn a trestů, jim ze školy naopak udělá nepříjemnou povinnost. 

Ondřej Šteffl

Ondřej Šteffl

Absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a je také kandidátem věd v sociologii. V roce 1990 založil první soukromou školu u nás – První obnovené reálné gymnázium (PORG). V roce 1995 založil společnost Scio, kterou dodnes vede. Ta se významně podílí na přijímacím řízení na vysoké a střední školy a obecně se zabývá testováním vzdělávacích výsledků škol i jednotlivců. V posledních letech zdůrazňuje význam a možnosti alternativních způsobů vzdělávání. V září 2015 založil první ScioŠkolu. Letos v září se k ní přidaly další tři. K jeho zájmům a zálibám patří snowboarding, windsurfing nebo vaření.

ScioŠkola má za sebou první rok, jak ho hodnotíte?

Myslím, že děti i rodiče jsou spokojení. Vím o řadě rodičů, kteří u nás mají dítě a chtěli by do školy dostat i jeho sourozence. A líbí se tu i lidem, kteří u nás pracují – v září jsme otevřeli další školu v Praze a v týmu jsou i partneři prvních průvodců. Z toho usuzuju, že doma asi neposlouchají, jaká je u nás otrava a dřina. Myslím, že tohle je mnohem cennější, než kdyby nás plácal po ramenou někdo, kdo náš projekt pořádně nezná.

Máte i nějaké negativní zkušenosti?

I ty se samozřejmě najdou. Řada dětí, které k nám přišly z veřejných škol, jsou systémem pokaženější víc, než jsme si představovali. Ve veřejných školách získaly řadu návyků a postojů, které se těžko mění.

Co máte konkrétně na mysli?

Obecně k nám chodí děti, které měly na státní škole nějaký problém. K některým se škola chovala nepřátelsky, a tak ji začaly vnímat jako nepřítele. Když pak přijdou k nám, jsou zmatené – školu mají zaškatulkovanou jako nepřítele, ale my se tak nechováme. Pak jim nějakou dobu trvá, než se z toho proberou.

V čem jsou vlastně vaše školy jiné než ty veřejné?

Rozdíl je už ve velikosti. Naše školy jsou maličké, snažíme se, aby počet dětí nepřesáhl sto padesát. Tohle číslo má svůj důvod – podle evolučních teorií a antropologických výzkumů je 150 lidí ideální počet. Skupina se navzájem zná a dokáže společně fungovat. Podstatnější je, že u nás nenajdete žádné třídy, děti jsou různě promíchané a přeskupují se podle projektů, na kterých pracují. A samozřejmě je rozdílný i náš přístup k výuce. Nedáváme známky, nejedeme podle nalajnovaných rozvrhů, ale dáváme dětem možnost zvolit si, co budou dělat. Někdy je to jenom na nich, jindy si vybírají z konkrétní nabídky.

Na webu popisujete ScioŠkoly jako prostředí, kde umožňujete dětem učit se stylem, který je jim vlastní. Co si pod tím představit?

Jednoduše je neřídíme jako ve veřejné škole. Necháváme je, aby se rozhodovaly samy. Vezměte si, jak se třeba skupinka malých dětí chová v lese. Některé lezou po stromech, další sbírají brouky nebo staví přehradu v potoce. Protože to dělají aktivně a se zaujetím, naučí se při tom spoustu věcí – učí se komunikovat ve skupině, dozvědí se něco o přírodě, rozvíjejí hrubou i jemnou motoriku. A ScioŠkoly fungují právě na tomhle principu – vytváříme prostředí, ve kterém se děti můžou samostatně rozvíjet a učit.

Rodiče zvyklé na tradiční výuku může děsit, že děti nebudou mít žádný řád…

Pak by neměli dítě do ScioŠkoly posílat. Já ani nechci tvrdit, že by všechny školy měly být založené na tomhle principu. Školy můžou být různé. Pokud rodiče upřednostňují ty, kde panuje řád a přísnost, je to jejich volba. Měli by se ale zamyslet nad světem, ve kterém budou jejich děti žít, a vybrat školu, která je na budoucnost připraví. My vycházíme z toho, že se svět bude čím dál víc a rychleji měnit a bude pořád složitější. Proto učíme děti tímhle způsobem.

Představení Scioškoly

Ve vašich školách nejsou učitelé, ale průvodci. Co to znamená?

Úkolem našich průvodců není děti učit, to velmi často zvládají samy. Průvodci je jednotlivými úkoly pouze provázejí a pomáhají jim, když narazí na nějaký problém.

Je těžké takové lidi sehnat?

Do první pražské školy se hlásilo 170 uchazečů, do druhé 140. Z takového počtu není úplně snadné vybírat, ale nakonec můžete sestavit skvělý tým.

Je podmínkou pedagogické vzdělání?

Pokud chceme dodržet zákonné podmínky, pár lidí s pedagogickou kvalifikací mít musíme. Naštěstí ji nepotřebují všichni, to bychom ani nechtěli. Lidi bez pedagogického vzdělání jsou totiž často mnohem lepší – vedoucí ze skauta umí mnohdy s dětmi zacházet líp než většina učitelů.

Co dělat?

Worf, syn Moghův

Studovat klingonštinu by chtěl dnes každý, ale kolik lidí se tím asi může uživit? Když se dnes člověk rozhoduje, čím by chtěl za pár let být, má poslouchat hlas srdce, nebo si má zkusit spočítat, kde budou za pár let, až skoční školu, k mání nějaké peníze? A dá se vůbec odhadovat, jaký obor bude mít za tři roky nebo za pět let zlaté dno a který bude na dně?

Ptali jsme se odborníků a Ondřej Šteffl mezi nimi nechyběl:

Vysoká škola: Hledáme obor budoucnosti

Kromě Prahy máte od září ScioŠkoly i v Brně a Olomouci. Do menších měst se nechystáte?

Otevírání nových škol závisí na poptávce a ta je teď největší v Praze.Rodiče, kteří hlásí děti do ScioŠkol, musí být odvážní. Jdou do něčeho, co si nemohli sami osahat, navíc proti většině. A odvážní lidé nezůstávají na maloměstě.

Nehraje v tom roli taky ekonomická stránka věci? Na kolik přijde rodiče školné?

Školné se v jednotlivých školách liší. V první pražské škole je to šest a půl tisíce korun měsíčně. V druhé bude školné sedm tisíc, v Brně pět tisíc a v Olomouci čtyři. I když to neděláme jako výdělečný podnik, potřebujeme být v černých číslech, abychom nemuseli školy dotovat.

A jaký je rozdíl v platech vašich průvodců oproti klasickým učitelům?

Průvodci v Praze mají 28 tisíc, tedy víc, než je průměrný plat učitelů v Česku. Vzhledem k tomu, že jsou všichni dost mladí, je to o hodně víc, než by dostali na normální škole. V Olomouci a Brně jsou částky o něco nižší.

Jaké nejčastější chyby dělají rodiče při výchově dětí?

Bojí se a izolují děti od okolního světa. Když nenecháte lézt dítě na strom z obavy, že se mu něco stane, jednou bude bez dozoru a na strom stejně vyleze. Jenže nebude mít žádnou zkušenost, vyleze moc vysoko a zlomí se pod ním větev. Myslím, že na děti je potřeba přenášet mnohem větší zodpovědnost. Řada rodičů děti strašně podceňuje, přitom jsou opravdu schopné zvládnout mnohem víc, než se po nich chce. Navíc zodpovědnost na ně dřív nebo později stejně padne, a pokud je na to nepřipravíme, nastanou potíže.

Hurá do školy

A chyby rodičů, které se týkají přímo školy?

Problém vidím v tom, že se zajímají hlavně o známky. Spíš než otázka Co jsi dostal za známku? je namístě otázka, co se děti naučily, co jim udělalo radost nebo s kým si popovídaly. To je z hlediska jejich budoucnosti daleko důležitější než jednička z diktátu.

Co si myslíte o tom, když rodiče tlačí děti do oborů, ve kterých sami vidí uplatnění, místo toho, aby je nechali dělat, co je baví?

To je samozřejmě špatně. Svět se strašně rychle mění a opravdu nejde odhadnout, čím se budou dnešní děti živit za dvacet let. Osm profesí, které byly před dvaceti lety nejfrekventovanější, už zaniklo.

Jste tvrdý kritik českého školství, kde je podle vás jeho největší problém?

Kromě dlouhodobého podfinancování, které se teď bohužel začíná stále víc projevovat, jsou to jednoznačně právě rodiče. Často jsou konzervativnější než samotné školy. Naprostá většina rodičů je spokojená s tím, co se ve škole děje. A když už něco řeší, tak jen jednotlivosti – třeba když je učitel hrubý na děti nebo že se v angličtině málo procvičují slovíčka. S celkovým systémem jsou ale spokojeni. Myslím, že o něm ani moc nepřemýšlejí. Důvěřují zkrátka tomu, čím sami prošli, a ani si neumí představit, že by se jejich děti mohly učit jinak. Svět se neuvěřitelně mění, a my naše děti učíme pořád stejně.

Může se postoj rodičů někdy změnit?

Myslím, že ano. Během posledních pěti let rychle přibývá rodičů, kteří takový systém nechtějí. Proto přihlásí dítě na soukromou školu nebo založí vlastní – od prvního září se v Česku otevře čtyřicet sedm nových základních škol. Děti teď totiž začíná do škol posílat generace, která vyrůstala po revoluci a nemá nic společného s totalitou. Roli určitě hraje taky věk rodičů – dnes mají první dítě kolem třicítky. Tedy v době, kdy mají něco za sebou, vystudovali, chvíli pracovali a vědí, jak svět funguje. Taky si uvědomují, že jim toho škola do života moc nedala, a chtějí pro vlastní děti něco lepšího. Jsou to navíc opinion makeři, a tak je naděje, že se postoj společnosti začne měnit.

Zmínil jste malé alternativní školy – snahy o změnu u nás často přichází zespodu. Proč se na tom víc nepodílí i Ministerstvo školství?

Podle mě by musel přijít premiér, pro kterého by bylo vzdělávání opravdu priorita. Ministři školství jsou totiž sami o sobě slabé figury. Nemůžou skoro nic, tedy kromě toho, že můžou spoustu věcí zkazit. Na ministerstvu vymýšlejí pouze jednotlivá opatření a různé předpisy, které mají dlouhodobě spíše destruktivní dopady. S něčím, co by pozitivně změnilo celý systém, už dlouho nikdo nepřišel.

Článek vyšel v zatím posledním čísle magazínu FINMAG. Najdete v něm kromě titulního rozhovoru s Martinem Veselovským příběh českých pankáčů, kteří na Bali staví luxusní bydlení z lodních kontejnerů, analýzu čínských investic do Česka nebo esej Pavla Kohouta o škatulkování, s velmi zábavnou exkurzí mezi jazykové stereotypy.

Objednávejte teď

Jak by tedy podle vás mělo ministerstvo ideálně postupovat?

Kdo chce dělat změny ve velkém podniku – a to české školství je, protože zaměstnává 130 tisíc lidí – měl by si nechat vypracovat analýzy a studie proveditelnosti. Z nich vybrat nejlepší variantu a vyzkoušet ji v jednom kraji. Další kraje pak přidat, až když se vychytají chyby. Teprve ve chvíli, kdy se novinka opravdu osvědčí, ji aplikovat na celý systém. Přesně takhle to dělají ve Finsku.

Proč si z Finska nevezeme příklad?

Rozhodnutí u nás často dělají lidé, kteří modernímu školství vůbec nerozumějí. Třeba studie proveditelnosti se u nás poprvé dělaly, když se přemýšlelo o povinném zavedení posledního ročníku mateřské školy. Zkoumaly se čtyři varianty a povinný poslední ročník vyšel jako nejhorší z nich. Přesto se zavedl. Vždyť je to prostě na hlavu. Sociální demokracie to ale měla v programu.

Jak bude české školství vypadat za dvacet let?

To nedokážu odhadnout. Za tu dobu už nemusí Česko ani existovat nebo tu může vládnout nějaký diktátor, případně se dětem budou vkládat do hlavy čipy hned po narození. Svět se velmi rychle mění, takže nemá smysl cokoli předvídat. Vsadil bych ale na to, že stejně jako teď školství vypadat nebude. Myslím, že během deseti až patnácti let bude masa rodičů se stávajícím systémem natolik nespokojená, že dojde k podstatné změně. Ale k jaké, to vám neřeknu.

Monika Hájková

Monika Hájková

Bakalářské studium odstartovala na Technické univerzitě v Liberci, magisterské v oboru Mediální studia dokončila na Fakultě sociálních věd UK. S redakcí Peníze.cz spolupracuje od konce roku 2014. Ve volném čase běhá, kde... Více o autorovi.

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 22. 10. 2016 17:00

Konkurence ve vzdělání je super.
Státní unifikace zabíjí kreativitu a rozmanitost - ani si nelze představit, o jaké myšlenky a objevy lidstvo přišlo tím, že všechny děti postaví do jednotné lajny už v 6 letech.

Na druhou stranu svoboda volby klade na rodiče větší nároky a zodpovědnost, než když chodí všichni do jednotného státního koncentráku. Rodiče si na konkurenčním trhu se vzděláním musí klást mnoho otázek, například:

- Rozhoduji se skutečně v zájmu dítěte, nebo se jen snažím zlepšit svou situaci - nechce se mi s dětmi se učit, nebaví mne děti každý den přemlouvat, aby do školy chodily, nebaví mne od učitelek poslouchat, že mé dítě je nepozorné a nepořádné, atd... Dělám to tedy opravdu pro dítě, nebo pro své pohodlí?

- Je možné se hrou naučit násobilku, větný rozbor, slovíčka cizího jazyka a ve vyšším věku třeba anatomii, právní vědu, latinu, atd...?

- Co se děti ve škole opravdu naučí a jaké najdou uplatnění po škole? Pokud zvolím alternativní ZŠ, zvládnou pak moje děti například náročné qymnázium či těžkou průmyslovku? Nebo budou odkázány na nějakou lehkou (na pohodlí dětí i rodičů orientovanou) soukromou střední školu? Nebude si muset provozovatel alternativní školy založit i vlastní střední školu, aby se hned za 9 let neukázala neuplatnitelnost absolventů jeho soukromé základky? A co vysoká škola? Nebude moje dítě muset jít studovat Kulturní antropologii, Evropská studia, Feminismus, Sociální ekologii a podobně? Připraví jej alternativní škola na skutečné studium typu medicína, ČVUT, VŠCHT a podobně? Nespoléhá soukromá alternativní škola na to, že když mají rodiče hromadu tisíc měsíčně na školné, že budou mít i na nějakou alternativní pofiderní VŠ a hlavně že mají dost konexí "humanitně" vzdělané dítko upíchnout ve státní správě, v Bruselu či nějaké neziskovce?

Zkrátka alternativy jsou bez pochyby vítané a přínosně, avšak zodpovědný rodič by měl intenzivně rozvažovat svou volbu.

+13
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jan Kohout | 24. 10. 2016 15:11

No, jestli máte pocit, že našprtat se toho co nejvíc je ten nejlepší postup ...
Nebo stát se co nevýkonnější kalkulačkou (v předmětu Matematika, který by se měl jmenovat Počítání, o nějaké přemyšlení tam nejde, o matematiku už vůbec).

-3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK