Východní Evropa se stěhuje na západ. Kdo bude chtít zavřít dveře po Británii?

Dokud bude Británie členskou zemí Evropské unie, nemůže přistěhovalectví z východní Evropy nijak regulovat. Mezi Brity panovaly obavy, že po přílivu Poláků (polština se stala po angličtině druhou nejpoužívanější řečí v Británii) čeká Spojené království podobně mohutný příliv Rumunů, Bulharů a případně i dalších obyvatel Balkánu. Politici prosazující brexit neváhali strašit i osmdesáti miliony Turků, byť ke členství v Unii má Turecko přinejlepším deset, dvacet let daleko.

Postavení Velké Británie je samozřejmě výjimečné kvůli jazyku. Anglicky se dnes učí na školách celá Evropa včetně té východní, jazyková bariéra je tu tedy pro migraci nejnižší. Přestože ale francouzština, italština, nebo němčina nejsou zdaleka tak rozšířené jako angličtina, i do těchto zemí směřuje z východní Evropy nezanedbatelný migrační proud. Především Rumuni, tito „Poláci Balkánu“, ve statisícových počtech zamířili do Itálie, Francie či Španělska, tedy zemí, k jejichž jazykům má rumunština relativně blízko.

Za lepším

Asi nejvíc se z východní Evropy vylidňuje Pobaltí. Ze západního pohledu je pobaltská imigrace okrajová, prostě proto, že pět milionů Lotyšů a Litevců je o dost méně než 38 milionů Poláků nebo dvacet milionů Rumunů. Značný odliv populace na západ, ale ze střední a východní Evropy v posledních letech zažily a zažívají s výjimkou Česka prakticky všechny země – Polsko je známý případ, ale také třeba z Maďarska (10 milionů obyvatel) v posledních letech jen do Británie odešlo na dvě stě tisíc lidí. Slovensko vylidnila migrace do Česka, kde se počet obyvatel se slovenským původem blíží půl milionu. Tento příliv nekončí dokonce ani nyní, kdy se platy v Česku a na Slovensku pomalu dorovnávají. Další desítky tisíc Slováků odešly za prací do Rakouska, Německa a v neposlední řadě také do Velké Británie.

Výsledek referenda o brexitu a celkový vývoj v rámci Evropské unie problematizuje volný pohyb, princip, na kterém Unie do značné míry stojí a padá. Stále totiž panují obrovské platové rozdíly mezi většinou starých a nových členských zemí, které se nedorovnaly ani přechodnými obdobími po roce 2004, kdy většina západoevropských států volný pohyb pracovních sil neumožnila. Příjmy na Západě a Východě se totiž dorovnávají daleko pomaleji než hospodářská výkonnost, o úrovni sociálního zabezpečení nemluvě.

Jak dlouho to Evropa vydrží?

Tato jen velmi pomalu se snižující příjmová a sociální nerovnováha má obrovské sociální a demografické důsledky. Východní Evropa byla podle nedávno zveřejněného porovnání Financial Times jediný region na světě, který v posledních pěti letech výrazný úbytek obyvatelstva. Maďarsko už například není desetimilionový stát, v Bulharsku už možná nežije ani sedm milionů obyvatel, když jich každoročně na sto tisíc odchází, z Litvy odešla podle Eurostatu po roce 2004 čtvrtina obyvatel a z Lotyšska pětina. Počet obyvatel samozřejmě snižuje také klesající porodnost. Příčinou jejího poklesu může být i to, že za prací do světa odcházejí především nejmladší generace. A tak jsou zmíněné pobaltské země, Bulharsko nebo Maďarsko na prvním místech také v negativním rozdílu nově narozených a zemřelých.

Před Evropskou unii je otázka, jestli kontinent jako celek může takový vývoj dlouhodobě ustát. Migrační tlak z východu na západ se nesnižuje a přistěhovalectví do novějších členských zemí ze států jako Moldávie (do Rumunska), Ukrajina (do Česka a nejnověji do Polska) nezvládá nahradit úbytek obyvatel, který je v některých zemích už velice citelný. Do budoucna může být vylidňování pro východní země zdrojem značných problémů. Problémů nejen ekonomických, ale i politických.

A na druhé straně vnímá neregulované přistěhovalectví z novějších členských zemí jako problém poměrně velká část obyvatel mnoha západních zemí Unie, zvlášť v kontextu stagnující ekonomiky. Velká Británie sice byla „zvláštní případ“, není ale vyloučené, že kvůli migračním tlakům z východní Evropy budou chtít časem z Unie odejít další země.

Autor je redaktor MF Dnes