Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Za zenitem interpretací. Zamžený biograf dnešní doby

Ondřej Krátký
Ondřej Krátký
17. 8. 2016

Ve filmu Záběr zblízka předvedl před víc než čtvrtstoletím íránský režisér Abbás Kijárostamí ukázkově to, čím prochází zejména západní svět posledních několik desetiletí: erozi skutečnosti a její rozpuštění v oceánu interpretací. Každá voda ale jednou steče dolů a erodovaný materiál se usadí.

Za zenitem interpretací. Zamžený biograf dnešní doby

Íránský režisér Abbás Kijárostamí zemřel v červenci letošního roku, pár dní před nepodařeným pučem v Turecku, zemi sousedící s jeho původní domovinou. Když roku 1990 uvedl do kin svůj film Záběr zblízka, myslela si většina Íránců, že jde o hloupý vtip. Dva roky po skončení války s Irákem přece není možné točit něco tak prostoduchého: labilní kinofil vydávající se za režiséra Machmalbáfa se vetře rodiny, pokusí se zneužít její přízně, je ale prozrazen a vzat do vazby. Proběhne soudní proces, ovšem bez trestu, protože poškození podvodníkovi odpustí. Sudí vypadá trochu jak vesnický áchond, některé záběry jsou zbytečně zdlouhavé – celkově se zdá, jako by se režisér, který má asi dovoleno vše, rozhodl udělat si z diváků jeden velký špás.

Podíváme-li se na film s odstupem 26 let, zjistíme, že Kijárostamí byl génius, který – možná intuitivně, možná vědomě – Záběrem předjal ducha následujících let, ducha post- doby. Za ono post lze doplnit stále víc cokoli podle libosti. Děj filmu je každopádně tak jednoduchý (přičemž režisér byl už tehdy natolik kompetentní), že argument, že jde především o příběh o smíření, odpuštění a druhé šanci, prostě neobstojí.

Rozpuštěná hranice

Kijárostamího vizionářství spočívalo mimo jiné v tom, že ve filmu, který natočil podle skutečné události, angažoval všechny, kdo se jí v reálu účastnili. S nimi ji tak znovu prožil a svérázným způsobem rekonstruoval. Setřením ostré hranice mezi skutečností, dokumentem a fabulací naplno rozvinul neprobádaný narativní styl, kterého se coby možnosti v přibližně stejné době nepřímo dotýká například Umberto Eco, když v jedné ze svých teoretických prací duchapřítomně upozorňuje na setkání („Spielbergova“) mimozemšťana E. T. s karnevalovou maskou v podobě („Lucasova“) Mistra Yody z Hvězdných válek, a to přímo ve filmuE. T. mimozemšťan. V říši prózy zas Milan Kundera plísní Bettinu za to, z jakého důvodu chce být s Goethem, přitom mu ale uniká, že na její touze po Nesmrtelnosti profituje autorstvím dané knihy i on sám, atd.

Záběr kulminuje ve chvíli, kdy hlavní hrdina, podvodníček-kinofil Sabziján, jede v rámci chaotického usmíření s podvedenou rodinou nakoupit nevkusnou nadrozměrnou rostlinu v květináči. Na motorce ji k rodině odváží samo médium jeho podvodu, režisér Machmalbáf, na kterého je Sabziján jako spolujezdec doslova nalepen. Tím se (v sekvenci následující hned po osvobozujícím verdiktu soudu) v očích diváků stírá rozdíl mezi oběma postavami (kdo je tedy skutečně kdo?), zároveň dochází i k plné morální restituci Sabzijána jako člověka.

Zatímco ve filmu (skutečnosti?) šlo od Machmalbáfa o vstřícné gesto vůči zoufalci, dva týdny po Kijárostamího smrti si přesně takovým „stíracím nalepením se“ svůj kus reality uzurpoval turecký prezident Erdogan, když při prakticky každém projevu namířeném proti pučistům hovořil v těsné blízkosti obrazu nebo aspoň sošky Kemala Atatürka, jímž se – světe div se, stejně jako Gülenovci, které z puče obvinil (!) – v signálně primitivním taktickém tahu zaštítil.

Nové lhaní

Obhajoba něčím, co je ze včerejška ještě možná v povědomí, zítra to může být jinak nebo třeba úplně zmizet, je dnes obecně populární: skepse vůči migrantům je přirovnávána k antisemitismu třicátých let – přitom ti, kteří jsou k migrantům nejskeptičtější, jsou častokrát největšími obhájci anticko-židovské kulturní podstaty Evropy. Židé, kteří byli oběťmi nacismu, byli přitom občané evropských států, kteří odnikud nemigrovali a vlastní země nedestabilizovali. Jejich kulturní následníci či potomci dnes naproti tomu objektivně používají praktiky apartheidu, v některých dalších si nezadají s postupy hitlerovského Německa. Někdejší revolucionáři jsou dnes největšími apologety establishmentu, přičemž toryové všech zemí by se zřejmě nejraději spojili v globální nacionální internacionále. Pravice a levice drží tvar asi jako amarouny, což v zásadě kopíruje fakt, že společnost se profiluje (nebo spíš polarizuje) na pozadí zcela jiných (a podstatně vyhrocenějších) témat.

Klasicky se lhalo tak, že pro pevný jev či předmět se zvolilo jiné pojmenování. Trend ale postupně pokročil ke lhaní „interpretačnímu“ (tzv. „narativ“ či „diskurz“). To má potenciál určitého kvalitativního přesahu – je nejen s to obhájit vlastní chápání jevu a skrze něj dál modifikovat subjektivní i objektivní asociace s ním spojované, ale i pozměnit povahu daného jevu či objektu jako takovou. Vztah pojmenování, představy s tím spojené, jakož i reálná podoba příslušné věci či děje se tak v chaosu protichůdných interpretací živelně (a podstatě rychleji než kdy dřív) modifikují bez ohledu na to, jestli má tvrzení, stojící na počátku takových změn, reálný základ, nebo je jen vycucané z prstu.

Eroze obsahu: Nebezpečná hra

Destrukce a eroze samé podstaty jevů je ale možná trend přirozený, vycházející častokrát z prosté nutnosti obhájit své stanovisko. Má možná i akademickou podporu. Jinak si neumím vysvětlit doporučení, které jsem jednou dostal: „Vy nemůžete prorektorce říct, že té studentce nadržovala, a to i když podklady nedodala tak, jak měla – Vy musíte napadnout administrativní, technické aspekty toho výběrového řízení“. Jinými slovy: Neříkejte pravdu, protože ji nikdo nevezme, ale zpochybněte rovnou instituci jako takovou.

Čím je „administrativní aspekt“ věci v rámci společenských institucí, tím je paradigma jevu či objektu ve vztahu k takovému jevu či objektu – právě ono mu dodává předvídatelnost, duši, „identitu“, což zpětně ospravedlňuje vazbu mezi názvem takového jevu či objektu a představou či očekáváními, které od něj máme. Právě útok na „formální aspekty“ zde může snadno překročit tenkou hranici útoku na obsah. Eroze obsahu či jeho relativizace je přitom prvním krokem k postupnému vyvrácení jakéhokoli zdánlivě konstantního jevu či objektu z pozice, ve které se (společně s k němu vztahovanými asociacemi a očekáváními, shrnutými v jeho označení) jako přijatelný kompromis mezi objektivním a subjektivním ustálil.

V momentě, kdy relativního začíná být víc než konstantního, se ale není možné divit, že výsledný pocit individua je stále víc a víc shrnutelný v jediném, zlověstně zjednodušeném poselství: Tím ňoumou, kterého formátují, vícevrstevně interpretují a ještě se tím možná baví, jsi ty sám – jsi-li to ovšem pořád ještě ty.

Dost pravděpodobně přitom zároveň není důležité, co jsi vlastně zač – podstatné je, jak budeš ex post pojmenován, rekonstruován a formulován, a do jaké míry v takové interpretaci budeš zachován. Tím jsme vlastně zpátky u Kundery (nyní pro změnu u Totožnosti – případně její cimrmanovské verze: „Já totiž nejsem tvá teta… jsem tvoje vzdálená snacha!“).

Jednou se to usadí

Do podobných takíjí, účelových polopravd a lží se přitom halí celý, na první pohled úspěšně uniformovaný svět. Krátké nohy si v něm lhaní začalo kompenzovat taktikou – proč lhát hloupě, když se lze zaměřit přímo na rozviklání, posun a odstranění elementárních vazeb (sdílená představa – sdílené pojmenování – očekávaná realita)?

Platformu pro tuto taktiku ráda poskytnou média, selektivní zkratkou sugerující zdání instantní objektivity. Je přitom jasné, že svévolná egoizace reality (signalizující, podobně jako psí močení na patník, vůli ke kontrole nad vlastním územím, resp. „identitou“) stojí na počátku rozpadu jakéhokoli původního (společenského) konsenzu.

Kijárostamí (K) uvedl svůj film šest let před tím, než Samuel Huntington (H) vydal Střet civilizací a dva roky před Posledním člověkem od Francise Fukuyamy (F). Připustíme-li, že posledních několik dekád bylo kromě jiného i testováním interpretačních experimentů v praxi, měli podle mě pravdu všichni tři: (K) interpretující budou manipulovat a lhát; (F) to přispěje k dojmu vítězství „posledního člověka“ (který si ale kdekoli na světě může sníst svůj liberálně-demokratický hamburger); (H) logicky to ale vzbudí reakci, kdy se všechny možné „identitou disponující“ civilizace naježí jako dikobrazi, načež se jako hlemýždi stáhnou do ulit svých kultur. Případně obráceně, ale určitě drahnou dobu pořád dokola – zřejmě až do chvíle, než se všechny momentálně rozkolísané pojmy, jejich vnímání a používání, jakož i (a to hlavně) jimi označované jevy zas na nějaký čas „usadí“.


Úvodní obrázek: repro z filmu Záběr zblízka
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Krátký

Ondřej Krátký

Absolvent orientalistiky na ZČU v Plzni, dva roky působil jako obchodní zástupce firmy TESLA Holding v Sýrii. V současné době se zabývá zprostředkováním obchodu, především v zemích MENA.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo