Elity a lid: Více moci lidu!

Začátkem léta rozčeřil unylé vody českého politického komentátorství Petr Robejšek se svou filipikou proti reprezentativní demokracii. Inteligentní článek, pokládající nepříjemné otázky ohledně prospěšnosti statu quo – tak má vypadat kritická politologie. Nezastavila se však kritika pana Robejška příliš brzy?

Podle pana Robejška je masa moudřejší než elity. Dav lidí dokáže s velkou přesností určit váhu býka, uvádí respektovaný komentátor s odkazem na historickou skutečnost. Dokáže však odhadnout i jeho cenu? Umí lid odhadnout, jak se tato cena bude v čase vyvíjet? V demokratické společnosti totiž masa lidí neodhaduje měřitelné fyzikální veličiny, jako je hmotnost. Voliči naopak rozhodují o záležitostech, které nejsou dost dobře měřitelné: omezení vlastnických práv, konfiskace majetku, cenzura.

Naše demokracie má údajně jednu vadu na kráse: je příliš reprezentativní a málo přímá. Potřebujeme méně elit a více lidu. V rozhovoru s panem Veselovským tento apel pan Robejšek dále rozvíjí: rozhodovat mají ti, kdo celou show platí a na politická rozhodnutí nejvíce doplácejí, to jest celá společnost. Politici by jakožto exoti (ve smyslu „stojící mimo společnost“) bez dostatečné skin in the game měli být upozaděni a významnější rozhodnutí o dalším směřování země by měl činit lid v rámci referend. Jako tomu je ve stabilním a prosperujícím Švýcarsku.

V tom Švýcarsku, kde bylo v roce 2000 referendem zrušeno zlaté krytí franku a kde bylo v roce 2013 elitami zrušeno pověstné švýcarské bankovní tajemství (o protestech švýcarského lidu přitom nic dohledat nelze). Obojí sice mnohem později než v okolních zemích, nicméně se tak nakonec stalo.

V zemi mnoha kopců a referend

Přesto nelze švýcarským projevům přímé demokracie upřít několik záchvěvů zdravého rozumu – v rámci referend se Švýcaři vyslovili proti nepodmíněnému státnímu příjmu či zákonem nařízené minimální mzdě.

Ve Švýcarsku ročně proběhne průměrně osm referend (podle statistiky let 2011–2015). Témata jednotlivých referend poměrně věrně kopírují agendu západních progresivních socialistů – kontrola zbraní, ekologické daně, regulace mezd v soukromém sektoru. Většinu z těchto nesmyslů švýcarští voliči naštěstí pravidelně odmítají, některé zásahy do vlastnických práv a lokální samosprávy však čas od času těsnou většinou projdou (jako byla regulace výstavby sezónního bydlení s 50,6 % hlasů).

Je záviděníhodné, že Švýcaři mají možnost odmítnout státní zásahy, které v jiných zemích zavádí několik tuctů parlamentních exotů. Na mysl se však vtírá jedna zásadní otázka: je v pořádku, že jsou takové otázky vůbec předmětem hlasování? Existuje v demokracii hranice, za kterou ruka státního zaměstnance již nemá co pohledávat? Nebo je možné hlasovat naprosto o všem – vždy s rizikem, že sebevětší pitomost může při dostatečně hluboké krizi projít?

Kdo je stát?

Ať rozhoduje parlamentní elita či miliony voličů, dané rozhodnutí je vždy politického rázu s politickými následky: musí se mu přizpůsobit všichni, přičemž k přizpůsobení bude využito síly, bude-li zapotřebí. Demokratický proces je v rozporu se svobodou, jelikož ti, kdo byli v rámci hlasování v menšině nebo se ho vůbec neúčastnili, budou proti své vůli donuceni k přijetí výsledku. Přímost či nepřímost hlasování na této základní skutečnosti nic nemění; důležitý je předmět hlasování a jeho následné vynucování, nikoli jeho okolnosti.

Přímá demokracie poskytuje iluzi legitimity pro rozhodovací proces, jenž je funkční pouze díky státnímu monopolu na moc a násilí. Posiluje domněnku, že „stát jsme my“ a klade rovnítko mezi stát a společnost. Stát však v konečném principu není nic jiného, než lokální hegemon, jehož jedinými nástroji jsou zákaz, příkaz, loupež, odnětí svobody a násilí. Je dále zjevné, že ve vztahu ke státu je vždy někdo, na koho jsou tyto nástroje uplatňovány ve větší míře. Soukromí producenti (podnikatelé i zaměstnanci) jsou čistými daňovými plátci, státní zaměstnanci jsou čistými daňovými příjemci; jsou snad členové obou skupin ve stejné míře „stát“?

Problémy spojené s takzvaným veřejným rozhodováním nebudou vyřešeny posílením hlasu lidu. To ovšem neznamená, že lid musí být ovládán elitou. Rozhodovat mohou obě skupiny, aniž by vznikaly konflikty. Ve skutečnosti, jak si ukážeme ve druhém díle, se tak v mnoha oblastech lidského konání děje již nyní. 

Pokračování: