Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Bůh mě miluje. Jsem gay

Petra Dlouhá
Petra Dlouhá
6. 8. 2016
 19 504

Prague Pride, duhový festival, který vrcholí „pochodem hrdosti“ sexuálních menšin, vypukne už za pár dnů. I letos průvodem půjde jedna pozoruhodná skupina: Jsou homosexuálové a věří v Boha.

Bůh mě miluje. Jsem gay

Srpen 2015. V reji pestrobarevného karnevalu kráčí deset, možná dvacet tisíc lidí. Kdesi mezi nimi skupina, která i tady, na přehlídce odlišností, vybočuje. Menšina v menšině: věřící gayové a lesby. Na loňském ročníku se jim dostává neobyčejné pozornosti. Logos, spolek homosexuálních křesťanů, na Prague Pride zve Jeannine Gramickovou, americkou řeholnici z řádu loretánských sester, která od sedmdesátých let bojuje za práva gayů, leseb, bisexuálů a transsexuálů (LGBT). Do Prahy přiváží přednášku, v níž kritizuje představitele katolické církve za to, že ignorují šikanu sexuálních menšin.

Je dohodnuto, že beseda proběhne v akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora, vedené Tomášem Halíkem. Jenže zasahuje vyšší moc. Kardinál Dominik Duka akci na církevní půdě zakazuje – prý neodmítá dialog v církvi na toto téma, ale časová souvislost s Prague Pride je nevhodná. Zakázáno bylo také plánované promítání polského filmu Ve jménu o vnitřní rozpolcenosti kněze, který se zamiluje do mladíka, jejž má ve své farnosti „na převýchovu“. Kardinálovo ne je pro Logos i sestru Jeannine zklamáním. Přináší ale mediální pozornost, o jaké by se jim jinak ani nesnilo. Beseda se nakonec uskuteční v aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

„Když jsem vezl sestru Jeannine na letiště, říkala mi, že důležité je neustupovat. Kdysi prošla kárným procesem a byla jí zakázána činnost… Farář, se kterým spolupracovala, odvolal, sestra Jeannine neodvolala. A oba je potrestali úplně stejně,“ vypráví Stanislav Kostiha, předseda sdružení Logos Česká republika.

Logos je otevřené společenství pro křesťany bez ohledu na příslušnost k církvi. Jde o nejdéle existující LGBT organizaci v Česku. Byla založena řádovou sestrou, nyní psychoterapeutkou Dagmar Křížkovou a jejími přáteli v červnu 1992.

Web sdružení

Jediná na světě

Kořeny českého společenství LGBT křesťanů sahají zhruba pětadvacet let nazpět, u jeho zrodu stála Dagmar Křížková, dnes psychiatrička a sexuoložka. „Když jsem si na konci sedmdesátých let začala uvědomovat svou sexuální orientaci, zdálo se mi, že jsem snad jediný homosexuální křesťan na světě.“ Situace pro ni byla o to složitější, že tehdy byla členkou řeholního řádu, tajnou – před revolucí u nás řády nemohly svobodně působit. „Uvědomovala jsem si, že mi nejde jen o řešení mé osobní situace, cítila jsem se volána prošlapat cestu v církvi i svým sestrám a bratřím, které jsem tehdy neznala, ale jejichž existenci jsem přece jen tušila.“

V létě 1990 Dagmar Křížková podává inzerát do Katolického týdeníku. Obrací se na lidi, kteří chtějí poskytovat pastorační péči gayům a lesbám, i na ty, kteří cítí, že ji potřebují. Odpovědí dorazí zhruba dvacet. Schází se různorodá skupina lidí – včetně odhodlaných přeučovačů, připravených homosexuály léčit.

Téhož roku dělá Dagmar Křížková zásadní rozhodnutí: odchází z řádu a začíná žít v partnerském vztahu. S přítelkyní Elenou roku 1991 odjíždí do Londýna, kde kontaktuje Křesťanské hnutí leseb a gayů. Nasává inspiraci pro vlastní působení doma. „Spřátelili jsme se s anglikánským knězem, který žil už téměř dvacet let se svým přítelem a v době našeho pobytu v Anglii se ke svému vztahu veřejně přiznal.“ Když se v červnu 1992 vracejí do Československa, ví už Dagmar, jak nové společenství pojmenuje: Logos znamená slovo, písmena L a G jsou pro lesby a gaye nenápadnou připomínkou, že Boží slovo je tady i pro ně.

Od června 1992 se společenství věřících leseb, gayů a jejich blízkých (napříč církvemi) schází pravidelně každou první neděli v měsíci. Zázemí jim poskytuje fara Českobratrské církve evangelické v pražských Kobylisích. Vděčí za to zejména vstřícnosti tehdejšího faráře Jiřího Petra Štorka, který pro své přesvědčení získal i staršovstvo církve. „Mezi kněžími, hlavně katolickými, je hodně homosexuálů, takže člověk se může dočkat podpory, ale nikoli veřejné. Pan farář Štorek, šťastně ženatý muž, byl naprostou výjimkou. S obrovskou otevřeností a nasazením poskytoval křesťanskou pomoc těm, o kterých se domníval, že ji potřebují,“ dodává Stanislav Kostiha, který Logos vede dnes.

Šťastný člověk

V porevoluční euforii na setkání Logosu běžně chodilo i padesát lidí. „Stejně jako tehdy, jsme i dnes otevření všem. Včetně lidí, kteří svoji homosexualitu stále považují za Boží výzvu k čistotě. Víme, jak těžké je pro člověka přijmout, že je, jaký je, když si křesťanské učení interpretuje tak, že homosexuálem být nesmí,“ říká Stanislav. Sám je katolík. Je přesvědčený, že Bible se homosexualitě vůbec nevěnuje. Místa, kde se popisuje sexuální styk mezi muži, podle něj nejsou o homosexualitě, ale o různých formách násilí.

Zatímco společnost se na začátku devadesátých let otevírá, církev nabírá konzervativní směr. Stanislavova maminka za normalizace přepisovala katolický samizdat. „Církev pro mě byla ostrovem svobody, protikomunistickou spikleneckou centrálou, kde je všem dobře a kde vládne porozumění. Smiřování s tím, že církev může být zlá, nepřející, zbabělá a nespravedlivá, bylo těžké.“

Stanislav začal svoji homosexualitu se zpovědníkem řešit v roce 1993, bylo mu třiadvacet. „Přístup mého zpovědníka byl velmi lidský, milosrdný. Následovaly týdny a měsíce, kdy jsme si o tom povídali, než jsem byl schopný se s tím sám srovnat.“ Diskriminaci a odsudkům pro svou orientaci nikdy nečelil. „Negativní zkušenosti znám jen ze svého okolí. Mně osobně se v církvi nikdy nic špatného nestalo ani jsem nikdy nebyl vystavený žádnému veřejnému homofobnímu útoku. V tomhle ohledu jsem šťastný člověk.“

Předplaťte si FINMAG

Článek vyšel v nejnovějším čísle magazínu FINMAG. Zajímavého čtení je v něm ale daleko víc. A tady ho nenajdete! Kromě titulního rozhovoru se Zdeňkem Pohlreichem v něm narazíte třeba na trochu jiný pohled na nadcházející olympijské hry v Riu, pravděpodobně poslední opravdu velké, nebo příběh Jana Rambouska, který pomocí nejmodernějších technologií oživuje mimořádné okamžiky historie. 


Nechybí ani investiční tipy (tentokrát ve znamení popu a komiksů), články Aleše Michla a Pavla Jégla. A spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG, jinak o tohle všechno přijdete!

Objednávejte za 294 kaček na rok

Minimální velkorysost

Členem Logosu je také suspendovaný farář, bratr dominikán. Když přiznal, že je homosexuál, byl ze služeb církve propuštěn. Do důchodu zbývalo pár let, které kroutí ve Škodovce. „Jiný farář z olomoucké diecéze, který byl odsouzený za pohlavní zneužití mladistvých ministrantů, je dodnes zaměstnaný na olomouckém arcibiskupství v archivu. Když někdo přizná, že je homosexuál, aniž spáchal cokoli zlého, neprojeví mu církev ani minimální velkorysost. Kdyby chtěli, vždycky najdou místo, kde bude naprosto skrytý, nikomu na očích a dospěje do penze,“ je přesvědčený Stanislav Kostiha.

Na setkání Logosu chodí také bývalý katecheta. „Když přiznal, že je homosexuál, okamžitě ho propustili ze základní školy, kde vyučoval. Ví, že je výpověď protiprávní, ale nechce poškodit školu, protože ji měl rád a utrpěli by tím žáci. Církev většinou bohužel propouští slušné lidi, kteří jí nedělají problémy.“

Bolestná rána zasáhla také rodinu zakladatelky Logosu Dagmar Křížkové. Její čtrnáctiletý synovec Filip spáchal v roce 2014 sebevraždu – na jeho případ tehdy byla upřená velká mediální pozornost. V dopise na rozloučenou rodině svěřuje, že je homosexuál. „Měl strach z homofobního světa a církevní netolerance. Nechtěl v tomhle žít,“ říká Stanislav. Rodiče Filipa odmala vedli k víře v Boha, vodili ho do kostela. „Vůbec nám nedošlo, že farář má v každém druhém kázání homofobní řeči proti registrovanému partnerství a homosexuálům. Nepředpokládali jsme, že by cokoliv řečeného v kostele někomu ubližovalo – vždyť víra v milosrdného Boha by lidem měla za každé situace pomáhat. Jen nám bylo divné, proč Filípek ve svých třinácti letech bouřlivě odmítal do toho kostela chodit,“ vzpomíná maminka Svatava. Po smrti syna se začala aktivně angažovat v boji proti homofobii.

„Když člověk, homosexuál, narazí na špatného faráře, farnost nebo sbor, může být skutečně velmi sprostě a radikálně odmítnut, to riziko tu je. Chtěl bych, aby každý věděl, že pokud je v nějaké církvi odmítnut, neznamená to, že jako věřící nemůže být gay nebo lesba. U nás má dveře otevřené, ať má jakékoli pochyby, neorientuje se v sobě nebo potřebuje jakoukoli podporu a pomoc,“ připomíná Stanislav Kostiha.

Papež homosexuálům

Papež František přistupuje k homosexuálům otevřeněji než jeho předchůdci a sklízí za to kritiku konzervativní části církve. Před pár týdny prohlásil, že katolická církev by měla homosexuály požádat o odpuštění za to, jak se k nim v minulosti chovala. Gayové a lesby by podle Františka měli mít možnost být součástí církve, která by na ně nehleděla skrz prsty, a zároveň se chovat tak, jak je pro ně přirozené.

Normální spolek

Pražská skupina Logosu se na kobyliské farnosti Českobratrské církve evangelické stále schází, jak bylo před víc než dvaceti lety dohodnuto: patří jí každé první nedělní odpoledne v měsíci. Na červnové setkání se jdu podívat. Dorazí zhruba dvacítka lidí, hlavně muži, žen napočítám šest. Nechybí Filipova máma Svatava. Téma homosexuality tu nijak nerezonuje. Vypadá to jako sešlost jakéhokoli jiného náboženského spolku. Když to později říkám Stanislavovi, je rád – Logos chce být normální.

Američan David hraje na klavír, nálada je uvolněná a přátelská. Na stole čerstvě uvařená káva a napečené buchty. Zdejší farář Ondřej Kolář s příchozími debatuje nad úryvky z Bible. Přijít může kdokoli. Místní společenství Logosu se scházejí také v Brně, Ostravě a Hradci Králové.

Po smrti Filipa v jeho mobilu rodiče našli uloženou větu: Bůh miluje také homosexuály. S transparentem se stejným nápisem pak kráčeli průvodem Prague Pride. Na letošní ročník festivalu na pozvání Logosu přijede Shannon Kearns, kněz Starokatolické církve, který otevřeně hovoří o tom, že je transgender; narodil se jako žena, ale vždy se cítil jako muž.

Chvíli trvalo, než si Logos získal respekt ostatních LGBT organizací – ani mezi nimi nepatří k mainstreamu. O tom, jak pevné postavení dnes křesťané v rámci Prague Pride mají, ovšem svědčí fakt, že stálým bodem programu je společná bohoslužba – účastní se i spousta heterosexuálů, kteří chtějí lidem s menšinovou orientací vyjádřit podporu. „Logos má mezi křesťany bohatou skupinu příznivců,“ potvrzuje Stanislav.

Bohoslužba se jako tradičně i letos koná v evangelickém kostele svatého Martina ve zdi. „Když se setkají přátelé motokrosu z České republiky, nebude asi běžnou součástí akce duchovní program a společná bohoslužba. Postoj ostatních LGBT organizací je vůči nám velmi vstřícný a my jsme za to rádi.“ Tím hůř Logos nese přehlíživost katolické církve, ke které se mnozí jeho členové s vytrvalou nadějí hlásí. „U našeho stánku na Prague Pride se zastavuje spousta lidí, hrozně se diví, jak je možné, že jsme teplí a zároveň věřící. Vysvětlujeme jim to v dlouhých debatách, stan většinou balíme až za tmy. To je evangelizace, jakou si církev nedokáže ani představit.“


Úvodní fotka: Loňský pochod Prague Pride. Uprostřed americká řeholnice a bojovnice za práva sexuálních menšin Jeannine Gramicková, vedle ní v růžovém klobouku Stanislav Kostiha, předseda sdružení Logos.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (80)

Vstoupit do diskuze
Petra Dlouhá

Petra Dlouhá

Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, během studií pracovala jako stážistka v Lidových novinách. Od roku 2011 píše pro Peníze.cz a Finmag.

Související témata

homosexualitarovné příležitosti
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo