Co tu zbude po nás? A proč zrovna tak málo?

Každé léto trávím deset dnů ve vlaku: s celostátní jízdenkou vyrážím za doklady vítězství ducha nad hmotou, bloumám nepoznanými městy, prozkoumávám průmyslové památky, podporuju místní ekonomiky tu třiceti, tu čtyřiceti korunami za vstup do vlastivědných muzeí. Několikátý rok po sobě se mi při tom do hlavy vkrádá nepříjemná otázka: když po středověku zůstaly katedrály, po novověku radnice a měšťanské domy, po Rakousku-Uhersku paláce škol a úřadů, po sotva dvacetileté první republice celé katalogy úchvatných staveb a i po pitomém minulém režimu máme dost pěkných staveb s pěknými sochami před vchody – co tu zůstane po nás?

Pozor: nekňourám teď nad tím, že bychom žili v banánové republice. Právě naopak: Česko patří k nejbezpečnějším a nejbohatším státům na světě. A přesto v něm za skoro sedmadvacet let porevolučního režimu vyrostl zlomek dechberoucích staveb a inženýrských projektů, co v jiných bohatých zemích, dokonce naprosté minimum ve srovnání s vlastní daleko chudší minulostí.

Jediný velký inženýrský projekt před námi je výstavba vysokorychlostní železnice. Těžko o tom plánu mluvit jako o ambiciózním, když bychom – v případě úspěchu, který není jistý – mohli za patnáct let jezdit mezi Prahou a Brnem rychlostí, kterou Francouzi nebo Němci cestovali před pětadvaceti lety. Čtyři dekády zpoždění nejsou nic, čím by se šlo chlubit.

Největší inženýrský projekt za námi je tunel Blanka. Bez ironie úctyhodné dílo – ale bohužel v něm duch nezvítězil nad přírodou, jen nad vlastní impotencí. Blanka je totiž dítětem nemožnosti stavět na volných plochách v Praze nové kvalitní čtvrti (viz smutný text Adama Gebriana o pražských stavebních předpisech) a zároveň nutnosti statisíců mimopražských v Praze pracovat. Kdyby byli Pat a Mat urbanisté, zakázali by kompaktní město – a pak by tu řídkou kaši podvrtali tunely.

Národní knihovnu jsme si nepostavili. Národní technická se povedla, jako jedna z mála nových staveb celostátního významu. Tu a tam do nějakého okresu ukápne podařený projekt: základní škola, bazén, kostelík. Daří se revitalizovat náměstí, parky a zašlé památky – to všechno ale vybudovali ti před námi a málokterá z těchto úprav vydrží pro ty po nás. Nikde po sobě porevoluční režim nezanechal takovou kombinaci nového, velkolepého a krásného, jako třeba ten prvorepublikový v Brně nebo v Hradci.

Proč? Napadly mě tři vysvětlení. Hodně lidí si vybírá mezi prvním a druhým – jenže ona se navzájem nevylučují.

Za prvé: může za to všudypřítomné krátkodobé přemýšlení, snaha ze všeho vytlouct zisk co nejrychleji. Radši postavit logistickou halu než katedrálu nebo její ekvivalent. (Doklady můžete vidět u dálničních křižovatek.)

Za druhé: i kdyby tu nakrásně ambice byly, dusí je systém rozdělování veřejných peněz a hlavně evropských dotací. Hlavně peníze včas vyčerpat a neriskovat kriminál tím, že by se dražší, ale kvalitnější variantě dala přednost před levnější, i když humpoláckou. (Doklady můžete vidět v brněnských kampusech Masarykovy univerzity a VUT: mohli jsme mít výstavní nové čtvrtě, místo toho máme na periferiích dvě dotační lega, nebo spíš chevy.)

Za třetí: jsme na konci dějin a máme všechno. Už to budeme jen rekonstruovat, revitalizovat a regenerovat podle aktuálních výzev doby. Předělávat bazény a depa na galerie a všechno myslitelné na malé pivovary. Josef Pleskot nepostaví palác ministerstva nebo divadlo – do smrti bude přebrušovat zahrady Pražského hradu, ostravské továrny a nábřeží malých měst.

Nestačilo by odstranit jen jednu z těch překážek Velkého Projektu: museli bychom se postarat možná o dvě, spíš o všechny tři. Nabízí se samozřejmě argument, proč to nechat být: není přece nejdůležitější předat potomkům monumentální pyramidy, ale hlavně demokratickou, svobodnou a rozumně spravovanou zemi. – Ale stejně: bylo pozoruhodné si na cestách po republice uvědomit, že žijeme v prvním režimu od husitských válek, který po sobě nejspíš nezanechá nic, co by ohromovalo a okouzlovalo ještě za několik pokolení.

Na úvodní fotce pohled do nitra oceňované Národní technické knihovny (architekti: Roman Brychta, Adam Halíř, Ondřej Hofmeister a Petr Lešek, nástěnné kresby Dan Perjovschi). Foto: Forance / Shutterstock.com