Do posledního dechu

Blázen. Dobrodruh. Romantik. Největší žijící znalec trabantů. Člověk, který nám, kancelářským krysám, dokazuje, že nemožné neexistuje. Před lety, v roce 2007, se redaktor časopisu VTM Dan Přibáň se dvěma nadšenci rozhodli, že dojedou s bakelitovým symbolem socialismu do uzbeckého Samarkandu. K překvapení mnohých se nevrátili nohama napřed, ale po svých, s hodinami videozáznamu a tisíci fotografií. Z nich vznikl první trabantí dokument. Jen co sehnali od sponzorů další peníze, vyrazili do Afriky. Pak, už se dvěma Poláky a nesmrtelným Slovákem Markem, pokořil mezinárodní tým dvou trabantů, polského fiata, čézety a Jawy 250 Jižní Ameriku.

Dan Přibáň

Čtyřicetiletý novinář, režisér, cestovatel a náčelník žlutého cirkusu pojmenovaného Transtrabant. Od roku 2002 do roku 2008 působil jako redaktor portálu iDNES.cz a časopisu ABC. V letech 2008 až 2009 byl šéfredaktorem populárně-vědeckého časopisu VTM Science. První cestu, po Hedvábné stezce, podnikl v roce 2007, o dva roky později projel se dvěma trabanty Afrikou od severu k jihu. V roce 2014 pokořil Jižní Ameriku, vloni Tichomoří.

Všechny své výpravy zdokumentoval:

• Trabantem Hedvábnou stezkou (57 minut, 2007)
• Trabantem napříč Afrikou (106 minut, 2010)
• Trabantem až na konec světa (98 minut, 2014)
• Trabantem do posledního dechu (96 minut, 2016)

Účastníci zájezdu

Poslední výprava zavedla česko-polsko-slovenskou sestavu dobrodruhů a náčelníka Přibáně do Austrálie a jihovýchodní Asie. Ti, kdo už dokument Trabantem do posledního dechu viděli, vědí, že tentokrát šlo do tuhého. Cesta týmu posíleného o Danovu přítelkyni motorkářku Dominiku Gawliczkovou, Marcina Obałka – Poláka, který se rozhodl objet svět starým traktorem, ale skončil v Jižní Americe, a dva vozíčkáře – Kristínu Madajovou a Jakuba Kouckého, se protáhla na šest měsíců. Snad neprozradím pointu, když napíšu, že i když to tak místy nevypadalo, přežili všichni. I náčelník. Šrámy po ošklivé havárii na rozmoklé australské cestě má ale Dan dodnes.

Když ho na některé z přednášek, se kterými teď objíždí republiku, požádáte, rád vám je ukáže. O nich jsme se ale během našeho rozhovoru bavili jen chvíli. Zatímco předchozím dokumentům dominovaly záběry na neustále se měnící přírodu a malá autíčka snažící se zdolat její nekonečné nástrahy, v Trabantem do posledního dechu dostali mnohem větší prostor účastníci zájezdu. Dokument se tentokrát soustředí na lidské příběhy a vztahy mezi cestovateli. A tak zatímco ve starších dílech sledujeme, jak chřadnou vozy, tentokrát před kamerami chřadnou lidské bytosti.

Únava, beznaděj z neustále se rozpadajících aut, byrokracie, nefunkční vztahy, hořící deštné pralesy v Indonésii, ale i prachobyčejná ponorka z cestovatelského dokumentu vyvěrají nezvykle často. Mnohem častěji než záběry na usměvavé domorodce a auta zdolávající rozpadlé mosty, na které jsme byli zvyklí. To všechno mě poprvé donutilo přemýšlet, jestli bych tam opravdu chtěl s cestovateli být. Právě proto jsem se s Danem dohodl, že se budeme bavit hlavně o lidech. Brzy tak přišla řeč na téma, které z filmového plátna prakticky nevystupuje, když o něm ale Dan mluví, je na první pohled vidět, že ho štve i měsíce po návratu. Určitě víc než pár šliců na zádech. Výprava do Tichomoří byla první cestou, na kterou měl tým opravdu hodně peněz. Mnohem víc, než si původně naplánoval.

Na cestě s trabanty

Vstupte

Fotky v galerii i jinde v článku: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský, Radoslaw Jona, Zdeněk Krátký

Plyšáci na cestách

Aby získali opravdovou finanční svobodu, rozhodli se trabanti vyzkoušet internetový crowdfunding. Na Startovači, webu, kde se lidé skládají lidem na zajímavé projekty výměnou za něco malého na oplátku a velkou radost z toho, že projekt spatří světlo světa, už za dva dny po spuštění vybral místo plánového půlmilionu rovný milion. A lidé přispívali dál. Výměnou za jména na autech, dévédéčka s filmy, trička, pohlednice z cesty nebo třeba fotku svého oblíbeného plyšáka na monolitu Uluru. Počítadlo se nakonec zastavilo na téměř třech milionech korun. Přispěvatelů bylo na čtyři tisíce. Paráda, chtělo by se říct. Konečně si cestu naplánujeme a užijeme, aniž bychom museli řešit peníze. Jenže jak se ukázalo, nakonec to bylo tak trochu naopak.

 „I když přesné číslo ještě nemáme, máme podezření, že nás crowdfundingový úspěch vyšel na 800 tisíc korun. Největší radost z nás musí mít Česká pošta. Za každou blbost, kterou jsme lidem slíbili, jsme zaplatili navíc čtyřicet, padesát korun na poštovném. K tomu si připočítejte pětiprocentní poplatek pro internetovou platformu, daň z příjmů a hlavně náklady na výrobu a produkci.“ Pokud by Dan nezaměstnával rodinu, částka by byla ještě vyšší. „Když máte čtyři tisíce lidí, kterým jste něco slíbili, rázem se z vás stane středně velký e-shop se čtyřmi tisíci zákazníky.“

Finanční náklady jsou navíc jedna strana mince. Druhým negativem bylo plnění závazků na cestách. „Měli bychom zastavit a vyfotit plyšáky. Kdo to udělá? Máme všechny? Ve chvíli, kdy se celý den snažíte projet rozbředlým bahnem a toužíte jenom po tom, najíst se a usnout, je to masakr.“ Když se Dana ptám, jestli by do stejného způsobu financování šel znovu, odpovídá oklikou. „Dominika, které se povedl nesmírně úspěšný crowdfunding, říká, že už by do toho znova nešla.“

Pokud teď kroutíte hlavou a říkáte si, k čemu vlastně potřebují dva trabanti, dvě motorky a jeden fiátek tolik peněz, nechám chvíli mluvit čísla. První cesta ve třech lidech do Asie v roce 2007 vyšla Dana na 220 tisíc, putování Afrikou dva roky poté už stálo 800 tisíc korun. A náklady rostly dál. Když se v roce 2014 vrátil žlutý tým Egu a Baba po 21 124 kilometrech z Jižní Ameriky, udělala se tlustá čára za jedním a půl milionem korun. Před cestou v rekordně velkém týmu, navíc do drahé a daleké Austrálie, bylo jasné, že tentokrát bude potřeba sehnat peněz ještě víc. „Vypadá to, že jsme byli s každou další cestou víc nenažraní, ale není to pravda. Jelo nás víc. A spoustu peněz jsme zároveň pokaždé investovali do techniky a hlavně produkce filmu a seriálu,“ vysvětluje Dan.

Bublina výjimečnosti

Překvapuje mě, že během hodinového rozhovoru nepadlo ještě ani slovo o Kristíně a Kubovi, kteří společně tvořili posádku druhého trabantu. Ptám se proto, jak Dana vůbec napadlo vzít s sebou vozíčkáře. „A proč ne?“ odpovídá. „Na cestách se mi vždycky nejlíp spolupracovalo s lidmi, kteří za sebou mají pár životních zkušeností. A jestli je někdo otlučený životem, jsou to lidé s postižením. Trabant byl navíc plánovaný jako auto pro postižené – existují do něj originální automatická spojka i ruční řízení. Když nám došlo, že se můžou sami odvézt, bylo rozhodnuto. Pojedou s námi!“

Šest měsíců s Jakubem, který nechodí už od narození, a Kristínou, která je na vozíku po úrazu teprve pár let, Danovi otevřelo oči. „Konečně jsem se naučil brát vozíčkáře jako naprosto rovnocenné lidi. Celý život jsem si myslel, že to dovedu, ale nebyla to pravda. Teprve v Austrálii jsem je přestal obdivovat za věci, za které bych je, pokud mají být našimi rovnocennými partnery a kamarády, vůbec obdivovat neměl. Uvědomil jsem si, že jsem s nimi jednal, jako by to byly děti, a jak je tímhle jednáním všichni znevýhodňujeme. Žijí v bublině výjimečnosti, a není to jejich chyba, protože bublinu kolem nich vytváříme my.“

Cestovka naruby

Díky neplánovaným milionům z crowdfundingu – dárci vám můžou přispívat dál, i když už jste plán splnili, dokud nevyprší stanovená doba – a dalším penězům od sponzorů byla výprava do Austrálie připravená na cokoliv. Kromě toho, že najednou máte peníze. „Pro příští výpravu bychom potřebovali, aby nám lidi neposílali peníze, když už máme tolik, kolik jsme žádali,“ doplňuje náčelník.

Dan se, jako správný vedoucí výpravy, snažil šetřit, kde to šlo. „Kdybych chtěl, mohli jsme každou noc v civilizaci spát v luxusu a cpát si pupky v restauracích, my ale pořád jeli na zlevněných a prošlých dobrotách. Snažil jsem se fungovat tak, jako bychom od lidí dostali jen plánovaný půlmilion a ani o korunu navíc,“ vysvětluje Dan. Bylo mu jasné, že při přípravě a propagaci filmu se bude hodit každá koruna. I když se ale snažil fungovat maximálně úsporně, udělal jednu zásadní chybu: „Nenastavil jsem pravidla, co budeme proplácet z eráru a co si bude platit každý sám. Já blbec řekl, že se o všechny postarám. Spoléhal jsem na to, že každý člen výpravy má soudnost, skautského ducha. Jenže když máte v týmu Poláky, s tímhle prostě počítat nemůžete. Neustále jsme se dostávali do situací, kdy jsem měl pocit, že všichni přemýšlejí jenom o tom, co bych jim ještě mohl proplatit.“

Na předchozích cestách nic podobného nezažil, protože všichni věděli, že peníze nejsou. „Já si dám jídlo. Já si dám jídlo a pivo. Já si nedám jídlo, ale dám si místo jídla tři piva. Když on má dražší jídlo, můžu já dvě piva a jídlo? Peklo!“ popisuje Dan každodenní rutinu.

V Jižní Americe při předchozí výpravě jeli jak Poláci, tak Slovák Marek za své. Dan měl v plánu platit jen dopravu aut přes Atlantik. Jenže se ukázalo, že naši slovanští bratři nesehnali žádné peníze a hrozilo, že nebudou mít ani na benzin. Proto jim ho nakonec celou cestu platil. „I když si toho vážili, nechtěl jsem znovu udělat stejnou chybu a rozhodl jsem se peníze shánět centrálně výměnou za reklamní plochy na jejich autě. Nápad to byl dobrý. Ve výsledku to ale způsobilo jen to, že Poláci peníze přestali shánět úplně a navíc už si ani nevážili, že jim cestu platíme z našich peněz. Hned po příjezdu do Perthu jsme zjistili, že je v Austrálii větší zima, než jsme si mysleli. Tak jsem z eráru koupil oblečení a vložky do spacáků. Myslel jsem si, že budou rádi. Jenže část výpravy si to vyložila po svém a brzy jsem fungoval jako cestovka naruby. Oni byli na výpravě kvůli mně, a já se o ně musel starat. Kdybychom spolu byli dva týdny, neřeším to. Po půl roce to už ale s dalšími osmi lidmi nedáváte.“ Peníze idylku na cestách rozhodně nepřinesly.

Správnej tým

Když se Dana ptám, jak vybrat správné lidi pro příští výpravu, neví. „Nejsme NASA, abychom všem udělali kompletní psychotesty,“ odpovídá. „Každopádně nás ale musí vyrazit míň a všem musí být jasné, že nic nedostanou zadarmo. Každý bude mít své úkoly, které si bude plnit. Mám pocit, že některým lidem, kteří s námi jeli Tichomořím, nedocházelo, že peníze nebyly jen na cestu, ale na to, abychom za ně udělali perfektní film. Přitom jsme všichni de facto zaměstnanci pracující na společném projektu. Někteří to tak vnímali, někteří ne. Pokud mi neukážou, že pochopili pravidla hry, nepojedu s nimi,“ dodává. Danovo vyprávění může znít jako zkušenostmi podložená antireklama na svobodné firmy – pokud dáte lidem volnost a věříte jim, velice rychle se z organizace stane chaos osobních potřeb. Na druhou stranu i on připouští, že je to, ostatně jako všechno, o lidech. Když si dokážete vybrat ty správné, problémy se vůbec nemusejí objevit.

Sociologická sonda do života jedné velmi rozmanité skupiny devíti lidí, která půl roku třetinu dne jede, třetinu dne vyhrabává a opravuje auta a třetinu dne řeší, co bude jíst a kde bude spát, končí Danovým vyprávěním o nekonečných sporech mezi skřivany a sovami. „Pět šest lidí maximálně. Víc ne,“ zakončuje rázně vyprávění. „Mám na to teď jednoduchou poučku. Když se skupina vejde k jednomu standardnímu stolu, domluví se. Jakmile ale musíte srazit dva stoly a všichni se začnou přeřvávat, je konec.“

     Když se pak Dana ptám na stěžejní otázku, jestli se dokáže trabanty uživit, odpovídá, že konečně ano. A zaplatí prý už i produkční, která mu organizuje diář. „Jsem potulný prodavač příběhů. Díky úspěchu posledního filmu jsem dokonce mohl zvednout ceny, a i tak na moje přednášky přišlo od loňského září čtrnáct tisíc lidí. Nejdřív jsem si myslel, že zájem po pár měsících opadne, jenže telefon pořád zvoní. Tak snad. Teď všem říkám, že budu fungovat stejně jako Rychle a zběsile. Budu lidem vyprávět, dokud je to bude bavit.“ A pak umře hlavní hrdina, rýpnu si. „Lepší PR si představit nedokážu. Jen z toho úspěchu už pak asi nebudu mít takovou radost,“ odvětí se smíchem Dan.