Masochismus českých euroskeptiků

Velká část českých kritiků Evropské unie britský odchod ze společenství oslavuje: za ty nejznámější Václav Klaus a Petr Mach. Jen někteří přijímají Brexit s rozpaky, třeba Petr Fiala. Jsou to přitom ti druzí, kteří reagují správně. Ze tří důvodů.

Za prvé, Česká republika ztrácí svého dlouhodobě nejvýznamnějšího politického spojence v Unii, a to na několika frontách. Se Spojeným královstvím odchází největší z členských států, ve kterých se neplatí eurem, ale národní měnou. Země mimo eurozónu budou po dokonaném Brexitu tvořit 105 milionů z celkových 443 unijních občanů namísto současných 170 z 508 milionů. To je pokles z 33,4 % na 23,6 %, o třetinu. Naopak posílí hlas těch vlád, které jsou pro stále těsnější rozpočtovou integraci.

Byli to ostatně Britové, kteří spolu s námi loni odmítli další půjčku Řecku a díky nimž jsme před čtyřmi lety nebyli jediní, kdo odmítal podepsat fiskální pakt. Spojené království bylo nejvlivnější zemí odporující celounijnímu systému přerozdělování azylantů; v tomhle i v jiných tématech představovalo pro české politiky praktickou ukázku, že si lze v Bruselu vyjednat u nepopulárních témat výjimky.

Po britském odchodu zůstanou čeští euroskeptici v Unii opuštění, případně podpoření autoritářskými politiky Polska a Maďarska. To je citelně menší síla i horší společnost, než jakou čeští premiéři nacházeli po boku Davida Camerona.

Za druhé, v těsné britské volbě rozhodly i předsudky vůči Východoevropanům, které dlouhodobě přiživuje UKIP. Sám předseda strany Nigel Farage říká, že v Británii vidí raději Indy než Poláky nebo Bulhary. Čeští fandové kampaně Leave projevují jejím podporováním a sdílením stejný masochismus, jako by projevovali muslimští příznivci Kláry Samkové. Mohou jim imponovat protiunijní rétorika, nebo nekorektně na plná ústa řečeno protiunijní lži. Jenže nepřítel mého nepřítele není automaticky mým přítelem. Jsou to právě příbuzní a přátelé českých brexitářů, které chce UKIP z Británie po Brexitu posadit na letadlo do Tuřan. Jsou to právě české firmy, které se kvůli Faragovi a dalším budou muset potýkat se stupidními předsudky.

Třeba to dojde i Petru Machovi, který v pátek velkomožně slíbil, že v Evropském parlamentu vždy podpoří volný obchod a volné cestování mezi Evropskou unií a Velkou Británií: Britové hlasovali pro Brexit taky proto, aby o tom, koho si k sobě pustí a nepustí na čaj, nerozhodoval necivilizovaný Slovan z Bruselu.

Za třetí, i když teď není jasné, co Brexit znamená pro Evropu, je už jasné, co znamená pro Česko. Loni Spojené království přispělo do unijního rozpočtu 16,6 miliardami eur, které odtud putovaly i do České republiky, čistého příjemce. Pokud budou chtít Britové s Unií volně obchodovat, budou muset posílat solidární příspěvek dál, jak to dělá Norsko formou takzvaných Norských fondů. Těžko ale očekávat, že Britové odešli proto, aby nakonec platili stejně nebo víc.

Varování

Nejsem fanda dotační ekonomiky, veřejnou podporu Čapímu hnízdu vidím jako systémový problém a ne selhání jednotlivců. Jenomže tenhle systémový problém se nevyřeší prostým oškrtáním fondů bez změny principů jejich fungování. A méně evropských peněz teď bohužel znamená taky komplikace pro veřejné projekty, na kterých se v Česku shodnou téměř všichni, včetně velké části euroskeptiků: rychlé vlaky, opravené silnice, kvalitní školství.

Pozitivní je alespoň zjistit, kdo všechno se řídí heslem čím hůř, tím líp – a moci díky tomu včas předejít možnosti, že by řídili cokoliv většího než koloběžku.