Balkanizace Spojených států

Letošní americké prezidentské primárky začaly 1. února a skončily 7. června. V mnoha ohledech byly atypické.

Především se na jejich počátku téměř všichni komentátoři fatálně zmýlili ve dvou předpovědích. Za prvé, když před rokem Donald Trump, který nikdy předtím žádnou volenou funkci nezastával, oznámil svou kandidaturu, téměř všichni se shodovali v tom, že nemá žádnou šanci nominaci získat. On ale republikánské primárky vyhrál.

A za druhé, mělo se za to, že republikánské primárky, ve kterých kandidovalo až sedmnáct uchazečů o nominaci, svého vítěze přinesou pozdě, možná až v poslední den 7. června. Naopak o těch demokratických se soudilo, že korunní princezna Hillary Clintonová získá nominaci relativně brzo, neboť měla jen čtyři protikandidáty, z nichž jen jeden, socialista Bernie Sanders, jí mohl jakžtakž konkurovat. A dopadlo to přesně opačně: Trump v republikánských primárkách zvítězil už na začátku května (všichni ostatní odstoupili), Hillary definitivně porazila Sanderse až v jejich poslední den 7. června.

Odložené šance radikální levice

Hillary v demokratických primárkách získala 56 procent hlasů, tedy vyhrála solidně. Porážka Sanderse ale vůbec není ostudná, je naopak velice čestná, o to víc, že se radikálnímu socialistovi mimo hlavní proud americké politiky až doposud nepřisuzovaly žádné šance. Sanders může představovat průnik radikální levice evropského typu do americké politiky. On letos nominaci nezískal, ale za čtyři, osm, dvanáct let ji někdo jako on už získat může.

Pro Hillary bude nyní důležité sjednotit svou stranu a přimět Sandersovy voliče, aby nezůstali v den voleb doma, nýbrž aby šli a volili ji. Nejvíce je od její volby může odrazovat přesvědčení, že Hillary je příliš zkorumpovaná a je příliš součástí establishmentu. Aby je získala, bude se muset posunout víc doleva; Sanders asi nebude jejím kandidátem na viceprezidenta, ale někdo, kdo by byl pro Sanderse přijatelný a koho by podpořil, by mohl Sandersovy stoupence k Hillary přitáhnout. Hillary potřebuje jako svého spolukandidáta spíš mladého muže (do 50 let) z nějaké barevné menšiny, ideálně Hispánce.

Zůstane Trump Trumpem?

Donald Trump republikánské primárky vyhrál a získal nadpoloviční počet delegátů nominačního sjezdu, ale v primárkách obdržel jen 44 procent hlasů republikánů. Jeho hlavním úkolem by tedy taky mělo být stranu sjednotit, usmířit republikánské nespokojence a přitáhnout je k sobě. Když preference ukazovaly, že dostihuje Hillary, a dokonce ji může překonat, zdálo se, že republikáni se s ním smíří v naději na vítězství.

Ale to by Trump nemohl být Trumpem. Místo smírných gest útok na populární republikánskou guvernérku státu Nové Mexiko Susanu Martinezovou, která je mexického původu. Nebo zpochybnění kompetence soudce, který má předsedat soudu o žalobě bývalých klientů, studentů Trumpovy univerzity, na Trumpa (žalují ho, že za své vysoké školné nedostali žádné vzdělání), protože „prý je Mexičan“; soudce je přitom rodilý Američan, byť jeho rodiče byli mexického původu.

Z těchto a podobných Trumpových výroků jde na mnohé republikány hrůza. Nejde jim jen o úřad prezidenta, ale především o většinu v Kongresu (kterou mají největší od roku 1930!). Obávají se, že Trumpova porážka s sebou stáhne do propasti i ostatní republikány v Kongresu a v jednotlivých státech Unie.

Trumpovi naopak může pomoct netolerance, nenávist a násilnosti jeho odpůrců z radikální levice. Když na mítinku v kalifornském San Jose začátkem června Trumpovi odpůrci mávali mexickými vlajkami, pálili ty americké a fyzicky napadali jeho stoupence – a průměrný americký občan to na televizní obrazovce viděl –, byly to přesně ty věci, které získávají Trumpovi voliče a mohou mu zajistit i vítězství v boji o prezidentský úřad. Amerika se balkanizuje, nabývá kmenovou mentalitu a Trump je nacionalistickou reakcí na demokratickou politiku identity pro rasové, sociální a jiné menšiny.

Nakonec o tom, zda se Republikánská strana semkne kolem Trumpa, anebo naopak republikánští nespokojenci v den voleb zůstanou doma a prezidentský úřad na čtyři roky „odepíšou“, rozhodne myslím to, jestli Trump předem oznámí, jaké lidi nominuje na ministry svého kabinetu, jaké na soudce Nejvyššího soudu a koho si vybere za kandidáta na viceprezidenta. Pokud určí osoby, které v Republikánské straně budí důvěru, může se mu povést nespokojence se sebou smířit. Ale dokáže to? Anebo Trumpem je a navždy jím zůstane?

Mimochodem USA měly ve své historii čtyřiačtyřicet prezidentů. Čtyři z nich v úřadu zemřeli, čtyři byli zastřeleni, jeden rezignoval. Statisticky má tudíž stávající viceprezident dvacetiprocentní šanci, že se stane prezidentem prostě tak, že ten úřad po svém předchůdci ještě během jeho volebního období zdědí.

Převzato z Neviditelného psa, se souhlasem tamní redakce