Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mlč, ale klidně nám při tom tykej

| 17. 6. 2016 | Vstoupit do diskuze

Tykání naordinované seshora celé firmě vytváří iluzi, že náhodné seskupení nahraditelných pracovníků funguje jako kamarádský kolektiv. A pro kamarády přece rádi uděláte práci navíc, nebo snad ne?

Mlč, ale klidně nám při tom tykej

Pavel, Martin, Michal, Tomasz a Vít nařídili devatenácti tisícům zaměstnanců českých Lidlů a Kauflandů, že si mezi sebou mají začít tykat. Bez ohledu na jejich funkci, věk a pohlaví, bez ohledu na to, zda chtějí.

Tedy, oni jim to nenařídili, to by bylo málo friendly a moc führer. „Neberte tuto změnu jako shora nařízenou povinnost,“ vzkazuje pětka z představenstva firmy. „Tykání v našem podání je, stejně jako v životě, dobrovolné a vyjadřuje úctu ke kolegům. My jednatelé však budeme rádi, když nás budete následovat.“

Zlaté časy, kdy zlí továrníci vlastnoručně spráskávali dělníky jezdeckým bičíkem. Teď chudákovi přijde mail, že by byl továrník nerad, kdyby se dělník nesešvihal sám.

Anketa

Vadilo by vám mít tykání v práci nařízené nebo důrazně doporučené?

Na německé centrále, odkud se novinka šíří do gubernií, se umění managementu zjevně učili od Slavoje Žižka: „Totalitní moc jde dál než tradiční autoritativní moc. Už neříká: Plň svoje povinnosti, ať už se ti líbí, nebo ne. Říká: Plň svoje povinnosti a užívej si je,“ píše Žižek ve známé eseji You May! Tu sice zamýšlel jako kritiku liberálního kapitalismu, nicméně obstojí i jako návod na jeho budování.

Nenápadně výhružná forma nesměrnice ale nestojí za tolik pozornosti jako nepravidlo samotné. Nová přátelská tvář řetězce je totiž poznamenaná dvěma vadami, na které je dobré upozornit. I proto, že žužo korporátní kulturu nepěstuje jen Lidl a Kaufland.

Za prvé, úctu k ostatním lidem nevyjadřuje tykání, ale vykání. Přesněji respektování toho, že si lidé o pouštění a nepouštění jiných lidí k tělu rozhodují sami. Přinutit padesátiletou vedoucí prodejny, aby si nechala tykat od osmnáctiletého brigádníka, není ponižující jen pro vedoucí, ale potenciálně taky pro brigádníka. I rigidní pravidla slušného chování totiž nechávají společensky níže postaveným výsadu nabízené tykání bez udání důvodu odmítnout. Jednatelé by ovšem nebyli rádi, kdyby toho práva někdo využil, mrk mrk.

Nic proti kapitalismu, ale nedělejme z něj školní družinu

Za druhé, pětice jednatelů píše v nesměrnici o tom, že tykání pomůže jednoduše komunikovat „novým, mladým kolegům“, kteří nejsou zvyklí na „pevně dané hierarchie“. Ano, nutnost komunikovat s cizími lidmi jinak než s buddym ze streetballového hřiště může být pro mladé dravé žraloky překážka. S koncem vykání ale zároveň končí užitečný signál, který do každé věty vkládá sdělení o tom, který pes je dole a který nahoře. Skoro vždy je totiž zřejmé, kdo drží v rukou klíč k tykání. Pokud je tykání naordinované seshora a bez dalších změn, hierarchii jeho zavedení neodstraňuje, jen ji zahaluje mlhou. Chvílemi pak ani nemusí být jasné, že vůbec nějaké nahoře a nějaké dole je.

Na pevných hierarchiích přitom není nic špatného. Efektivní dělbu práce mezi cizími lidmi si nelze představit bez rozdělení pravomocí a zodpovědností. Když si svoje hierarchie vytvářejí i anarchisté, těžko se bez nich obejde nadnárodní firma.

Další čtení

„Tenhle ‚myšlenkový lídr‘ má za to, že učinil průlom v teorii managementu: nosí totiž na porady plyšového medvídka a doporučuje to i ostatním. Správně. Plyšového medvídka. […] Nemůžu tomu uvěřit. Na těch poradách se scházejí muži a ženy, které jsem doteď považoval za příčetné dospělé lidi, a diskutují s plyšákem. S takovými teď pracuju. Ne, hůř: pracuju pro ně.“

Dan Lyons ve své knížce popisuje, kam až může přátelská firemní kultura poklesnout...

Recenze Michala Kašpárka

Špatné jsou teprve důvody vedoucí k tomu, že se vedení firem snaží pevné hierarchie přetřít cool nátěrem. Tykání a různé pokusy o tužení pracovního kolektivu často (v případě Lidlu a Kauflandu to platí určitě) dávají zapomenout na skutečnost, že jsou ve velkých firmách všichni z principu nahraditelní. Že člověk se svými kamarády nepracuje na společném díle jako rovný s rovnými, ale že s dalšími zaměstnanci prostě dodržuje postupy předepsané seshora centrálou. Což bude dělat do chvíle, než centrála jeho místo škrtne nebo na něj najde někoho s výhodnějším poměrem výkonu a ceny, ať už to je soused, Bangladéšan nebo počítač.

Když si dva policisté-pochůzkáři začnou tykat, sdělují si tím vzájemnou důvěru, že kdyby šlo jednomu o život, druhý ho podrží. V korporaci se s podobnou solidaritou počítat nedá: když se propouští, tak se propouští. A právě proto je pro management výhodné vytvořit iluzi soudružství mezi zaměstnanci. Vedoucímu, kterému tykáte a říkáte křestním, tak nějak vyjdete snáz vstříc, když potřebuje něco extra. Vedoucí s vámi ale při propouštění smilování mít nemůže, protože je na to malý pán: centrála řídí kokrhání.

Vždycky se samozřejmě nabízí námitka „když to někomu vadí, ať jde jinam“. Jenže mluvíme o odvětví, ve kterém z různých důvodů končí lidé, pro které bývá i ztráta důstojnosti při močení do pleny na šichtě u kasy lepší scénář než „jít jinam“. Těžko čekat, že si budou na novou firemní kulturu otevřeně stěžovat. Nezbývá než jim poblahopřát, že teď při nestěžování můžou svým nadřízeným tykat.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK