Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Svoboda projevu je i svoboda říkat kontroverzní a nechutné věci

| 24. 5. 2016

Má se za silná slova chodit za mříže? Mají být slovní projevy nenávisti a urážky důvodem k opletačkám s policií a soudy? Anebo zákony omezující svobodu projevu ve skutečnosti všem těm nepěkným slovům poslouží jako zesilovač?

Svoboda projevu je i svoboda říkat kontroverzní a nechutné věci

V nedávné době se u nás vyskytlo několik případů, které znovu rozproudily nebo zesílily debatu o svobodě projevu a jejích hranicích. Je to například příběh Martina Konvičky a jeho výroků na Facebooku, nebo zadržení Adama Benjamina Bartoše přímo uprostřed projevu na protiuprchlické demonstraci.

Odpůrci svobody projevu často argumentují větou: „Svoboda jednoho končí tam, kde končí svoboda druhého.“ Řekněme si ale hned na začátku, že nejde o žádný argument. Ta věta je bohapustá tautologie. Může třeba znamenat, že svoboda židovského vězně končí tam, kde začíná svoboda dozorce v koncentračním táboře. Svoboda znásilněné ženy končí tam, kde začíná svoboda znásilňujícího muže. Zkrátka tu větu nemůže myslet vážně nikdo, kdo se nad ní aspoň trochu zamyslel.

Ve skutečnosti jde o zkomoleninu mnohem případnějšího výroku. „Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu.“ Výhodou tohoto vyjádření je, že mnohem lépe definuje hranice svobody. Jeho nevýhodou pak, že s ním hůř obhajují omezení svobody projevu.

Právo nebýt urážen

Co ve skutečnosti odpůrci svobody projevu myslí, když říkají, že svoboda jednoho končí tam, kde končí svoboda druhého? Většinou to, že vaše svoboda projevu končí tam, kde začíná jejich právo nebýt urážen.

Požadavek tohoto „práva“ pramení z podivné představy, že slova mají stejný dopad jako fyzické činy. Podle této představy je názor, který se nám nelíbí, na stejné úrovni jako fyzické násilí.

Jenže jak před rokem v Berlíně připomněl Flemming Rose, novinář Jyland Posten a vášnivý obhájce svobody projevu, tato myšlenka nás vrací o pár set let zpátky před osvícenství.

Flemming Rose

Flemming Rose

Flemming Rose (ročník 1958) je dánský novinář. Od roku 1999 pracuje na různých pozicích pro liberální list Jyllands-Posten

V září 2005 jako editor schválil otisknutí dvanácti karikatur proroka Mohammeda. Ty vzbudily nevoli některých dánských islámských duchovních; když neuspěli se žádostí o zákrok u dánské vlády, část jich odcestovala na Blízký východ, kde z karikatur vytvořili veřejné téma. Následovala vlna demonstrací v mnoha muslimských zemích a volání po bojkotu dánského zboží. Flemmig Rose čelil stejně jako autoři obrázků mnoha vážně míněným výhružkám smrtí.

Rose se od roku 2005 zabývá tématem svobody projevu. Vydal na toto téma knihu Tyranie ticha a přednáší o něm po celém světě. Přednášky se nikdy neobejdou bez mimořádných bezpečnostních opatření.

Rose je výjimečný v tom, že se tématu věnuje skutečně do hloubky a nekončí u prázdných prohlášení typu „Jsem Charlie“. Volá po zrušení zákonů proti „hate speech“ (nenávistným projevům), popírání holokaustu a podobných. Tvrdí, že podobná legislativa dodává argumentační munici režimům v Africe, na Blízkém východě, v Rusku a podobně, při zavádění vlastních (a ostřejších) zákonů omezujících svobodu projevu.

Pro předosvícenské období byla typická představa, že činy a slova jsou nějakým způsobem srovnatelné. Tehdy bylo běžné se domnívat, že je ospravedlnitelné někoho uvěznit nebo zabít za to, co říká. Osvícenství to odmítlo, a pokud je dnes tato představa opět populární, a dokonce i uplatňovaná, vracíme se zpátky někam, kde by se nám nemělo líbit.

„V Americe neměli komunismus a nacismus“

Po zadržení Adama B. Bartoše kvůli jeho projevu na demonstraci se objevilo dost lidí, kteří mají za to, že bychom se raději měli inspirovat americkým pojetím svobody projevu, chráněné prvním dodatkem tamní ústavy. A jako vždy se obratem vynořil věčný argument pro omezení svobody projevu v Evropě: „V Americe neměli komunismus a nacismus.“ [Sic!]

Má tohle být skutečně argument proti svobodě projevu? Neukazuje to spíš, že americké pojetí funguje líp?

A pak je tu další aspekt, o kterém píše Rose v knize Tyranie ticha. Domněnka, že Výmarská republika neomezovala svobodu projevu, což vyústilo v holokaust, je od základu chybná.

Svoboda projevu ve Výmarské republice

Nelze popřít, že nacistická propaganda byla nenávistná vůči Židům. Ani že nacismus u moci znamenal nejprve diskriminační opatření proti Židům a pogromy a později šoa. Není ale pravda, že ve Výmarské republice panovala neomezená svoboda projevu, kterou nacisté zneužili.

Naopak. Julius Streicher, vydavatel štvavého plátku Der Stürmer, byl dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody. A díky tomu vyrostl z neznámé a okrajové figurky v celostátně známého bojovníka za svoji pravdu a mučedníka.

Streicherova hate speech

Výroky, které dostaly Julia Streichera za mříže:

  • V řadě nevyřešených případů vražd jde o rituální vraždy páchané židy.
  • Židovská víra umožňuje křivopřísežnictví před nežidovskými soudy.
Ilustrační obrázek o rituálním vraždění neviňátek jsme si udělali z Der Stürmer

Medializované soudní procesy Streicherovi a dalším nacistům umožnily šířit antisemitské výroky k publiku mnohem většímu, než jaké by jinak dokázali oslovit.

V letech 1923 až 1933 úřady proti Der Stürmeru zasahovali celkem 36krát – od konfiskací nákladu po soudy s redaktory.

Opletačkám se zákony se nevyhnul ani budoucí ministr propagandy Joseph Goebbels. Viceprezident berlínské policie Bernhard Weiss proti Goebbelsovi pravidelně bojoval u soudu. I v tomto případě to však bylo kontraproduktivní. Soudy byly pro Goebbelse vítanou platformou pro veřejnou prezentaci nacistických názorů. Dietz Bering například tvrdí, že by Weiss Židům lépe posloužil, kdyby Goebbelsovy řeči ignoroval, nechal je vyšumět – tak by se k nim široká veřejnost vůbec nedostala.

Tvrzení, že holokaustu výrazně napomohla svoboda projevu, je neudržitelné. Za zvážení stojí otázka, jaký vztah k této tragédii měla omezení svobody projevu. Jak bylo řečeno, soudní spory a perzekuce za antisemitské názory měly v nacistické propagandě své nezastupitelné místo.


Pokračování:

Hranice svobody projevu a čekání na bájné levicové liberály

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (2 komentáře)

Martin Horsky | 25. 5. 2016 02:50

Bezpodmínečná svoboda projevu dovoluje americké společnosti řešit citlivá a důležitá témata rychle, veřejně a důsledně. Státní censura, i ta s těmi nejvznešenějšími úmysly, dokáže jen rodící se problémy držet pod pokličkou - dokud nevybouchnou.
Plnou svobodu slova a tisku garantuje americká ústava už 220 let formulací "Kongres neutvoří zákon co by zavedl náboženství anebo zakázal jeho volné následování, ani zákon omezující svobodu slova nebo tisku, ani neodepře lidu právo se pokojně shromažďovat a právo posílat petice vládě kvůli napravení stížností."

Během nahrazování svého stavu koloniálního občana britského impéria novým občanstvím Spojených stálů chtěl americký osadník černé na bílém, že nová autorita nebude mít nikdy právo mu zakazovat vyslovit a napsat co si myslí (jak si během vývoje americké státnosti rychle zvykl). S tím souhlasila řada Otců Zakladatelů a jeden z nich, James Madison, prosadil v r. 1789 návrh sepsat výčet deseti občanských práv coby “dodatek” k ústavě (the constitutional amendment). Tento dodatek je známý coby Bill of Rights (Listina práv) a jeho kouzlo je v tom, že zákonodárcům několikrát říká co je mimo jejich pravomoc. Kde ostatní ústavy omezují co má povoleno občan, tam americká ústava omezuje co má povoleno stát. Proto Američané neříkají svému státu demokracie, ale "American republic". Zatímco demokracie prosazuje zájem většiny, republika před zájmy většiny jednotlivce chrání.

Obsah projevu v USA narozdíl od evropských demokratických států nehraje roli. Jedinou výjimkou bylo ústavní rozhodnutí Chaplinsky v. New Hampshire v r. 1942, kde soud objevil existenci "bojovného jazyka” (fighting words), který charakterizují osobní urážky, tváří v tvář, druhu co se obecně považuje za způsob jak vyprovokovat násilnou reakci. Tento jazyk pak ústava nechrání.

Ovšem každé soudní rozhodnutí co následovalo a kde strana "bojovným jazykem" argumentovala vedlo jen k přísnějšímu vymezování co "bojovný jazyk" je. Poslední velký případ kde soud "bojovný jazyk" nerozeznal byl Gooding v. Wilson, z r. 1972. Tam soud potvrdil, že řeč co je "vulgární a urážlivá.." je stále chráněna Prvním a Čtrnáctým ústavním dodatkem.
Pro zajímavost, obžalovaný Gooding při útoku na policistu křičel "Bílý zkurvysynu, já tě zabiju", "Ty zkurvysyne, já tě uškrtím" a "Ty zkurvysyne, jestli se mne ještě jednou dotkneš, rozpárám tě na kusy". Svoboda projevu tedy zůstává ve Spojených státech definována skutečně široce.

Naproti tomu § 355 - Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob - dává státu volnou ruku najít na psa kterého chce bít tu správnou hůl.
+20
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 25. 5. 2016 07:43
reakce na Martin Horsky | 25. 5. 2016 02:50

Dobrý příspěvek.
+3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Bohumír ŽídekBohumír Žídek
Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!