Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ekonomice USA vládne náhoda: Cesta k jedenáctému září

Příběh zkázy Světového obchodního centra ukazuje, že Spojeným státům občas vládne náhoda, která rozhoduje, jestli prezident vyhodnotí tu či onu strategickou informaci jako podstatnou. A shoda okolností posílená složitostí mechanismu federální vlády vyvolává někdy pocit, že USA řídí tajné spiknutí.

Malé příčiny můžou mít občas obrovské následky. Letos 26. února 2016 uplynulo 23 let od prvního útoku teroristické organizace al-Káida na americkém území, který si vyžádal „jen“ sedm obětí a jenž mohl být posledním svého druhu. Kdyby Spojené státy americké v čele s tehdejším prezidentem Billem Clintonem jednaly jinak.

Má smysl zabývat se teroristickým útokem, který od té doby zastínilo mnoho drastičtějších událostí? Má. Exploze ve Světovém obchodním centru (WTC) v únoru 1993 totiž ukázala, jak nemá vypadat reakce napadeného státu na teroristický útok. A reakce prezidenta Clintona na nikoli zcela zdařený útok je dodnes příkladem selhání hlavy státu.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audioknížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Nepodařený teroristický útok

Ráno 26. února 1993 žlutá dodávka Ford vjela na Manhattan. Řídil ji Mohammed Salameh, ilegální imigrant s vadou zraku – viděl natolik špatně, že musel skládat zkoušku na řidičský průkaz v New Jersey čtyřikrát. Ilegální imigrant může získat v USA řidičský průkaz, protože u zkoušek nepotřebuje žádný doklad. Tato svoboda usnadňuje život těm, kdo do USA přicházejí pracovat bez náležitých dokladů – bohužel i teroristům.

Dodávka byla naložena téměř sedmi sty kilogramy dusičnanu amonného, třemi nádržemi vodíku, čtyřmi válci nitroglycerinu a dalšími náležitostmi, včetně zápalných šňůr, a doprovázel ji únikový vůz, který řídil Mahmud Abouhalima. Krátce po poledni teroristé zaparkovali dodávku asi 30 metrů pod povrchem země v garáži severní věže WTC – toto místo si pečlivě vybrali poblíž jižní zdi, protože měli v úmyslu využít geometrii mrakodrapu pro svůj cíl.

Ramzí Júsuf, odborník na výbušniny, zapálil šňůry. Teroristé měli sto šedesát sekund na útěk únikovým vozem. Krátce poté dodávka explodovala. Výbuch rozdrtil železobetonové základové zdi, vytvořil kráter hluboký osmnáct a široký pětapadesát metrů a po vyrovnání tlaku pohltil téměř sedm tisíc šest set kubických metrů odpadní vody a tekutiny z klimatizačního zařízení, navíc řadu automobilů a několik mrtvol. Sedm lidí bylo namístě zabito.

Bill mávnul rukou

Teroristům se ale útok nepodařil, jak očekávali – cílem bylo narušit statiku základů, aby se severní věž skácela a vzala při pádu s sebou i jižní věž. Podle pozdějších analýz by bývalo stačilo, aby dodávka explodovala jen o několik metrů dál – maličkost, která měla za následek, že válka proti terorismu začala až o osm a půl roku později za následujícího prezidenta, George W. Bushe.

Mezitím se tehdy nový prezident Bill Clinton připravoval na důležitý projev. Měl v úmyslu ohlásit detaily svého ambiciózního programu oživení americké ekonomiky. Zpráva o útoku na WTC ho od plánu nepříjemně vyrušila. Nejprve dokonce nechtěl slyšet, že jde o bombový útok.

Znamenal by totiž terorismus, a tudíž nutnost silné reakce, která ale znamenala politické riziko, kdyby se nepodařila.

Ve svém projevu proto Clinton zmínil explozi ve Světovém obchodním centru jako neštěstí na úrovni přírodní katastrofy, jako tornádo v Arkansasu.

Nezmínil se o teroristickém útoku, použil pouze slovo „tragédie“. Terorismus by totiž znamenal zbytečné rozptýlení od toho, co chtěl probrat v první řadě – superdůležitý ekonomický program.

Zmínku o explozi ukončil slovy: „V rámci vyšetřování učiníme všechna opatření, která jsou v silách federálního vyšetřovacího aparátu.“ To bylo klíčové – a chybné – rozhodnutí, které mělo mít dalekosáhlý vliv v oblasti politiky, vojenství i ekonomiky, uvážíme-li pozdější náklady s ním spojené. Clintonův ekonomický program dnes v tomto srovnání vypadá jako zapomenutelná prkotina.

Jakmile se případu chopila FBI, začala ho vyšetřovat jako zločin, nikoli jako teroristický čin spojený s ohrožením národní bezpečnosti. To mělo praktické dopady. FBI nesměla sdílet informace se CIA nebo s armádou, protože by nebyly použitelné jako důkazní materiál u soudu! Dokonce poté, co po soudním přelíčení v roce 1996 tato bariéra padla, CIA se klíčové informace dozvěděla z médií.

Cesta k 11. září

Nelze tvrdit, že by FBI byla k ničemu. Její vyšetřování bylo pečlivé a vedlo k cíli. Současně však zabránilo jiným federálním orgánům sledovat teroristy a provádět prevenci proti jejich dalším útokům. Al-Káida tím získala několik let na budování sítě a plánování dalších útoků. V roce 1998 explodovaly budovy amerických ambasád v keňském Nairobi a v tanzanském Dar es Salámu. Výsledek – asi 200 mrtvých, tisíce zraněných, navíc zcela zničené budovy a těžce poškozená pověst USA jako supervelmoci.

Mezitím v roce 1996 dostaly USA nabídku od Súdánu, kde tehdy Usáma bin Ládin, vůdce al-Káidy, žil. Súdán neměl s USA nejlepší vztahy, nicméně jeho vláda byla ochotná předat informace o jeho pohybu, usnadnit akci proti němu, případně ho vydat do Saúdské Arábie, kde by bin Ládina pravděpodobně čekal velmi přísný trest. USA však na tuto nabídku nijak nereagovaly.

Investigativní novinář Richard Miniter vyjádřil ve své knize Losing Bin Laden dokonce názor, že struktura tajných služeb a ministerstva zahraničí byla natolik spletitá a nekoordinovaná, že informace o možnosti dopadnout bin Ládina se k prezidentovi vůbec nedostala! Navíc Clinton stále považoval teroristické útoky za nešťastné náhody, zaviněné izolovanými šílenci. Případ útoku z roku 1993 byl úspěšně kriminálně vyšetřen a Clintonova administrativa neměla žádné konkrétní instrukce ohledně boje proti terorismu.

Následoval útok na americkou válečnou loď USS Cole v přístavu Aden (Jemen) v říjnu 2000, kdy se prezident Clinton chystal na stěhování z Bílého domu. Provést nějakou akci? Ale prosím vás, kvůli takové maličkosti, jako je sedmnáct zabitých amerických námořníků! A pak už přišel rok 2001 a jeho 11. září. Všichni byli šokováni: proč podobný útok nikdo nepředvídal?

Radikální nenávist

Samozřejmě že v bezpečnostním aparátu USA pracovali analytici a vyšetřovatelé, kteří něco podobného přinejmenším tušili. Také několik senátorů s dobrými kontakty rovněž leccos předvídalo. Jenomže jejich informace byly rozptýlené, činnost nekoordinovaná a snaha marná. Jiným poselstvím příběhu je, že USA byly předmětem nenávisti radikálních muslimů ještě před invazí do Iráku v roce 2003 a do Afghánistánu v roce 2000. Ani jedna invaze ale nezpůsobila muslimskou nenávist vůči Spojeným státům americkým.

Tato nenávist vznikla z úplně jiného důvodu – kvůli osvobození Kuvajtu z irácké invaze v roce 1990. Americké jednotky tehdy získaly svolení k pobytu od saúdskoarabské vlády. Byla to nutnost, neboť jinak by se další obětí Saddáma Husajna nepochybně stala Saúdská Arábie. Strategický úmysl Iráku byl zřejmý – ovládnout veškerou ropu na Blízkém východě. Mezi obyvateli saúdského království se ale našli extremisté, kteří pobyt amerických vojáků na posvátné Mohamedově půdě Arabského poloostrova považovali za rouhačství a dokonce znesvěcení Koránu.

Byl mezi nimi i Usáma bin Ládin, který tehdy už měl za sebou vojenskou zkušenost v Afghánistánu a žádné rozumné důvody nenávidět USA. Ještě nedávno totiž bojoval proti sovětským jednotkám v Afghánistánu a Američany považoval spíš za spojence, kteří Afgháncům dodávali zbraně. USA sice nikdy nedodávaly zbraně bin Ládinovi a jeho bojovníkům, ale v boji proti Sovětům byly tehdy obě strany na jedné lodi. Navzdory tomu v roce 1990 společně se svými bojovými druhy bin Ládin přísahal věčnou válku americkým okupantům…

Příčinou všech atentátů al-Káidy (i mnoha podobných organizací) byla smrtelná iracionální nenávist, jejímž objektem jsou nejen USA, ale i celý Západ. Poučení – neexistuje kompromis ani možnost dohody, která by částečně uspokojila obě strany. Ať už jde o al-Káidu, Islámský stát, Frontu an-Nusrá, Hamás, Hizballáh, či další džihádistické organizace, neexistuje možnost, aby se jejich příslušníci naučili mírově koexistovat se Západem – dokud bude v dnešní podobě jako svobodná civilizace. Další praktické poučení pak zní: vydávat řidičské průkazy nebo podobné doklady ilegálním imigrantům z rizikových zemí je hloupost.

Válka a konspirační teorie

Když se 11. září 2001 zřítily obě věže Světového obchodního centra, zanedbání teroristického nebezpečí nebylo již možné nevidět. Pro Američany i zbytek světa šlo o náhlý šok – nikdy předtím se americký prezident ani jiní vedoucí představitelé USA o tomto nebezpečí nezmínili. Média věnovala akcím al-Káidy malou, pokud vůbec nějakou pozornost. Na teroristický útok z února 1993 se zapomnělo téměř dokonale.

Najednou USA zasáhl neznámý exotický nepřítel. Tehdejší prezident George W. Bush musel jednat – a nemohlo to být nic menšího než vojenská akce. Svěřit věc FBI jako kriminální čin již nebylo myslitelné – Pearl Harbor také nebyl souzen podle trestního práva. Nepřipravenost americké vlády – vzhledem k osmi Clintonovým letům ignorování problému – měla za následek, že pro širokou veřejnost byl útok zcela nečekaný. Bushova vláda pak musela reagovat o to rychleji.

Rychlost až uspěchanost ve srovnání s letargií předchozí vlády pak měla celkem přirozeně za následek vznik různých konspiračních teorií. Popularitu si získala například následující. Americká ekonomika se po splasknutí internetové bubliny v roce 2000 ocitla v recesi.

Co je (aspoň podle konspiračních teoretiků) spolehlivým a rychle fungujícím prostředkem pro nastartování hospodářského růstu? Podívejte se do historie, jak vstup do druhé světové války ukončil „velkou depresi“! USA zkrátka potřebují nový Pearl Harbor. Žádný nehrozí? Tak nějaký vyrobíme – a znovu nastartujeme hospodářský růst. Konspirační teoretici mají jasno: Válka je motorem růstu, pokud žádná není, je třeba nějakou uměle vyvolat.

Pokračování: Ekonomice USA vládne náhoda: Složitý, složitý svět


Psáno pro Lidové noviny; fotka americké vlajky nad Ground Zero: Larry Bruce / Shutterstock.com

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Tom tomas | 22. 4. 2016 19:37

Pavle to nemyslíte vážně? Koukat se na události zpětně a být "chytřejší než americký prezident" který ma za sebou miliardové informační složky a v neposlední řádě průměrné občany voliče.Po bitvě je každý generál... Ten povýšený tón je tam zbytečný.
Jak prosím pěkně vyřešíte aktuální situaci kdy máme za humny válku a díky naší společnosti tam ani politici nemohou poslat vojáky? Francie si musela nechat udělat doma menší paseku aby vůbec mohli poslat pár letadel.
ps. nemyslím že nenávist k někomu se rodí jen tak z čista jasna a pro příšte bych poprosil spíše oborné čánky založené na ekonomických podkladech.Tuším se o vás říká že jste vcelku znalý ekonom.Tyto babské povídačky nechte pro méně zkušené publicisty bez zaměření.
howk

+2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK