Proč velké myšlenky stojí za to

Stručná odpověď na výše položené otázky zní: protože se nás tyto problémy týkají, ať chceme, nebo ne.

Kdybychom žili v prostředí institucionální svobody, jednalo by se o čistě hypotetické otázky, na úrovni přemýšlení o nekonečnosti vesmíru. Institucionální svobodou přitom myslím právo každého člověka na odstup ze závazků odebírat a financovat služby státu a navazovat nové smluvní vztahy s jinými poskytovateli – a to bez nutnosti podstupovat nákladný proces změny občanství nebo bydliště. Kdybychom mohli změnit svou účast v penzijním systému stejně lehko jako svou banku nebo poskytovatele e-mailové schránky, nemusíme o makroekonomii nebo politické filozofii vůbec uvažovat.

V souvislosti se státem jsme ale takříkajíc all in. Nemůžeme si pro sebe zvolit právní systém Anglie, penzijní systém Singapuru a daňový systém Chile. Musíme být občany jedné ze 196 světových zemí a brát všechno, co nabízejí – často i pod více či méně explicitní hrozbou trestu. Z toho důvodu je nutné pozorovat nejen trendy domácí politiky, ale i té zahraniční. Politicko-úřednická kasta se totiž velmi ráda inspiruje v zahraničí, a ještě raději se na zahraničí odvolává (prostřednictvím zaklínadel jako „v západních zemích to zavedli už dávno“ nebo alibistického „jenom implementujeme směrnici z Evropské unie“).

Proto je nutné přemýšlet i o otázkách přesahujících naše každodenní problémy; nudná politika se totiž může znenadání proměnit v nepříjemné dobrodružství – což si většina lidí uvědomí až příliš pozdě.

Zóon apolitikon

I ten největší diktátor se dostává k moci a nadále se u ní udržuje pomocí implicitního souhlasu svých poddaných. Ten často spočívá na nevyslovené myšlence, že žádná lepší alternativa neexistuje. Taková představa ovšem může být, kromě důsledku vládní propagandy, i příznakem určité mentální pohodlnosti. Ludwig von Mises píše:

Obyčejný člověk nespekuluje o velkých problémech. Spoléhá se na autoritu ostatních lidí, chová se tak, jak se „musí chovat každý slušný člověk“, je jako ovce ve stádu. Právě tato intelektuální netečnost charakterizuje člověka jako obyčejného člověka. Avšak i obyčejný člověk provádí volby. Rozhoduje se o přijetí tradičních vzorů či vzorů jiných lidí, protože se domnívá, že je tento postup pro jeho vlastní blahobyt nejvhodnější. A kdykoli je přesvědčen, že by to lépe sloužilo jeho vlastním zájmům, je připraven svou ideologii, a v důsledku toho i modus jednání změnit. (Lidské jednání, str. 43)

Mises v tomto úryvku předběhl o několik desetiletí teorii veřejné volby, když identifikoval takzvaného „obyčejného člověka“ (v teorii veřejné volby známý jako „středový volič“) – jedná se o typ člověka, který je v demokratické společnosti hlavní cílovou skupinou většiny politických stran. Daný člověk v podstatě nemá žádný pevný světonázor a volí podle emocí a viditelnosti kandidátů, nikoli na základě vlastní politické filozofie. „Nespekulující lidé“ pak velmi snadno sedají na lep charismatickým politikům; výsledkem jsou „drobné“ maléry jako neustálé zvyšování daní nebo obří maléry v podobě genocidy nepopulární části populace.

Jen zvolit ty pravé!

Eleanor Rooseveltová údajně kdysi pronesla, že slaboduší diskutují o lidech, průměrní o událostech a bystří o ideách. Tento výrok vystihuje škálu přístupů k politice: mnohem častěji můžeme slyšet o tom, že špatní jsou konkrétní politici a úředníci, nikoli systém, v rámci kterého konají. Veřejná poprava obětních beránků jako Rath a Vitásková je pak v myslích většiny dostatečnou očistou; jako kdyby se jednalo o naprosté výjimky v jinak dokonalém systému. 

Schválně, zkusme si vyplnit menší anketu týkající se českého prezidenta (pokud má čtenář k řečenému presidentovi kladný vztah, může přeskočit):

Svádělo vás kliknout na první volbu? Osobní kvality českého prezidenta přitom nemají na náš život pražádný vliv (pokud by vás snad zahraniční host posuzoval podle chování prezidenta, je to přinejmenším stejný blbec, jako onen prezident). Mnohem větší dopad má kupříkladu jmenování příštího guvernéra České národní banky – ovšem opět: ne kvůli konkrétní osobě guvernéra, ale kvůli guvernérově moci rozhodovat doslova o každé koruně v našich peněženkách. Ať už bude prezidentem a guvernérem centrální banky kdokoli, vždycky budou disponovat touto ohromnou mocí; a právě tato moc by měla být nosným tématem, přijde-li řeč na nejvyšší politiku. 

To samé platí v souvislosti s vášnivým ornitologem na pozici českého ministra financí. Stejně jako u každého druhého politika, i u tohoto pána je mnohem nebezpečnější jeho legální konání než jakékoli malé domů, které z politické žumpy občas probublají na povrch. Je sice pěkné, když statisíce lidí najednou otevřou oči a společně se smějí satirickým klipům vystihujícím současnou situaci, nicméně mnohem závažnější počiny jako EET, kontrolní hlášení DPH a novela zákona o významné tržní síle takový zájem veřejnosti nikdy nevyvolaly. A i kdyby aktuální kauza přivodila pád současného ministra financí, jeho nástupce bude disponovat stejnou mocí a stejně jí i využije: k dalšímu kydání legislativního hnoje na bedra těch, kdo ještě nerezignovali na produktivní činnost.

Věční studenti společnosti

Během studentských let je každý plný ideálů a jasného světonázoru (jakkoli se mohou semestr od semestru měnit). S pokračujícími léty ve většině lidí pak touha „změnit svět“ uvadá; jedno z častých vysvětlení bývá, že nastupující konzervatismus je známkou dospělosti. Alternativní vysvětlení může být, že se jedná o prostou rezignaci. Jedinec konfrontovaný s mizivou vahou demokratického hlasu zkrátka raději přenechá starosti o „veřejné záležitosti“ (do kterých se ovšem postupně zařazují i záležitosti dříve soukromé) kariérním politikům a jejich expertním poradcům. Ti, jak už bylo tisíckrát napsáno, ovšem mají zájmy vlastní a ke zmíněnému jedinci často i protikladné.

Chceme-li tudíž nastoupit cestu skutečné svobody a samostatnosti, je zapotřebí učinit první krok: pochopit, že problém s „těmi nahoře“ nespočívá ve špatných osobnostech nebo špatném výkonu jejich povolání, nýbrž v samotné existenci jejich zaměstnání. Pochopit, že je k řešení „veřejných problémů“ často vůbec nepotřebujeme, jelikož ty bývají plody jejich zaměstnání.

Buďme proto věčnými studenty společnosti, přemýšlejme o velkých myšlenkách a nenechme se odradit od jejich tříbení; jen tak totiž upevňujeme kritické myšlení a tvoříme si politickou filozofii, která nás bude vést nejen v diskuzích, ale i v reálném životě.