Tatínek byl hrdina! Komu patří historie

Jonas Savimbi byl výrazná postava, bez které by historie studené války nebyla kompletní. Počítačová hra Call of Duty Black Ops II je vystavěná na půdorysu skutečných historických událostí, jejím námětem je studená válka – a mezi jinými historickými osobnostmi její tvůrci „oživili“ i Savimbiho.

Kdo byl Jonas Savimbi

Jonas Savimbi byl zakladatel a velitel Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Původním cílem svazu byla nezávislost na Portugalsku. Když se po kubánské intervenci v roce 1976 do čela země dostali komunisté z organizace Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), řízené z Moskvy, Savimbiho UNITA vedla občanskou válku proti nim.

V Česku známe UNITA především „díky“ únosu 66 československých občanů, kteří v Angole měli jako odborníci pomáhat promoskevskému režimu.

Savimbiho do konce studené války podporovaly USA, Ronald Reagan ho označil za bojovníka za svobodu. Ve svém boji pokračoval i v devadesátých letech, angolská občanská válka definitivně skončila až v roce 2002, kdy padl v boji.

V důsledku občanské války přišlo o život půl milionu lidí a další miliony uprchly z domovů.

Na snímku Jonas Savimbi návštěvou ve Washingtonu u Ronalda Reagana. Foto Profimedia

To neušlo jeho třem dětem, které toho času žijí ve Francii. Nelíbí se jim ale, jak je jejich otec ve hře podaný, a tak žalují francouzskou odnož výrobce hry, společnosti Activision Blizzard. Jak píše deník Guardian, nelíbí se jim, že jejich otec je ve hře zobrazený jako „tlustý idiot, který chce všechny zabít“. To podle nich neodpovídá pravdě, jejich otec prý byl ve skutečnosti politický vůdce a stratég.

Společnost se hájí, že Savimbi ve hře vystupuje jako pozitivní hrdina a je zobrazen správně jako důležitá postava angolské historie a bojovník proti marxistickému Lidovému hnutí za osvobození Angoly.

Rudy Giuliani: Že jste část historie, neznamená, že vám historie patří

Nejde o první žalobu na Activision ani o první žalobu kvůli Call of Duty. V červenci 2014 firmu u Kalifornského nejvyššího soudu žalovali právní zástupci panamského exdiktátora Manuela Noriegy. I on se objevil v Call of Duty: Black Ops II. Nestěžoval si ovšem na to, jak je v ní podán, ale rovnou na to, že se v ní vůbec objevuje, když k tomu nedal svůj souhlas.

Activision si na svoji obhajobu najala těžkou váhu, slavného právníka a bývalého starostu New Yorku Rudyho Giulianiho.

„Noriega je důležitá historická postava a jeho role v této videohře je malá. Hry jsou z právního hlediska totéž co filmy a knihy, takže pokud může cenzurovat hru, pokud získá náhradu škody, pak jakákoliv osoba historického významu, která se objeví v knize nebo videohře bude s to cenzurovat svoji roli, což bude zásadním způsobem zasahovat do tvůrčích práv autorů,“ shrnul exstarosta svůj hlavní argument. Zobrazení historických postav ve fiktivních dílech je podle něj chráněno prvním dodatkem americké ústavy, který garantuje svobodu projevu. Zásahem do této svobody by došlo k nebezpečnému precedentu.

„Noriega byl nejznámější zločinec osmdesátých let. Těžko byste mohli psát o pašování a distribuci drog nebo o zločinu v Latinské Americe, a Noriegu vynechat. Vytvořil si v historii nějaké místo, ale když to uděláte, neznamená to, že ta historie vám patří,“ říká Giuliani.

Totéž platí pro prezidenty Obamu či Bushe a ostatně i samotného exstarostu Giulianiho, o kterém byla napsána řada knih.

„Pokud by lidé za tohle mohli žádat odškodnění, celý žánr historické prózy by zanikl,“ dodal.

Soud dal Giulianimu za pravdu a Noriegovu žalobu smetl ze stolu.

Francie a svoboda projevu à la Orwell

Jenomže to je Amerika. Případ Savimbi patří francouzským soudům – a u těch vám je argumentace prvním dodatkem americké ústavy platná jako mrtvému zimník. A zásahy do svobody projevu jsou ve Francii jedny z největších v západním světě. Velmi vážně tu berou ochranu soukromí, stejně jako ochranu před hanobením a pomluvami.

„V případě jako je tento,“ říká v Guardianu Alex Tutty, právník se specializací na média a zábavní průmysl, „kdy je známá osobnost použita jako postava nebo poslouží jako inspirace pro postavu, není nijak překvapivé, že někdo, koho se to nemile dotkne, dokáže formulovat základ pro právní spor.“

Problémy se svobodou projevu se ale ve Francii zdaleka netýkají jen počítačových her. Zákony na ochranu osobnosti a proti pomluvám mají sloužit především jako páka proti tisku, aby o někom nepsal něco, co by se mu nemuselo líbit. Příznačné je, že pokud s žalobou uspěje veřejný činitel, můžou vás potrestat pokutou až 45 tisíc eur, zatímco v případě soukromé osoby jde o 12 tisíc.

Nejpikantnější ale je, že velká část omezení svobody projevu je skryta v zákoně o svobodě tisku z roku 1881. Nesoulad názvu zákona s některými jeho ustanoveními – kterým by spíš slušel název „o nesvobodě tisku“ – připomíná Orwellův román 1984.

Když si ale uvědomíme, že tato omezení se do zákona dostala až s dodatky a že mnohé z nich vstoupily v platnost teprve nedávno, připomíná to spíš Farmu zvířat. „Žádné zvíře nezabije jiné zvíře… bez důvodu.“

Omezení jsou namířena proti podněcování rasové nenávisti, diskriminace nebo násilí, případně proti zpochybňování zločinů proti lidskosti. To se netýká jen židovského holokaustu, ale třeba i arménské genocidy.

Organizace Index on Censorship uvádí, že tato omezení jsou všeobecně interpretována jako „právo nebýt urážen nebo kritizován“.

Francouzský klíč: Utahujeme šrouby

Vedle toho Francie zakázala nošení viditelných náboženských symbolů ve veřejných školách, protože zastává svéráznou interpretaci sekularismu, který aplikuje na občany místo na stát. Později přišel i zákaz zahalování obličeje na veřejnosti, který cílí především na nikáby.

Opomenout ale nelze ani další rozšiřování omezení svobody projevu pod záminkou boje proti terorismu. V roce 2013 francouzský parlament schválil zákon proti přímému či nepřímému schvalování terorismu.

To se velmi dotýká i svobody na internetu. Ještě před schválením výše uvedeného zákona totiž francouzské soudy řešily blogy, tweety a komentáře na Facebooku. V roce 2012 nařídily Twitteru sdělit úřadům identitu lidí, kteří tweetovali vtipy urážlivé vůči muslimům nebo židům.

I na Finmagu jste si mohli přečíst, že byl vloni zatčen komik komik Dieudonné za to, že na Facebook napsal „Cítím se jako Charlie Coulibaly.“ Šlo o reakci represivních složek na vraždy v Charlie Hebdo a židovských potravinách. Coulibaly se jmenoval vrah ve druhém z těchto případů.

Vzor pro Česko: Radši USA než Francie

Ve světle toho, jakým způsobem ve Francii interpretují svobodu projevu, není vůbec vyloučeno, že žaloba na Activision uspěje. Jaké dalekosáhlé důsledky to může mít, velmi přesvědčivě shrnul Rudy Giuliani.

Skutečně nepříjemné pak je, že naše zákony v oblasti svobody projevu jsou rozhodně bližší Francii než USA.

Je třeba bojovat za to, aby tomu bylo naopak. Protože, jak říká Noam Chomsky, například i diktátoři Stalin and Hitler byli pro svobodu slova, dokud šlo o názory, které se jim líbily. Pokud jste opravdu pro svobodu slova, znamená to být pro svobodu říkat věci, se kterými nesouhlasíme a které se nám přímo příčí.