Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Proč nikdy nebudeme mít lacinou zahraniční politiku

Václav  Rambousek
Václav Rambousek
1. 2. 2016

Pro duševní zdraví daňových poplatníků je jen dobře, že netuší, co všechno ze svých daní financují. Například v zahraniční politice…

Proč nikdy nebudeme mít lacinou zahraniční politiku

K provádění zahraniční politiky slouží Ministerstvu zahraničí síť (vel)vyslanectví po celém světě. Činnost původních vyslanectví spočívala ve vzájemném informování, a tedy v předcházení konfliktům. V krajních situacích, kvůli problémům s přenosem informací, byl k cizímu panovníkovi vyslán zvláštní vyslanec. Přijížděl s titulem mimořádný a zplnomocněný a jako takový byl nadřízen tomu stálému. Kompetenční žárlivost stálých vyslanců pak vedla k tomu, že o týž titul usilovali tak dlouho a tak mocně, že dnes jsou mimořádní a zplnomocnění všichni. Titul tedy řadu let nedává žádný smysl, a přesto zůstává. Že něco nemá smysl – uvidíme – nemusí být ve světě osobních a skupinových zájmů důvod, aby to bylo zrušeno.

Činnost pro činnost. A kdoví jestli

Jeden dánský výzkum zjistil, že malé velvyslanectví o dvou diplomatech a obslužném personálu věnuje prakticky veškerou činnost jenom na udržování své existence. Na nic jiného mu nezbývá kapacita. Kolik je to u velkého, známo není, ale i tam bude pouhé udržování úřadu v chodu významná porce pracovní náplně: administrativních a obslužných pracovníků je zpravidla podstatně víc než diplomatů.

Další část pracovní náplně takového velvyslanectví je formální zastupování vysílající země, to obnáší příkladně pořádání recepce ke státnímu svátku, účast velvyslance na inauguraci nového místního prezidenta nebo na jeho pohřbu.

A pak – po udržování při životě a formálním zastupování – je tu vlastní důvod existence velvyslanectví: zasílání informací do mateřské země. Do Černínského paláce tak putují stohy zpráv z Peru, Libanonu, Keni, Jordánska a Ghany a desítek dalších ambasád. Jenže zahraničněpolitické vztahy s těmi zeměmi jsou dlouhodobě neměnné a fakticky existují jen ve formální podobě. Zprávy zaslané z Mexika nebo Filipín a desítek dalších zemí neovlivnily českou zahraniční politiku vůči nim ani co by se za nehet vešlo. Pokud ale neovlivnily, neovlivňují a nebudou ovlivňovat, pak taky byly a jsou zbytečné.

Snadné počty

V případě potřeby, aby stát byl v zahraničí formálně zastoupený, je do něj vždycky možné zástupce státu vyslat.

+

Většina velvyslanectví dlouhodobě neprodukuje nic, co by ovlivnilo zahraniční politiku vůči zemím, ve kterých jsou umístěna.

=

Pro vydržování řady ambasád není žádný důvod.

To se netýká jen vzdálených oblastí, ale i zemí Evropské unie, s nimiž se udržují styky jednak na půdě Unie samotné, ale pak nepochopitelně také v každé zemi zvlášť. Ve všech otázkách společného i evropského zájmu je možné s Irskem, Lotyšskem nebo Španělskem každodenně diskutovat v sídle Evropské unie v Bruselu, – ale kromě toho se ještě vydržují velvyslanectví v Dublinu, Rize i Madridu. A to samé platí pro všechny další státy Evropské unie s výjimkou Malty a Lucemburska. Co například dělá takový velvyslanec na Kypru ve volném čase, lze alespoň rámcově uhádnout, ale co dělá v pracovní době, to neví ani ministr.

Cui bono

K tomu existují stálá zastoupení u mezinárodních organizací, která svůj význam ztratila nebo ho nikdy neměla. Nikdy se ale neztratil prospěch, který má pro některé vydržování našeho stálého zastoupení při Radě Evropy nebo OECD a všech ostatních organizacích, jako je UNESCO, OBSE nebo „pobočky“ OSN ve Vídni. Náklady na takové UNESCO hradí koneckonců i čeští daňoví poplatníci, nevědí o tom a ani si té částky nevšimnou – zato koncentrovaný prospěch pro jeho zaměstnance v Paříži je obrovský.

Jenže k nějaké redukci jejich počtu nikdy nedojde, narazila by na koncentrované zájmy všech, kteří jsou jakýmkoli způsobem napojeni na rozpočet Ministerstva zahraničí – ministrem počínaje a domovníkem na velvyslanectví v Chile konče, od stavebních firem získávajících stamilionové zakázky na rekonstrukce velvyslanectví až po tu, která pere ubrusy a čistí koberce v budově ministerstva. Místa velvyslanců, generálních konzulů a všelijakých zastupitelů u mezinárodních organizací jsou tak zajímavá pro politické strany a nejrůznější klany a lobbistické skupiny, že jich nikdy nebude dost.

Bez exportu ani ránu

Vedle klasické diplomacie financují daňoví poplatníci také diplomacii ekonomickou. V praxi jde o přerozdělování části vybraných daní exportérům, kteří nás reprezentují na zahraničních veletrzích a výstavách a podporují tak zahraniční obchod. Dost možná jde ale spíš o zbytečný humbuk miliardářské exportérské lobby.

Ministerstvo zahraničí funguje stejně jako za totalitního režimu, protože je založeno na naprosto stejných osobních zájmech náměstků, ředitelů a úředníků a stejných zájmech vlivných klanů a lobbistických skupinu. Jsou to dnes samozřejmě jiní náměstci, ředitelé a klany – ale zájmy jsou stejné. Po roce 1989 se zcela změnila zahraniční orientace země, ale velikost nákladů směřujících na jednotlivé ambasády tomu neodpovídala – například ty z nejvyšších výdajů stále směřovaly do Ruska jako v dobách SSSR. Pokles politického a ekonomického významu této země pro Česko – v řádu desítek procent – se na částce na provozování velvyslanectví neodrazil téměř nijak. Ministerstvo zahraničních věcí tu změnu zkrátka nezaznamenalo. Nějaká analýza porovnávající význam jednotlivých zemí s náklady na zahraniční službu nikoho nezajímala a zajímat nikdy nebude. Protože cokoliv, co by poskytovalo objektivnější měřítka pro rozhodování, by omezovalo svobodu rozhodování – tedy moc a vliv náměstků, ředitelů a vedoucích.

Drobné

Celá zahraniční politika by se po redukci počtu ambasád na několik pouze na rozhodujících místech dala pořídit za méně než pět procent současných nákladů a řídit z pár kanceláří ve Strakově akademii. A z Černínského paláce bychom mohli udělat turistickou atrakci. Nikdy k tomu ale nedojde – nějakých šest miliard, které to celé stojí, to jsou pro státní rozpočet drobné; daňový poplatník platbu na tohle ministerstvo ani nezaznamená. Zato nevelká, ale vlivná, stranicky fedrovaná a koncentrovaná masa jejích příjemců ji zaznamená zatraceně dobře.

A kromě toho – státní šetření na jednom místě k ničemu nevede, protože co se ušetří tady, utratí se jinde. Každý státní úřad by totiž nad vchodem mohl mít vyveden hrdý nápis Není rozpočtu, který bychom nedokázali utratit.

Ale to už je jiné téma.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Václav  Rambousek

Václav Rambousek

Po absolvování Vysoké školy ekonomické a několika zaměstnáních pracoval od roku 1993 jako ekonomický analytik v Kanceláři prezidenta republiky. Nechuť Václava Havla k ekonomii se mu odstranit nepodařilo.... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo