Byznysplán: Nebe na jazyku

Hana Šindlerová vaří vášnivě ráda. Příběh její marmeládovny je příběhem ženy s obdivuhodnou životní vervou. Než se dotkla svého marmeládového nebe, prošla časy marasmu. Životní faul ale proměnila v příležitost.

Ke kořenům

Dětství. Zahrada. Babička s dědou. Šťávy, džemy, povidla, křížaly. Zavařovalo a zpracovávalo se všechno. „V létě všichni někde běhali, já musela česat rybíz.“ Tatínek jezdil jako technik po světě, Hanka s maminkou a sestrou ho doprovázely. Vyrostla z ní světoběžnice. Studovala zahraniční obchod, pracovala v cestovním ruchu, v cizině strávila dvacet let. Kde byla, nasávala chutě a vůně.

Usadila se v Německu. „Nejkrásnější životní období, jaké může žena prožívat. Měla jsem milujícího muže, tříletého syna, stavěli jsme dům a čekali holčičku,“ vzpomíná.

Píše se rok 2009 a přichází střih, který jednou provždy nově rozdá karty. „Můj muž mě ze dne na den vyměnil za mladší model.“ Hanka je v pátém měsíci. Vrací se do Prahy. Alimenty nechodí. Znova se začíná těžko. Životopisy rozesílá, kam se dá. Jako máma samoživitelka s malými dětmi všude slyší jen ne a ne. „Absolutně jsem nevěděla, co dělat. Nebýt podpory rodiny a přátel, nevím, jak by to dopadlo.“ Přes den je s dětmi v zápřahu, ale když večer byt utichne, připlíží se chmury.

Noci jí má rozsvítit marmeláda.

Matko, proboha, co že chcete?

„Vrátila jsem se z ciziny zhýčkaná, co se týče kvality potravin. Syn právě přicházel na chuť džemům. Ale z nabídky českých supermarketů jsem byla zděšená.“ Když došly džemy od babičky, nezbylo než vařit vlastní.

Po nocích míchala ovoce a zavařovala. „Byla to pro mě terapie, vaření mi pomáhalo.“ Obdarovávala kamarádky a rodinu. Až padla památná věta – Měla bys to prodávat.

Tok událostí znovu mění směr.

„Potřebovala jsem jen týden od chvíle, kdy mi to kamarádka navrhla. Asi to byl pud sebezáchovy.“ Hanka se vypraví na farmářský trh na pražském náměstí Republiky. V kočáru naloženou dceru a marmeládu, za ruku vede syna. „Povídám manažerovi trhu, panu Koukolíčkovi: Dělám dobrou marmeládu, chtěla bych ji tady prodávat. A on: Matko, proboha, co že chcete? Nezapomenu, jak na mě koukal. Co s vámi mám dělat, přijďte příští úterý.“

Kdyby ji odmítl, možná žádné marmelády s příběhem – jak Hanka džemům ze své marmeládovny říká – nejsou. „Jenže on mi tu šanci dal.“ Na pilování byznysplánu není čas. Rychle navaří. Poprvé stojí na trhu a prodává. Džemům chybí etiketa. „Nic jsem o prodeji potravin nevěděla. Až postupně jsem se pravidly prokousávala.“ Tehdy se zrodila tradice ručních popisů. Hanka ji neopustila dodnes – uplynulo už pět let, měsíčně prodá tisíce skleniček opatřených etiketou i mezinárodními kódy, příchuť ale na každou dopíše úhledným rukopisem. „Je to forma výstupní kontroly, každá sklenička mi projde rukama.“ Navíc zákazníky rozmazlila. „Jednou jsem nechala nadepisovat skleničky někoho jiného a lidé to poznali. Říkali mi – to vám někdo napsal, že jo? A já byla úplně rudá, v rozpacích,“ směje se Hanka. Osobní přístup zkrátka dělá divy.

Ale nepředbíhejme v ději zbytečně rychle. Zpátky na start.

Od píky

Na farmářském trhu stojí denně, od rána do večera, děti hlídá kamarádka. Večer vaří. Končí kolem třetí ráno. S čerstvou várkou ráno spěchá na trh. Zájem zákazníků je okamžitý. A neutuchá. Hanka nabízí stoprocentně přírodní džemy ze sezónního ovoce – bez konzervantů, umělých aromat a chemických želírovacích přípravků, které do domácích zavařenin bez uzardění sype většina našich babiček. Usnadňují vaření, jenže na chuti se chemie podepíše. Hanka kyselinu citronovou nahrazuje čerstvě lisovanými citrony.

Přízeň zákazníků ji nabíjí energií k další práci. Kromě snídaňových klasik – jahodové, meruňkové, pomerančové – experimentuje, zkouší zajímavé kombinace. Znovu si vybavuje vůně dětství i cizích krajů, inspirace se vynořuje sama. V nabídce je angrešt se zeleným čajem, mango s malinou, hruška s mákem… Co si vzpomenete.

Kupujete marmelády?

Ne, to se u nás nejíNe, máme domácíAno, z regálů s nejlevnějšímiAno, nebereme to úplně nejlevnějšíKupujeme drahéKupujeme hodně drahé

Hlasovat

Mladá podnikatelka se rozkoukává, na trhu sbírá zkušenosti a první kontakty. Po půl roce si pronajímá kuchyňské studio za Prahou, v Řitce. Smí tam vařit, ale ne skladovat.

„Z bytu se stal odštěpný závod. V dětském pokojíčku sklad číslo jedna. V obýváku sklad číslo dva. V kuchyni se balilo, vázalo.“ Dojíždění a pracovní nápor Hanku vyčerpávají. Přichází kolaps. V nemocnici stráví několik týdnů. Dost času srovnat si priority. Něco se musí změnit. „Tenkrát jsem si vysnila marmeládovnu, přímo v Praze.“

Cesta k uskutečnění snu vedla přes nespočet peripetií. Hanka si bere úvěr, najde prostor v Praze na Letné – bývalá restaurace zkolaudovaná na teplou i studenou kuchyni. Po složení kauce se ukazuje, že restaurant fungoval načerno, prostor je zkolaudovaný jako kancelář. Přestavba, rekolaudace a byrokratické zápasy stojí hodně sil. Mezitím se pořád vaří marmeláda. Děti nechtějí o džemech ani slyšet, nepomáhají ani palačinky k snídani, mají jasno: marmeláda jim bere mámu.

Hanka vydržela. A vyplatilo se. Dneska je syn ve třetí třídě, pomáhá vymýšlet nové příchuti. Když děti přijdou do obchodu a vidí v regálech jejich marmeládu, jsou na mámu pyšní. „Miluju atmosféru nedělní snídaně. Čerstvé pečivo, máslíčko… Pokud jde o marmelády, tak děti rozmazluju. Můžou si otevřít, jakou chtějí. Degustují a zkoušejí,“ usmívá se Hanka.

Bez dechu

Sedíme v útulné marmeládovně, u dřevěného stolu, všude kolem vyskládané zavařeniny. Jako prodejna nefunguje, ale venku je zvoneček, kdo cinkne, může pro pár skleniček zajít. Hanka mluví o vaření, jídle a marmeládách s takovým zaujetím, že člověk ztrácí obranyschopnost: sbíhají se mi chutě. Vedle v kuchyni v kastrolech zatím bublají čerstvé várky džemů. Vyrábí se tu výhradně ručně.

Sladké nebe

Kliknutím vstupte do sladkého nebe

Podzim je obdobím šípkových, bezinkových, hruškových… „A také jablek. Lidé se na ně dívají přes prsty, protože v průmyslově vyráběných marmeládách se používají jako náhražky dražšího ovoce – všude ve složení najdete jablka, mrkev nebo řepu. A mně je jablek líto. Takže děláme jablkový džem s vanilkou, se šafránem, s růžovým pepřem… A jsou skvělé.“ Týdně v marmeládovně zpracují tisíce kilogramů ovoce. Jen citronů, které nahrazují chemické želírovací prostředky s kyselinou citronovou, padne dvě stě kilo. Jako doplňkový sortiment nabízejí nakládané sýry, pesta, salsy, čatní, zavařované okurky.

„Jsme rodinný podnik s několika brigádníky, celkem asi desetičlenný tým,“ vypočítává majitelka marmeládovny. V létě džemy vaří hlavně ze sezónního ovoce od místních farmářů, v zimě Hanka sahá i po exotice. „Chuti zákazníků se mění s ročním obdobím. V létě chtějí všichni jahodovou, malinovou, v zimě rádi zkusí ananas nebo mango.“ A Hančina srdcovka? Angrešt. „Angreštová marmeláda je výrazná, lidé ji milují, nebo nenávidí, nic mezi tím. Můj favorit.“

Hlavním prodejním místem zůstávají farmářské trhy. Dalším jsou obchůdky s delikatesami a kvalitními potravinami, rozeseté po republice. Třešničkou na dortu jsou hotely, restaurace a kavárny, které Hančiny džemy servírují hostům.

Jednoho dne v marmeládovně zadrnčí telefon. „Představte si, vařím – a volá mi manažer hotelu Four Seasons! S grácií se mě ptá, jestli bych byla ochotná přijít prezentovat své marmelády. Rozbušilo se mi srdce. A pak, když jsem tam stála a přede mnou řada šéfcukrářů, šéfkuchařů a michelinský Luca de Astis, skoro jsem nedýchala. Začali ochutnávat. Nejdřív přivoní, pomalu vychutnávají… A pak přišlo: Vau. Krásný pocit.“ Od té doby do hotelu Four Seasons dodává džemy pravidelně.

Spolupracuje také s hotelem InterContinental. „Pan Miroslav Kubec, šéfkuchař, je skvělý člověk, s ohromným lidským přístupem. Jednou jsem si nebyla jistá kombinací sýru a marmelády, zvedla telefon a on říká – samozřejmě, paní Šindlerová, uděláme degustaci, přijedu. Takový profesionál, zaměstnaný tolika jinými věcmi, si udělá čas, sedí se mnou v marmeládovně, ochutnává, radí, a navíc chválí. To je pohlazení.“

Posnídat můžete Hančinu marmeládu také v pražské kavárně Café-Café.

Popis jednoho podnikatelského zápasu vznikl pro listopadové číslo časopisu Finmag. V témž čísle najdete mimo jiné rozhovor s podnikatelem a filantropem Daliborem Dědkem, rozhovor s Janem Mühlfeitem, který se vypracoval na evropského prezidenta firmy Microsoft, nebo třeba fotoreportáž z urbexových výprav za zánikem.

A připravujeme pro vás nové číslo. Časopis můžete předplácet po kliknutí na obrázek – ideální dárek.

Větrné mlýny

Podniku se daří. Za prvních devět měsíců letošního roku obrat vyskočil na tři miliony korun. Prodej stoupl oproti loňsku o třetinu a roste dál. Hančiny džemy už pronikly i na slovenské a německé pulty, první vzorky právě připluly do New Yorku. „Ale zbohatnout na marmeládách? Těžko říct. Když porovnáte, co tomu dáte a co ekonomicky získáte, nevím, jestli je to vyrovnané. Ale mě má práce baví, dělám ji s láskou a workoholismus mi nevadí,“ uvažuje Hanka.

S obchodníky je to věčný zápas. „Prodávám s nízkou marží. Ale obchodníci, kterým dodáváme, mají tabulkovou marži 49 až 51 procent, níž nepůjdou.“ Tlačí na Hanku, aby cenu srazila. „Když výrobce tvrdí, že má džem s 80 procenty ovoce bez konzervantů za třicet korun, nevěřím. To já nedokážu, vařila bych se ztrátou. Je to boj s větrnými mlýny, často narážím. Proto si myslím, že asi nikdy nezbohatnu, že zůstanu u malovýroby, u farmářských trhů a malých obchůdků. Když chcete dál, převálcuje vás někdo, kdo sice prezentuje kvalitní výrobek, ale já mu tu kvalitu nevěřím. Vždyť ve výrobě pracuju, vidím to denně.“

Sklenici džemu v její marmeládovně koupíte za sto až sto třicet korun. „Vím, že si to každý nemůže dovolit. Sama jsem s dětmi zažila finanční tíseň. Chci ale nabízet kvalitu, kterou si člověk dopřeje aspoň jednou za čas. Z kvality neslevím. K tomu mě prodejci nedonutí.“

Sny o budoucnosti? Hanka jich má spoustu. Druhou provozovnu marmeládovny otevře v příštích měsících. V hlavě se nezdolné ženě, která dokázala za dlouhých marmeládových nocí vstát jako fénix z popela, rodí ještě jeden tajný gastronomický plán. Prozradí mi ho, jen když slíbím, že si ho nechám pro sebe. Aspoň do doby, než na něj Hanka sežene kapitál.