Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Blízký východ: Příliš ohňů mezi sudy s prachem

| 9. 12. 2015 | Vstoupit do diskuze

Přinášíme druhý díl „exkurze po současném Blízkém východě“ z pera bývalého amerického diplomata Petera Van Burena. Střízlivě hodnotí, jakou má kdo v oblasti sílu a jaké motivace. A bohužel mu z toho vychází, že je prakticky nemožné, aby to – jak se říká – neprasklo.

Blízký východ: Příliš ohňů mezi sudy s prachem

Co by se asi bývalo stalo, kdyby v roce 2003 Američané nevletěli do Iráku, ptal se Peter Van Buren na začátku téhle okružní jízdy Blízkým východem. Nebyl právě tenhle konflikt impulzem, který uvolnil dlouho potlačované síly, který dal do pohybu věci, jež už nebude možné zastavit?

V prvním dílu analýzy jsme v rychlosti navštívili Írán a Irák a věnovali jsme se také národu bez státu – Kurdům. A u kurdské otázky dnes zase začneme, tentokrát ale v Turecku.


Turecko

Vztahy mezi Turky a Kurdy nikdy nebyly růžové, ať už na samotném území Turecka, nebo podél turecko-irácké hranice. Uvnitř Turecka stojí v čele snah o nezávislý Kurdistán Strana kurdských pracujících (PKK). První ozbrojené povstání začalo roku 1984 a skončilo roku 1999, kdy PKK jednohlasně vyhlásila příměří. Ozbrojený konflikt vypukl znovu roku 2004 a skončil klidem zbraní roku 2013, nedávno byl zase narušen. Turecká armáda za ta léta uskutečnila proti povstalcům nespočet pozemních i leteckých operací i na území Iráku.

Pokud jde o ISIS, Turci dlouhodobě udržují politiku jednosměrně otevřených dveří na hranicích se Sýrií a umožňují bojovníkům Islámského státu a zahraničním dobrovolníkům snadný vstup do Sýrie. ISIS rovněž v Turecku provozuje rozsáhlý černý trh s ropou, kterou financuje své operace. Turecké úřady této aktivitě jen mlčky přihlížejí a možná ji i nepřímo podporují. Oficiálně sice Turecko v ISIS vidí protiasadovské síly, podle některých pozorovatelů se však vůči islamistům chovají vstřícně, protože na svých jižních hranicích vidí raději je než Kurdy. Ostatně turecký prezident Recep Erdoğan letos v červnu dokonce řekl, že „ustavení kurdského státu v severní Sýrii nikdy nedovolí“.

Vzhledem k tomu všemu asi nikoho nepřekvapí, že počáteční snahy Obamovy vlády vtáhnout Turky do bojů proti ISIS nepřinesly ovoce. Situace se změnila v srpnu 2015, kdy Ankara a Washington v tomto směru údajně navázaly spolupráci a Turci Američanům umožnili provádět nálety proti ISIS ze dvou základen na svém území. Zdá se však, že dohoda obsahuje i neveřejný dodatek ve smyslu „něco za něco“ – Washington si nebude všímat tureckých operací proti svým spojencům Kurdům. Téhož dne, kdy Turecko oznámilo, že se naplno pustí do boje proti Islámskému státu, začalo současně bombardovat pozice PKK.

Američané tvrdí, že je v tomhle mazaní Turci napálili, ale zároveň dodávají: „Plně respektujeme právo svých tureckých spojenců na sebeobranu.“ Na jednu stranu tedy Kurdy podporují v boji proti ISIS, a na stranu druhou je nechávají napospas Turkům. Jedno kurdské přísloví říká, že Kurdové nemají přátele, pouze hory. Pokud jednou skutečně dosáhnou ustavení přeshraničního Kurdistánu, bude to vskutku tvrdě vydřené vítězství.

Sýrie

Třebaže Obamova vláda jinak nepodpořila „arabské jaro“ téměř nikde, v Sýrii udělala výjimku a pokusila se vyštípat Bašára Asada z prezidentského křesla. Postupně však zabředávala stále hlouběji do nezvladatelného konfliktu a nekonečného hledání bájného prince na bílém koni, umírněho syrského povstalce, kterého by vycvičili, aby vypudil Asada, ale zároveň nevpustil islamisty. V rozostřeném pohraničí mezi Irákem a Sýrií, jakož i v tradičně sunnitském syrském vnitrozemí, mezitím nalezly útočiště rozličné odnože a vedlejší produkty al-Kájdy, včetně Islámského státu.

Pod vedením nerozhodného Baracka Obamy postrádalo americké angažmá v Sýrií cíl a směr. V září 2013, kdy se vážně schylovalo k masivní intervenci proti Asadovu režimu, Obama najednou přehodil celé rozhodnutí na Kongres, který samozřejmě tradičně nerozhodl vůbec nic. V listopadu 2013, znovu na pokraji války, si Obama zásah znovu rozmyslel poté, co se po diplomatickém faux pas ministra zahraničí Kerryho do situace chytře vložili Rusové. V září 2014 Obama vcelku překvapivě znovu obrátil a vyhlásil válku Islámskému státu v Sýrii. Ta zatím dopadá přinejlepším nerozhodně.

Rusko

Tím se dostáváme k Vladimiru Putinovi, který v Sýrii nastolil nová pravidla hry. V září ubytovali Rusové na opuštěném syrském letišti v Latakie nepočetnou, leč po zuby ozbrojenou sílu. Pod veskrze průhlednou záminkou „boje proti ISIS“ nyní fungují jako Asadovo vojenské letectvo, jakož i hlavní dodavatel zbraní a možná i zdroj „dobrovolníků“.

To nejdůležitější jsou ovšem ty ruské stíhačky. Američané jim v podstatě zaručili, že je jejich vlastní, silnější letectvo nechá na pokoji, poněvadž otevřený střet s Rusy by jim přinesl podstatně víc škody než užitku. Ruští piloti tak mohou beztrestně shazovat bomby, kam se jim zamane, a podporovat tu či onu stranu podle libosti. Odpadá tím také možnost, že by Američané mohli nad částí syrského vzdušeného prostoru vyhlásit bezletovou zónu.

Dokud jim Obamova vláda bude nechávat volnou ruku, Rusové ze Sýrie hned tak neodejdou. Mezitím se sbližují s Íránci, se kterými mají v Sýrii společné zájmy, a se šíitskou vládou v Bagdádu, která je možná brzy požádá o pomoc v boji proti ISIS v Iráku. Člověk jako by téměř slyšel, jak se Vladimir Putin chechtá na celé kolo. On sice podle všeho není nejprotřelejší stratég na světě, jak to ale vypadá, má prostě kliku. Když vám strčí do ruky klíčky, berete auto.

1. světová válka

Na Blízkém východě je to teď jako v Evropě před první světovou válkou, rozpad dosavadního řádu započal, síly, které se dlouhou dobu navzájem držely v šachu, se uvolňují. Bývalé velmoci studené války na to reagují mobilizací, i když aspoň skromnější než mívaly ve zvyku. Přesto se obě hrozí, že se objeví jiskra, která by mezi nimi rozžehla přímý konflikt. Každá velmoc v regionu sledují své dlouhodobé geopolitické zájmy, které by mohly teplotu na bojišti dramaticky zvýšit – Rusko je spojencem Sýrie, Američané Saúdské Arábie a Izraele a v úvahu je třeba vzít i závazky NATO vůči Turecku. Rusové si ostatně už oťukávají turecký vzdušný prostor a Turci nedávno sestřelili bezpilotní letoun, podle oficiálního vyjádření „neznámého původu“. [Text vznikal ještě před sestřelením ruské stihačky tureckou armádou, pozn. red.]

Položme si otázku, co by mohlo kteréhokoli z výše jmenovaných spojenců zatáhnout hlouběji do probíhajícího konfliktu. Íránci by například mohli provést nějaký tah v Sýrii, což by přimělo Izraelce k zásahu na Golanských výšinách, to by vyvolalo ruský tah vůču Turecku, které by požádalo o pomoc NATO… snad nemusím pokračovat. Nebo jiný scénář: Vzhledem k tomu, že prakticky každý, kdo dnes ve Spojených státech kandiduje na prezidenta, se modlí za příležitosti ke konfrontaci s Putinem, uvažme, co by se stalo, kdyby Rusové přece jen nešťastnou náhodou sestřelili americké letadlo? Jak dlouho by Barack Obama dokázal odolávat volání po odvetě?

Tak jako před 1. světovou válkou dnes hrozí, že uvedeme do pohybu něco, co nebude možné zastavit.

O co tu jde? Znovu a pomaleji

Co kdyby Spojené státy roku 2003 nevpadly do Iráku? Blízký východ by dnes nepochybně vypadal docela jinak. Samotná americká válka v Afghánistánu by zřejmě nebyla dostatečným podnětem k začátku konce dosavadních pořádků. Roku 2003 operovalo v Afghánistánu jen nějakých deset tisíc amerických vojáků (a o rok dříve pouhých 5 200), nikdo by se nemusel zodpovídat za kruté praktiky, k jakým docházelo například ve věznici Abú Ghrajb, nebo za taktiku spálené země, jejíž obětí se stalo irácké město Falúdža, nedošlo by k rozpoutání přeshraničního konfliktu mezi sunnity, šíity a Kurdy a Írán by neměl záminku vměšovat se do záležitostí západně od svých hranic. Američané sice zabíjeli muslimy v Afghánistánu, jenže nezabíjeli Araby a neokupovali arabské země.

Jenže invaze do Iráku se odehrála. Otázka, kterou si běžní Američané dnes, o nějakých 12 let později kladou ze všech nejčastěji, zní: co vlastně na Blízkém východě ještě pořád pohledáváme? Oficiálně uváděný důvod – boj proti ISIS – není ani pádný, ani přesvědčivý. Proč vlastně chceme porazit ISIS?

Nejlepší odpověď, na jakou se Washingtonu dosud zmohl, operuje s týmiž vágními hrozbami teroristických útoků na území Spojených států, které rozněcovaly katastrofální války po 11. září 2001. Bílý dům sice tvrdí, že Bašár Asad je bídák a že lidé z Islámského státu jsou ještě větší lotři a ničemníci, jenže takových je spousta po celém světě, včetně zemí, které se těší americké podpoře. Pravda je taková, že Spojené státy v regionu nemají moc co získat, tamější konflikt ale přesto hrotí

Ať už je světový pořádek, za který Američané na Blízkém východě bojují, jakýkoli, zdá se, že datum spotřeby mu vypršelo minulou, a možná i předminulou koloniální éru. Washington si tvrdohlavě odmítá přiznat, jak ohromný počet tamějších obyvatel se ztotožňuje s myšlenkami islámského fundamentalismu. Třebaže americké protitankové střely jsou dnes na Blízkém východě stejně všudypřítomné jako iPady, jejich vojenská síla může probíhající změny jen pozdržet, nikoli zvrátit. Dokud v dohledné době nedojde k přeskupení sil, ze kterého by s největší pravděpodobností vyšla vítězně nějaká verze islámského fundamentalismu, můžeme najisto počítat jen s jedním – válka Američanů se syny Islámského státu potrvá ještě dlouhá léta.

Ještě jednou zpátky k 1. světové válce. Když byli Rusové a Američané takto významně vojensky přítomni na Blízkém východě naposled, psal se rok 1973. Jomkippurská válka málem rozžehla globální jaderný konflikt. Dnes snad nikdo nepředpovídá, že ze zmatků v Sýrii vzejde světová či jaderná válka. Ale stejně jako ve dnech před první světovou válkou, mezi sudy s prachem hoří až moc ohýnků.

A teď všichni najednou: Kde by se to asi mohlo pokazit?


anglického originálu přeložil Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK