Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Blízký východ: Co by se asi teď mohlo stát horšího

| 8. 12. 2015 | Vstoupit do diskuze

Přinášíme rozsáhlejší text Petera Van Burena, někdejšího amerického diplomata, který v knize Mysleli jsme to dobře: Jak jsem pomáhal prohrát válku o srdce a mysli iráckého lidu poukázal na plýtvání a neschopnost Američanů při takzvané rekonstrukci Iráku po svržení Saddáma. Exkurze po bolavém Blízkém východě, na kterou nás vezme, nebude nic příjemného.

Blízký východ: Co by se asi teď mohlo stát horšího

Co kdyby Spojené státy roku 2003 nevpadly do Iráku? Jak by asi dnes vypadal Blízký východ? Byl Irák, jak řekl kandidát na prezidenta USA Bernie Sanders, „nejhorší zahraničněpolitický přešlap“ v amerických dějinách? Projděme se po současném Blízkém východě a zkusme si na tyto otázky odpovědět. Než začneme, měl bych jen jednu prosbu – mohli byste si v duchu na konec každého odstavce připojit větu: „Co by se asi tak teď mohlo stát horšího?“

Od Adama

Když v březnu 2003 začala Bushova vláda iráckou ofenzívu, byl Blízký východ navzdory odvěkému vnitřnímu neklidu relativně stabilní.  Libyi už dvaačtyřicátým rokem vládl stejný diktátor, Husní Mubárak byl v Egyptě u moci od roku 1983, Sýrii řídila rodina Asadů od roku 1971, Saddám Husajn měl Irák pod palcem de facto už od devětašedesátého, třebaže formálně se stal prezidentem až o deset let později, Turci a Kurdové udržovali složité, leč funkční příměří a v Jemenu panoval vcelku klid, tedy vyjma teroristický útok na americký torpédoborec USS Cole roku 2000. Vztahy mezi Spojenými státy a většinou blízkovýchodních zemí byly tak vřelé, že Washington rutinně posílal do tamějších kobek „teroristy“ na outsourcované mučení.

Krátce po invazi Iráku v březnu roku 2003 se sousední Írán ocitl v kleštích dvou amerických armád v plné síle. Na východě, v Afghánistánu, Američané sice de facto zlikvidovali Tálibán a dramaticky oslabili al-Kájdu, tedy nepřátele Íránu, jenže sami se tam usadili jako okupanti. Na západě zase svrhli dávného íránského nepřítele Saddáma Husajna, ale i jeho nahradili vlastní ohromnou okupační armádou. Představitelům Íránu, kteří se bezpochyby děsili toho, že se Američané převalí i přes jejich hranice, pak nezbývalo než se poprvé od roku 1979 pokusit o oteplení vztahů s Washingtonem, třebaže k tomu v té chvíli měli jen nevalnou vyjednávací pozici. Bushova vláda však jejich návrhy rázně smetla ze stolu.

Rozbuška

Bavíme-li se o válce, je kauzalita vždy ošidná věc. Ovšem stejně jako v případě 1. světové války, kterou roku 1914 zažehl atentát na arcivévodu Ferdinanda, můžeme říci, že druhá americká invaze do Iráku zapůsobila jako „rozbuška“ dalšího vývoje, tedy událost, která nemusí být příčinou událostí nadcházejících, ale nepochybně je uvede do chodu.

K podobně hlubokému zásahu Západu do záležitostí Blízkého východu nedošlo snad právě od 1. světové války, kdy si Velká Británie a Francie prostřednictvím tajné Sykesovy-Picotovy dohody rozporcovaly arabské země, kterým dříve vládli Osmané. Želbohu evropské mocnosti načrtly národní hranice, které nerespektovaly skutečnou kmenovou, politickou, etnickou a náboženskou situaci „v terénu“, a připravily tak půdu pro budoucí sváry a konflikty.

Přenesme se ale do roku 2003, kdy se začaly rýsovat obrysy Blízkého východu, jak ho známe dnes. Vzpomeňme si nejdřív, jak američtí vojáci s velkou slávou dorazili do Bagdádu – a zůstali vyjukaně stát a s otevřenou pusou zírali na ten chaos. A další prostřih, tentokrát do roku 2015. Vyrážíme na velkou exkurzi do rozvalin Blízkého východu.

Nemocní muži Blízkého východu

Než se pohroužíme do samotného srdce chaosu, nejprve rychle proletíme tři země v různém stadiu rozpadu. Libyi je padlý stát, ze kterého prosakuje násilí do celé severní Afriky. Egypt propadl ve své zkoušce z Arabského jara a jeho antidemokratickou (ale také antiislamistickou) vojenskou vládu dnes musejí držet nad vodou Spojené státy. A Jemen vlastně padl ještě hlouběji než Libye. V podstatě dnes slouží jako bojiště, na němž zuří zástupná válka mezi Saúdskou Arábií s podporou Washingtonu a hútijskými rebely, podporovanými Íránem. Navíc tu operuje činorodá buňka al-Kájdy a malá, leč sílící odnož Islámského státu.

Irák

Obama je dnes čtvrtý americký prezident v řadě, který nařídil bombardování Iráku, a jeho nástupce se téměř určitě stane pátým. Jestli si některé z amerických dobrodružství po Vietnamu zaslouží pojmenování pořádná brynda, je to nepochybně Irák.

Nejsmutnější je na celé věci fakt, že síly, které se tu uvolnily v roce 2003, se pořád ještě nevybouřily do nějakého přirozeného konce. Vsadit bychom si pravděpodobně měli na šíity, kdo má však za to, že v Iráku běhá pouze jeden šíitský kůň, ten si vůbec neuvědomuje složitost tamější situace. Takzvaná irácká „vláda“ je v podstatě sbírkou zájmových skupin, z nichž každá si vydržuje vlastní milice. Šíitské frakce vyměnily despotického premiéra Núrího Málikího za slabého Hajdara Abádího, vyhnaly Islámský stát z Bagdádu a teď se přetahují o moc. Plné důsledky rozpolcení Iráku se teprve projeví. Je pravděpodobné, že v dohledné budoucnosti vypukne občanská válka v občanské válce.

Írán

Jestli ještě něco Iráčany sjednocuje, je to – Írán. Neokoloniální způsob řízení země, který po úvodním blitzkriegu roku 2003, zavedla v Iráku Bushova vláda, měl za následek vzestup sunnitských povstalců, šíitských milicí a příliv odhodlaných zahraničních bojovníků. Mocenské vakuum promptně vyplnil Teherán, a zatímco Američané se roku 2011, po dohodě vyjednané odcházející Bushovou vládou a realizované Barackem Obamou, vrátili domů, Íránci zůstali. Nedávno uzavřeli s Američany sňatek z rozumu v reakci na hrozbu Islámského státu – Washington totiž předstírá, že jde o společného nepřítele – ačkoli ve skutečnosti jde Íráncům a jejich bagdádským spojencům o válku proti všem sunnitům. Washington mezitím prakticky přenechal Irák novodobé perské říši. Teď už se jen čeká na vyřízení všech patřičných formalit.

Íránci se vměšují i do situace v Sýrii a dál podporují Bašára Asada. S ruským vojenským letectvem za zády zde rozmisťují další a další vojáky. Podle nejčerstvější zprávy poslal Teherán do Sýrie dva tisíce vlastních mužů plus pět tisíc šíitských bojovníků z Iráku a Afghánistánu.

Kurdové

Myšlenka na vytvoření samostatného kurdského státu spadla během mírových jednání po 1. světové válce pod stůl. Sèvreská smlouva sice nechala otevřená vrátka referendu o tom, zda Kurdové zůstanou částí toho, co zbylo z Osmanské říše, nebo se odtrhnou, jenže to mělo dva háčky. Zaprvé se nepočítalo s referendem pro Kurdy žijící na území dnešní Sýrie a Iráku a zadruhé k žádnému referendu nikdy nedošlo, stalo se první obětí takzvané turecké války za nezávislost. Výsledek – zhruba dvacet milionů Kurdů rozesetých po území, které zasahuje dnešní Írán, Irák, Turecko a Sýrii.

Americká invaze z roku 2003 ale pootevřela cestu k nezávislému kurdskému státečku, konfederaci, chcete-li – i když zatím uzavřené v hranicích Iráku. Kurdové tehdy dostali nálepku jediných opravdových přátel Ameriky v Iráku, byli zahrnuti zbraněmi a náznaky o možnosti zmíněné cesty k nezávislému Kurdistánu, přestože jinak Bushova vláda v jednom kuse mlela o tom, jak je jejím cílem jednotný Irák.

Roku 2014 těžili Kurdové z americké síly podruhé. Obamova vláda zoufale potřebovala někoho, kdo by se postavil Islámskému státu (poté, co irácká armáda, kterou Američané cvičili, vzala nohy na ramena, a předtím, než se do hry rázně vložili Íránci a šíitské milice). A tak začaly Kurdům zase chodit zbraně a pešmergové dostali přímou leteckou podporu. Kurdové se odvděčili úspěšným tažením proti islamistům, tedy alespoň na území, které pokládají za své. Zapojit se do velké občanské války mezi šííty a sunnity ovšem měli chuť pramalou.

Američané Kurdům časem pomohli proniknout do severní Sýrie, až k hranicím s Tureckem. V rámci střetů s Islámským státem dnes přebírají kontrolu nad oblastmi, která jsou podle jejich názoru historicky kurdská. Je docela dobře možné, že z celé války nakonec vyjdou jako praví vítězové, tedy pokud se jim do cesty nepostaví Turci.

Pokračování: Příliš ohňů mezi sudy s prachem


anglického originálu přeložil Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK