V zajetí megalomanie

Za první světové války zajistili členové německé vlády bezpečný průjezd revolucionáře Lenina do rodného Ruska. Záměrem německých politiků byla destabilizace Ruska, která se vskutku vyvedla: výsledkem byla Velká říjnová socialistická revoluce, vznik Sovětského svazu a rozšíření komunismu do mnoha světových zemí (včetně části Německa). Některé země se z této infekce dodnes nevzpamatovaly.

V osmdesátých letech vláda Spojených států amerických finančně i materiálně podporovala dvě významné osobnosti: Usámu bin Ládina a Saddáma Husajna. Oba ve své době byli svým mecenášům nápomocní – první v afghánské válce proti Sovětskému svazu, druhý válkou proti Íránu. Zanedlouho se ale karta obrátila, z chráněnců se stali zloduši a jejich odstranění se neobešlo bez značných vedlejších škod. Afghánistán ani Irák se z nich dodnes nevzpamatovaly.

Tyto dva příklady jsou pouhý vrcholek ledovce tisíců politických rozhodnutí, která denně na planetě probíhají. A ačkoli nemusí mít vždy takto drtivý historický dopad, vždycky mění životy lidí – kteří jsou někde nazýváni „občané“, jinde „poddaní“; společným prvkem jim všude a vždy je politická podřízenost daná narozením na určitém území.

Náklady zvrácené, obrácené a převrácené

Podnikatelé naproti tomu mění životy svých zákazníků, a to pouze tehdy, pokud si to oni sami přejí. Například činnost Steva Jobse může být každému naprosto ukradená, nemá-li o produkty Jobsovy firmy zájem – jednoduše je nekoupí.

Podnikatel se musí o poptávku a peníze lidí ucházet; politik je má zajištěny svým členstvím v elitní skupině „nadobčanů“ s mocenským monopolem. Je ale zapotřebí zmínit zásadní rozdíl mezi funkcí politika a konkrétním vykonavatelem této funkce. Zatímco politik ve smyslu funkce má své výsadní postavení zajištěné, politik jakožto konkrétní osoba musí v zastupitelské demokracii vyvíjet určité úsilí k zachování svého bydla.

I politik čelí určitým nákladům svého rozhodování, ty jsou ale zcela odlišné od těch, které nese podnikatel. Kde podnikatel v určitém období hledí na finanční náklady a účetní zisk či ztrátu, tam politik shání politické body a ospravedlnění své činnosti.

Na jednu stranu se tak politici mohou pouštět do naprosto šílených projektů, jako je vývoj (a použití) atomové bomby, na druhou stranu jsou jindy ve strachu o politickou kariéru až směšně neschopní akce. Političtí konkurenti totiž stejně jako ti tržní čekají na sebemenší chybku, aby v nejslabším okamžiku převzali otěže moci. Podnikatel ovšem od konkurenta přebírá pouze příležitost sloužit svým zákazníkům, zatímco politik nabývá možnost vládnout svým poddaným – a to i těm, kteří ho vůbec nevolili.

Proto můžeme léta sledovat pomalu se prohlubující katastrofy v podobě průběžných penzijních systémů, veřejného zadlužení, nezaměstnanosti mladých nebo imigrantské vlny. Ačkoli si každý jedinec s trochou vzdělání a rozumu uvědomuje budoucí neštěstí, nikdo z etablovaných politiků nechce být ten, kdo navrhne funkční, a tudíž i z dnešního pohledu nemyslitelné řešení. Záměrně píši „etablovaných“, jelikož politici na nižších příčkách se naopak radikálních řešení rádi chytají – můžou je bleskově vynést nahoru; obdobné kynoucí problémy, dosáhnou-li bodu zlomu, katapultují k moci nového Hitlera či Stalina.

Záměr → prostředky → cíl

Každé úspěšné lidské jednání lze rozdělit na tři fáze: definici záměru, užití prostředků a dosažení cíle. Menší příklad: mým záměrem je létat. Vhodným prostředkem je koupit si letenku a nastoupit do letadla. Nevhodným prostředkem je vyskočit z okna a mávat rukama. Jedny prostředky vedou k dosažení cíle, druhé pouze k hloupé smrti. Záměr byl ale v obou případech stejně upřímný.

Budeme-li tedy předpokládat naprosto šlechetné záměry politiků, stále se musíme potýkat s problémem vhodnosti užitých prostředků. Ty mívají v oblasti politiky typicky formu zákazu, příkazu, trestu, vyvlastnění a přerozdělení. Jedná se o prostředky charakteristické užitím síly a moci. Z tohoto důvodu je v oblasti politického rozhodování nemožná racionální kalkulace s využitím tržních cen – ty totiž předpokládají dobrovolnou spolupráci zúčastněných stran; politický proces je ovšem postavený na dominanci jedné ze stran a podvolení druhé.

Aktéři politického procesu cenový mechanismus sice plně využívat nemohou (částečně jej však využívají, stejně jako Sověti „odkoukávali“ ceny výrobních prostředků ze zahraničí, aby do své chaotické ekonomiky vnesli alespoň základní prvek racionality), s chutí jej však ovlivňují svými mocenskými zásahy.

Ceny jsou objektivním vyjádřením vzácnosti statků (která ovšem plyne ze subjektivních nákladů na jejich výrobu a subjektivních preferencí spotřebitelů), manipulace s nimi však realitu vzácnosti nezmění. Cenové regulace, dotace, daně a další politicky motivované zásahy do procesu cenotvorby sice mění povrchní cenové údaje, nikoli však podkladovou ekonomickou realitu. Ta se možná neprojeví na první pohled – chleba je po cenové regulaci vskutku levnější! – rozhodně se ale projeví v řetězci ekonomických vztahů, který nyní neodpovídá tržním signálům. V případě cenové regulace lze například očekávat nižší dostupnost regulovaného výrobku, sníženou kvalitu, či zmenšené balení (poslední dva efekty lze dnes a denně okusit coby dopad regulace v potravinářství).

Veliké vize

V politice hrají větší roli než racionální zhodnocení objektivních okolností faktory jako ego a popularita. V politice je užití racionálních prostředků těžké nejen pro výš zmíněný kalkulační problém, ale také pro strukturu motivací, politik je z povahy věci spíš motivovaný oznamovat velké záměry než hledat vhodné prostředky k jejich realizaci.

Na trhu jsou záměry neustále korigovány, drženy při zemi. To neznamená, že vyloženě vizionářské záměry s dlouhou dobou návratnosti nebudou nikdy přivedeny v život – znamená to pouze to, že jejich nositel musí přesvědčit investory, že za to skutečně stojí. Vizionářů totiž běhá po světě spousta, jen pár jich je ale schopno svou vizi promítnout do něčeho, co druhým vnese do života větší bohatství. „Soukromé peníze“ nemají nic proti velkým vizím – ty koneckonců mohou znamenat obrovskou ziskovou příležitost – musí ovšem nabízet určitou pravděpodobnost úspěchu. U „veřejných peněz“ je to naopak. Megalomanské proklamace – „poletíme na Měsíc!“; „zničíme Saddáma / al Kájdu / ISIS!“ – můžou sice čas od času dojít naplnění, málokdy je ale přes jásot davu slyšet váhavé dotazy jako „A za jakou cenu?“ nebo „A co přijde po tom?“