Jak vyřídit ISIS a jeho budoucí klony

Kolem pařížských teroristických útoků se vede minimálně jedna zbytečná debata. Ta, jestli někteří z pachatelů přišli do Evropy v davu imigrantů, s nynější přistěhovaleckou vlnou. Pokud ano, selhává samozřejmě imigrační politika Evropské unie. Selhává ale v každém případě. I tehdy, pokud by se ukázalo, že všichni útočníci se narodili v Evropě a dav imigrantů neviděli ani z rychlíku. V takovém případě jsou teroristé vesměs potomky přistěhovalců; ovšem jen jejich jiné vlny, která dorazila o něco dřív než ta současná.

Ze současné vlny syrských uprchlíků je přibližně každý sedmý až osmý příznivcem Islámského státu. (s. 14). Není tedy pravda, že všichni běženci mají stejného nepřítele jako my, Islámský stát. Většina zřejmě ano, ale ne všichni. K tomu existuje nezanedbatelné riziko, že se část této většiny (a/nebo její potomci) časem v Evropě radikalizuje, i když teď ještě zastává celkem uměřený postoj. Ostatně právě to, že většina, nebo možná i všichni pařížští útočníci jsou potomci někdejších (zřejmě také ještě celkem uměřených) přistěhovalců, je výmluvným důkazem.

Merkelová, Obama musí skončit

Oněch 130 obětí pařížského masakru je závažným mementem. Mementem selhávání přístupu mnohých evropských elit, vycházejícího z přesvědčení, že multikulturní přístup je přínosný. Toto selhávání přitom trvá celá desetiletí, snad i půlstoletí. A celá desetiletí bude také nejspíš trvat, než se potenciálně podaří vymýtit jeho zhoubné projevy – z nichž většina je bohužel zřejmě teprve před námi (včetně dalších mnoha mrtvých). A to i za předpokladu, že se s nápravou začne hned teď. Což je stále celkem naivní představa, neboť nejdříve musí dojít k výměně elit.

Pořádná náprava může začít zkrátka až v době, kdy už nebudou u moci politici jako Angela Merkelová nebo Barack Obama, kteří svoji politickou kariéru do značné míry postavili právě na naivním pojetí multikulturalismu. Takto uchopený multikulturalismus prostě rozkládá, a dokonce, jak vidíme, už i zabíjí, místo aby spojoval. A když ne hned dnes, zítra bude.  

Co tedy bude muset nastoupivší generace politiku udělat, aby minimalizovala objem škod a počet mrtvých, plynoucích z naivního pojetí multikulturalismu a z něj vycházející celé škály přístupů, včetně živelné imigrace?

V prvé řadě je třeba začít nazývat věci pravými jmény. Syrský uprchlík před válkou přestává být tímto uprchlíkem před válkou, jakmile opustí uprchlický tábor v Turecku nebo Jordánsku. Ani v jedné z těchto zemí se neválčí. Proto je z něj rázem spíše ekonomický migrant než válečný uprchlík, jakkoli v praxi obě motivace často splývají.

Dál je třeba si jasně přiznat, že průměrný ekonomický migrant z islámského světa nebude zřejmě pro evropskou ekonomiku kdovíjak přínosný. O tom svědčí třeba i slova Husajna Hakkáního, někdejšího pákistánského velvyslance ve Spojených státech. „Muslimové tvoří 22 procent světové populace, ale vytvářejí pouze sedm procent globálního ekonomického produktu,“říká Hakkání, sám muslim. Navzdory tomu, že islámské země jsou v souhrnu nesmírně bohaté na naleziště ropy a zemního plynu, přispívají ke globálnímu ekonomickému rozkvětu poměrně málo. „Muslimští lídři a intelektuálové se snaží ekonomické zaostávání islámského světa vysvětlit tak, že muslimy staví do role obětí,“ míří Hakkání dále do svých řad. „Tím ale jen otevírají prostor extrémistům, kteří nabízejí krajní řešení.“ Jsme ekonomicky slabí, protože nás Západ kolonizoval, míní podle Hakkáního mnozí muslimové. Ve skutečnosti ale prý byla kolonizace možná právě proto, že islámská impéria už předtím oslabila jejich vlastní neschopnost posunout se na vyšší stupeň hospodářského rozvoje, přijmout nové technologie a výrobní postupy.

Evropa na rozcestí: Migrační krize

Pozvánku zvětšíte klikem

Po pařížském hororu pátku třináctého bohužel opět prudce aktuální... S Karlem Janečkem, Petrem Fialou, Danielou Drtinovou a Lukášem Houdkem z HateFree budeme diskutovat o migrační krizi a Evropě na rozcestí. Pohled vizionáře, politika, aktivisty i ekonoma. Moderuje hvězda DVTV, takže žádný kecy okolo a nudný monology, půjde se hned k podstatě věci. Jste srdečně zváni!

Evropa na rozcestí: Migrační krize

„Pevnost Evropa“? Nesmysl

Jakkoli v průměru nelze očekávat vysokou ekonomickou přínosnost migranta z islámského světa, kvůli tomu není potřeba dát se do budování jakési nedobytné „pevnosti Evropa“. Jedním z důvodů je stárnutí evropského světadílu. To ale není důvod jediný. Existuje totiž mnohem podstatnější důvod.

Klíčovým cílem Islámského státu je podle všeho osudové znesváření „křižáků“ a muslimů. Zdaleka ne všichni muslimové jsou ale radikálové. Zdaleka ne všichni podporují Islámský stát. Zdaleka ne všechny muslimské země jsou ekonomicky neúspěšné. Podívejme namátkou do Indonésie, Spojených arabských emirátů nebo Turecka. I muslimové jsou zkrátka – ostatně tak jako všichni lidé – schopni společenské a ekonomické kultivace. To je ale to poslední, co si hrdlořezové z Islámského státu přejí. Správně tuší, že pokud spolu budou neradikální muslimové a „křižáci“ spolupracovat a obchodovat, k žádnému apokalyptickému střetu civilizací nedojde. Když se ale Evropa (a Západ obecně) začne opevňovat a začne třeba i plošně muslimy pronásledovat nebo jinak perzekvovat, radikalizují se pravděpodobně i mnozí z těch, kteří dosud své zabijácké souvěrce s černou vlajkou nad hlavou ani náznakem nepodporují.

Nastupující generace vrcholných politiků musí Evropě a Západu vrátit ztracenou sílu a rozhodnost, ale zároveň nesednout na lep Islámskému státu. Cestou ke zkáze je jak naivní multikulturalismus a bez výhrad otevřená náruč, tak i „snadná řešení“ těch, kteří nyní staví na náměstích šibenice. Jak si přístup v duchu „zlaté střední cesty“ konkrétně představit?

I když Obama otálí (protože se zřejmě hodlá do dějin zapsat jako prezident-mírotvorce, který vojáky z arabského světa spíše stahoval), on nebo jeho nástupce nakonec proti Islámskému státu pěchotu vyšle. Bude muset. Stane se tak pravděpodobně pod tíhou dalších mnoha mrtvých na Západě a rostoucího tlaku médií a veřejného mínění. A stane se tak obzvláště rychle, pokud se islamistům podaří útok přímo na území Spojených států, jakým nyní hrozí. K vymýcení Islámského státu tedy nakonec, doufejme, dojde. Je to ale podmínka nutnou, nikoli postačující, aby byla hrozba ultimátního střetu civilizací zažehnána. Podhoubí, ze kterého Islámský stát vyrostl, totiž zůstane. Z toho samého podhoubí vyrostl Tálibán nebo al-Kájda. To podhoubí ve své podstatě sestává z nekonečné frustrace mnoha obyvatel islámského světa, která je výslednicí Hakkáním zmíněného ekonomického zaostávání a související náboženské radikalizace.

Jak tedy odstranit toto podhoubí? Staletím osvědčenou taktikou „rozděl a panuj“. Západ, aby nebyl opanován, musí rozdělit muslimy. Musí dál spolupracovat a obchodovat s těmi, kteří si nepřejí – a ani nehrozí, že by si někdy přáli – návrat do středověku pod černým praporem Islámského státu. Ono nebezpečné podhoubí jednou provždy můžou konec konců zničit jen sami muslimové. Ti, kteří poznali – či poznají –, že to, na čem Západ vyrostl, není zase tak zkažené, jak jim radikální imámové namlouvají.

S islamisty jako s nacisty

Jednou z konkrétních možností je obnovení „gastarbeiterského“ programu, který slavil úspěch v šedesátých a sedmdesátých letech v Západním Německu. Do určité míry dokonce přispěl k tamnímu ekonomickému zázraku, protože ekonomičtí migranti – nejčastěji z Turecka – obsazovali pracovní pozice, na které stačila poměrně nízká kvalifikace. Němci s vyšší kvalifikací tak mohli zastávat pozice s vyšší přidanou hodnotu. Nutno ale doplnit, že Němci rozhodně nebrali každého, kdo o účast v programu projevil zájem. Z celkového počtu 2,7 milionu žadatelů bylo přijato 750 tisíc. Západoněmecké ministerstvo práce tehdy zřídilo v Istanbulu svoji zahraniční kancelář, která zájemce o práci pečlivě prověřovala. Registrovala také skutečnou poptávku německých firem a podniků po turecké pracovní síle. Nehrozilo tedy, že přijatí Turci skončí v Německu na sociálních dávkách. Takový úřad, jaký zřídilo Západní Německo v Istanbulu, může přece Evropská unie otevřít v Tripolisu, v Ankaře, v Libanonu, v Ammánu, případně v Aténách nebo v jižní Itálii.

Aby ale Západ vytvořil opravdu příhodné podmínky k odstranění zhoubného podhoubí islamismu, musí také nesmlouvavě – mnohem nesmlouvavěji než dosud – postupovat proti těm přívržencům radikálního islámu, kteří chtějí Západ zničit. Ať už to přiznávají na plná ústa, nebo pouze polohlasem. Už pouhá bagatelizace zločinu a teroristických útoků, které mají na svědomí přívrženci radikálního islámu (bagatelizují je nejen muslimové), by měla být důvodem k zásahu. Tak jako je k němu důvodem užívání nacistické symboliky a gest. Není prostě možné (a už dávno možné být nemělo), že v takové Francii existuje zhruba stovka mešit (z celkového počtu 2500), kde tamní imámové kážou radikální islám. Nastupující generace politiků Západu zkrátka musí k radikálnímu islámu přistoupit podobně, jako přistupuje k neonacismu a všem jeho projevům. Musí používat diametrálně odlišný přístup k umírněným muslimům, a k těm radikálním. V tomto smyslu je tedy „rozdělit“.

Korán není Bible

Praktická politika Západu nesmí být ovlivňována relativizující diskuzí západních intelektuálů, kteří do omrzení připomínají třeba to, že Bible obsahuje podobně násilné pasáže jako Korán, že některé proudy buddhismu jsou rovněž značně násilné a podobně. To je možná pravda, ale empirická zkušenost posledních dlouhých desetiletí dokládá, že hrozba, kterou křesťané, buddhisté i příslušníci všech dalších náboženství pro Západ zosobňují, je neporovnatelně slabší než ta, kterou představuje radikalizovaný islám. Tečka.

Relativizující disputace nechť zůstanou na akademické půdě a ať ti, kteří se jich tak horlivě účastní, jsou rádi za dvě věci. Zaprvé, že křesťansko-židovská civilizace akumulovala v běhu staletí takové celospolečenské bohatství, že se někdo těmto disputacím vůbec může sebemrskačsky věnovat, a ještě za to dostane zaplaceno. A zadruhé, že tu dosud nevládne Islámský stát nebo nějaká jeho třeba i mírnější obdoba, protože ta by s jakoukoli akademickou diskusí ve vteřině skoncovala – a stejně tak se všemi intelektuály a akademiky. A to včetně těch, kteří nyní radikální islám bagatelizují a relativizují. Rudí Khmerové, když se v sedmdesátých letech dostali v Kambodži k moci, také nezkoumali názory toho či onoho – pro jistotu zavraždili každého, kdo nosil brýle; ty přece nosí hlavně intelektuálové (zajímavé zvláště v dnešní době proto je, že mnozí západní intelektuálové, v čele s Noamem Chomským, genocidu Rudých Khmerů zprvu bagatelizovali a obviňovali Západ z přehánění – Chomsky sám připustil její skutečný rozsah až v roce 1993).

Sečtěme a podtrhněme. Potřebujeme vyměnit politické elity. Ty nynější jsou pro časy, které už minuly. Potřebujeme ale zároveň zabránit tomu, aby se v rámci této výměny dostali k moci zastánci „snadných řešení“, zaslepení islamobijci („snadná řešení“ nahrávají lslámskému státu stejně jako naivní multikulturalismus). Potřebujeme prohloubit ekonomickou i jinou spolupráci s tou zřetelnou většinou muslimů, která naši civilizaci zatratit a zničit nezamýšlí. A, ano, i Izrael je součástí – a velice důležitou – naší civilizace. Potřebujeme nahradit multikulturalismus přísnou asimilační politikou. Migraci, která probíhá až příliš živelně, potřebujeme usměrnit. Dát jí řád, smysl, a tedy i ekonomickou přínosnost, i když její primární význam bude taktický a bezpečnostní. Potřebujeme selektovat. Potřebujeme vymýtit čiré zlo radikálního islámu, jak v jeho explicitní (Islámský stát), tak implicitní (podhoubí, z něhož vyrostl) podobě. Přitom musíme mít na paměti, že s radikálním islámem můžou navždy skoncovat jen sami muslimové. My jim k tomu však můžeme – a musíme, a to naléhavěji než kdy jindy – vytvářet podmínky. Čeká nás celá desetiletí trvající zápas o budoucnost a o samotný život našich dětí a zase jejich dětí. Čím dřív začneme, tím vyšší jsou šance, že svým výsledkem nebude marný.

Vyšlo na Roklen24; úvodní fotografie Eugenio Marongiu / Shutterstock.com