Byl jsem mladistvý slušný Čech, díl II.

V první části, která vyšla v pátek, jsem na sebe prozradil, že jsem jako mladík trpěl předsudky vůči všem možným lidem: Romům, homosexuálům, muslimům a dalším. Věřil jsem rasistickým hoaxům a nepomohly mi od toho kampaně, cestování ani posměch. Když se teď pokusím přijít na to, co mi pomohlo, budu zákonitě riskovat, že pomotám příčiny a následky, nebo že ze šťastných náhod udělám zaručený recept na úspěch. Jak už jsem psal, osobní zkušenost je omezená. To ale ještě neznamená, že by nemělo cenu se o ní podělit s ostatními.

Prvním krokem k úniku od předsudků bylo přičichnutí ke kritickému myšlení. Bohužel přišlo až na univerzitě, a ještě bylo krátké. Hlavně žurnalistika by ho v osnovách měla mít mnohem víc. Nepamatuju si, že by tam někdy někdo učil budoucí dělníky médií statistické gramotnosti, upozorňoval je na rozšířené argumentační fauly anebo zmínil Daniela Kahnemana. Ale už jen to, že když člověk něco napíše do úkolu, musí v poznámce zmínit, kde k tomu přišel, a „kamarád kamaráda“ nestačí, byla obrovská změna myšlení. Nicméně ke Kahnemanovi, Amosi Tverskému, Leonardu Mlodinowi, Elliotu Aronsonovi a Carol Tavrissové, Darrellu Huffovi, wikipedickému seznamu častých nepravd a podobným pilulkám skepse jsem se dostal až mnohem později, paradoxně když už jsem se živil psaním.

Nikdo nejspíš neumí být skeptický zcela ke všemu, navíc kritické myšlení samo o sobě neudělá z nikoho liberála a už vůbec ne člověka akceptujícího odlišná životní přesvědčení. Moje zkušenosti ale zatím téměř beze zbytku potvrzují názor amerického moderátora Stephena Colberta, že „fakta straní liberálům“. Tedy že podezřele často stačí zapátrat po tom, odkud čerpají svá šokující zjištění hejtři Unie, Norska nebo muslimů, a bác ho. K tomu, aby aspoň člověk nešířil ty nejpitomější populární rasitické a islamofobní fámy nebo zemanovské „bonmoty“, tady momentálně opravdu stačí základy informační gramotnosti. Širokého srdce netřeba, ostatně právě láska k vlasti nebo k „našim dětem“ uvádí šiřitele fám do transu.

Díky vám, režisérská rodino Makhmalbafových!

Druhá zásadní věc: někdy v sedmnácti jsem si oblíbil čtvrteční večerní filmový klub na ČT, o dva roky později začal film studovat i na vysoké, chodil jsem do kina Art a hltal Cinepur a Film a dobu. Díky kinematografiím takzvaně rozvojových zemí jsem poprvé mohl zažít jiný pohled na svět a jinou verzi historické pravdy, než nabízí Hollywood a Barrandov. Všechny ty blízkovýchodní, maghrebské, subsaharské nebo postsovětské snímky vypůjčené ze školní videotéky ještě na kazetě rozšířily dítěti odkojenému Novou perspektivu. Dozvěděl jsem se z nich, že lidé všude na světě řeší velmi podobné problémy a čelí při tom překvapivě podobným morálním dilematům. Že se v kolonizovaných státech nevzpomíná na kolonizátory jako na šiřitele pokroku. Že romantické evropské představy o divoších žijících v souladu s přírodou bývají mylné a nadřazené. Že chudoba a lenost nejsou tak spjaté, jak je pro leckoho pohodlné věřit. A samozřejmě: že ne každý muslim je dogmatik a darebák.

Mimochodem: vsadil bych se, že by ty naprosto odlišné dojmy novinářů a politiků z návštěv uprchlických táborů rázem dávaly smysl, kdyby za reportážemi následovala informace o tom, kolik viděli filmů natočených mimo Evropu a Ameriku.

V téhle souvislosti je zajímavé, jak často internetoví diskutéři skuhrají na to, že Česká televize vysílá jakousi multikulturní propagandu. Kdeže: Objektiv a Dobrodruh jsou spíš povýšené vysílání z kolonií a z U nás v Evropě se divák dozvěděl leda to, že všude v Unii bydlí maloměšťáci. Čeští diváci pamatují „slovenské pondělky“: možná by na ně veřejnoprávní televize mohla navázat vysíláním filmů ze zemí, odkud do Evropy míří uprchlíci, a to v hlavním vysílacím čase a s dabingem. Spousta jich je silných, některé jsou zábavné – a nepamatuji si, že by se v nich uřezávaly hlavy.

Bacha: nezačal jsem věřit, že jsou všechny kultury sluníčkové ani že jejich střetávání nepřináší problémy. Jen jsem přestal být přesvědčený o tom, že zrovna ta naše se vším, čeho se v posledních generacích dopustila, ční nade všemi tak vysoko, jak tolik lidí věří.

Předčasně zatracený kebab

Teprve s tímhle základem, s vhledem do perspektiv jiných lidí, než je mytický „slušný Čech“ nebo kalifornská fotbalová máma, mi pak od předsudků začala pomáhat i vlastní zkušenost. Postupně jsem se osměloval chodit přes brněnský Cejl, kam jsem se vždycky šíleně bál, protože známý známého tam jednou šel a… – Sám už jsem do brněnské Neapole vkročil víc než tisíckrát, pár měsíců jsem tam i bydlel, a nikdy jsem nezažil nic nepříjemnějšího než ojedinělé opilecké výtržnosti. Někdo určitě může mohl udělat horší zkušenost i s menším počtem návštěv, ale nikdo nemůže tvrdit, že je taková špatná zkušenost automatická nebo i jen pravděpodobná.

V lednu jsem se ošíval nad akcí Kebabem proti debilitě, protože propagovala blahovolnou toleranci lidí připravujících kebab, ne jejich plné přijetí jako rovných bytostí. Když nad tím teď ale přemýšlím, u mě to první postupně vedlo k druhému. I díky návštěvám etnických bister si umím za řečmi o Syřanech nebo „Asiatech“ představit konkrétní lidi. Pamatuju si na první, poněkud vystrašené a předsudky svázané, návštěvy pražské a pak brněnské vietnamské tržnice. Postupně jsem si tu mohl uvědomovat, o kolik dobrého v životě se připravují ti, kteří věří zkazkám o kočičím mase v asijském jídle (ne, až tak hloupý jsem nebyl). Nad kebabem, falafelem a taboulehem jsem pak poprvé mluvil s Iráčanem a Libyjcem a vypadali a smýšleli dost jinak, než ti ve zprávách. V arabských bistrech jsem si mohl ověřit nejen to, jak zjednodušený je mediální obraz muslimů, ale taky to, že ne každý Arab je muslim.

A pak ta homofobie. I tady mi vlastně k proražení stereotypů nejdřív pomohl film: první GLBT snímky v televizi a pak Mezipatra, tenkrát možná ještě Duha nad Brnem. Teď mám v okolí tolik vyautovaných gayů a leseb s tak rozdílnými životními styly, že si nedovedu vybavit, jak přesně vypadala ta moje představa jednolité teplé menšiny a čeho přesně jsem se bál.

Nechci zevšeobecňovat, ale…

Právě kvůli tomu pomalému zapomínání ale vyprávím tuhle historii fobií a předsudků. A taky proto, že i když je osobní zkušenost omezená a oddělení příčin a následků složité, troufám si z toho všeho vydestilovat tři lekce, které si můžete doplnit zkušeností vlastní, nebo taky strčit do špic:

Za prvé, pokud byste se mě snažili před patnácti lety naučit toleranci k menšinám, k jiným (vlastně k jakýmkoliv) náboženstvím nebo životním stylům, nepovedlo by se vám to nijak mechanicky, cíleně, natož s povýšenou rétorikou. (Víte, jak otravní a kontraproduktivní jsou ti vegetariáni, kteří vám při každé příležitosti vykřičí do tváře, že maso je vražda? Tak otravní a kontraproduktivní umí někdy být social justice warriors.) Postupovalo to totiž velice pomalu a nejrychleji paradoxně v okamžicích, kdy se o to nikdo nesnažil. Souhlasím proto s názorem, že by měli čeští muslimové a Romové víc veřejně vystupovat – ne obhajovat se, jen být vidět a slyšet a netutlat přitom svoji identitu. Pro každého jednotlivého muslima nebo muslimku, Roma a Romku je to ovšem nevýhodná hra: celkovou situaci „svých“ zlepší jen málo, svou vlastní ale teď můžou vystrčením hlavy zhoršit dost.

Za druhé, pokud sami házíte do jednoho pytle všechny Romy, Araby, muslimy, Asiaty, gaye nebo lesby, škodíte hlavně sami sobě. Vím, že vás to nepřesvědčí. Jen se chci pochlubit, že mám teď o dost šťastnější, míň vystreslý život než dřív. A ještě jednou opakuju: zbavit se předsudků vůči Romům nebo muslimům neznamená nabýt přesvědčení, že to jsou všichni dobří lidé nebo že za všechny problémy v soužití většiny a menšin může málo tolerantní většina. To je jen slaměný strašák „sluníček“ postavený psychopaty, kteří vás chtějí ovládat. A daří se jim to.

Za třetí, pokud jste předsudky stejně jako já trpěli, nemáte se za co stydět. Je jich kolem tolik, že je těžké se jimi nenakazit a prakticky nemožné zbavit se jich všech a nadobro. Podstatné je s nimi pracovat, uvědomovat si je, tlumit je. Motivací může být i to, že v máme v klubu výbornou společnost. Takhle na svoje dětství vzpomínal politik, který se v dospělosti proslavil obhajobou Žida, kterého nespravedlivě dostala do kriminálu pověra o rituálních vraždách:

Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. (…) Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.

Ano, ten malý slušný Čech a velký český demokrat byl Tomáš Garrigue Masaryk.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Jak se stát suchoprdem