Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Česká strana sociálně darwinistická

| 17. 7. 2015 | Vstoupit do diskuze

Před rokem a půl, 17. ledna 2014, nastoupil do úřadu sociálnědemokratický premiér. Jeho kabinet toho zatím moc sociálního nepředvedl.

Česká strana sociálně darwinistická

Voliči pravice, kteří v roce 2010 dali na sliby nízkých daní a boje s byrokracií, aby pak až do pádu Nečasovy vlády slyšeli jen „nerealistické“ a „nestihne se“, dostávají malou náplast. Může je škodolibě těšit, že idealističtí voliči levice asi cítí tu samou deziluzi z dnes přesně osmnáctiměsíční vlády Bohuslava Sobotky.

Pravda, sociální demokracii sice svazuje koalice s ANO a lidovci i to, že levice nemá ve Sněmovně většinu. Energie, s jakou někteří její představitelé zvládají zapomínat na stranické ideály, nebo je rovnou otevřeně popírat, ale jde daleko za to, jak by musely vypadat kompromisy.

Přísnost na chudý lidi musí bejt

Začít kýmkoliv jiným by byla neúcta k Marcelu Chládkovi. Kdo od prvního sociálnědemokratického ministra školství po osmi letech čekal, že bude bojovat proti kastovnímu fungování českého vzdělávacího systému – děti vysokoškoláků dostanou častěji než jinde diplom, děti vyučených končívají nezvykle často bez maturity – pletl se. Byly důležitější věci: třeba tlačit na snížení už tak nízkého počtu maturujících. Jinými slovy: s nemilosrdností přírodního výběru čekat na první chybu, kterou dítě udělá, a doživotně ho kvůli ní diskvalifikovat, protože hra na druhé šance něco stojí. Například je nutné platit učitele a my přece nejsme žádný soci… ouha.

Chládek musel v květnu z ministerstva odejít, ale to, že chtěl celou generaci prodat na maso kapitánům průmyslu, bylo až do úplného konce v pohodě. O křeslo ho připravilo, že šikanoval podřízené. To bylo ve straně v pohodě jen pět měsíců. Každá oběť bossingu musí být říčná z toho, že v táboru moderní levice můžete přivádět zaměstnance k pláči nejvýš půl roku.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová mezitím oprášila jedno kdysi z levicí nejkritizovanějších opatření Nečasovy vlády: veřejnou službu. Odpracovat si podporu zametáním chodníků za patnáct korun na hodinu, to je nabídka, díky které se bude v noci před přijímačkami na střední spát o dost klidněji.

Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier prokazoval idealismus aspoň v prvních měsících po svém jmenování: navrhl možnost oddlužení nejchudších anebo rovné zastoupení pohlaví na kandidátkách. Z koalice rychle uslyšel, že má zklidnit hormon a od té doby se pokouší o rekord v neviditelnosti, který mu nepokazila ani záplava xenofobie v posledních týdnech. Záplava, ke které aktivně přispívají i jeho četní spolustraníci.

Když nepřijde změna zevnitř, přijde zvenčí

O tom, jak se ministr vnitra Milan Chovanec rozhodl zpoplatnit stížnosti na chování policistů, což by dopadlo hlavně na ty nejchudší, nebo jak tvrdě policie zakročila proti demonstrantům podporujícím Kliniku, jsem psal už v prosinci. Pointa toho článku je dnes ještě aktuálnější: ČSSD chystá půdu své radikální alternativě.

Z myšlenkové vyprázdněnosti ODS už takhle vyrostli Svobodní. Jejich vize fungování společnosti stojí na hranici utopie, ale v záplavě výmluv „nerealistické“ a „nestihne se“ je i taková vize potřebná. Proplachuje úředničinu neředěnou politikou.

Publicista Mark Fisher ve své analýze květnového volebního neúspěchu labouristů trefně napsal: „Nejenom, že nedokázali správně pojmenovat, co je s dnešní ekonomikou špatně, ale nezvládli ani nabídnout žádnou pozitivní představu toho, jak by podle nich měla společnost vypadat.“ Zatímco britští labouristé to nedokázali v opozici, Sobotkova ČSSD to nezvládá ani jako nejsilnější vládní strana. Na každý solidární krok, jako je nový zákon o sociálním bydlení nebo snížení DPH na potraviny, připadá jedno opatření, pod kterým by mohl být podepsaný Petr Nečas nebo Miroslav Kalousek, a které by před dvěma lety strana sama kritizovala.

Je otázkou času, kdy se někdo pokusí tuhle úředničinu bez vizí a ideálů propláchnout neředěnou politikou. Španělsko nebo Řecko ukazují, že sociálnědemokratické strany nemají na levicovou politiku věčný monopol. A že když změna nepřichází zevnitř, dostaví se nakonec zvenčí.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK