Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Génius John Nash nemohl ani zemřít normálně

Tak ještě jednou. Na matematika Johna Nashe a své setkání s ním vzpomíná „lovec nobelistů“ Lukáš Kovanda.

Hacker. Tohle slovo vymyslel John Nash někdy v padesátých letech. Svým způsobem se jím posměšně ušklíbal studentům, kteří hledali zkratky, aby snáze dosáhli cíle. Výraz „hack“ totiž znamená „sekat“, „osekat“, „zkrátit“. Hořká ironie osudu tomu chtěla, že jeden svým způsobem také hackerský čin stál Nashe život. Podle všeho se totiž matematický velikán v newjerseyském taxíku nepřipoutal.

Osudové nepřipoutání Nashe ještě těsněji – šlo-li to vůbec – spoutalo s životní láskou Alicií, s níž se dvakrát oženil a jednou rozvedl. Teď spolu i zemřeli. Smrt není nikdy banální a tím méně dvojnásobná.

V porovnání s tím, co všchno má jeden z největších géniů dvacátého století za sebou, však jeho konci přece jenom jistý nádech nemístné banality upřít nelze. Vždyť tak odešel muž, jehož život se stal námětem filmu, který získal čtyři Oscary. I to o sobě může tvrdit málokdo.

„Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“

Nash vs. Lennon

S Nashem jsem se setkal v létě před čtyřmi lety. Na Princetonu jsme spolu rozmlouvali docela dlouho. I díky tomu, že byl víkend. Prázdný kampus, prázdné posluchárny. Ticho. Jako tehdy, v šedesátých letech, když tytéž posluchárny po nocích navštěvoval „Fantom z Fine Hallu“.

Fine Hall, toť budova princetonské matematické katedry, kde šílený fantom vychrtlé a vytáhlé postavy na tabule čmárával podivné vzkazy. Prý zaznamenával poselství hlasů, které zněly jeho hlavou. Hlavou, která se stala obětí těžké psychické poruchy, paranoidní schizofrenie.

Nemoc u Nashe propukla na přelomu padesátých a šedesátých let. Už tehdy měl ale hodně za sebou. Bylo mu jen lehce přes dvacet, když v roce 1950 získal na Princetonu doktorát. Stvrdil tím znění doporučujícího dopisu, který mu napsal učitel ze střední školy. „Ten muž je génius,“ zněl celý dopis. Víc nebylo třeba.

O generaci starší matematici pak jen zírali, když Nash předkládal řešení do té doby neřešitelných matematických problémů. Nashovy objevné teorie, především teorie her, dnes nalézají uplatnění v ekonomii, evoluční biologii, účetnictví, politologii, vojenství i při konstrukci umělé inteligence či výpočetní techniky. Z génia se stala hvězda – časopis Fortune ho v roce 1958 označil za hvězdu „nové matematiky“.

Jiný nobelista Robert Aumann, s nímž jsem se setkal totéž léto roku 2011, je přesvědčen, že teorie her pomohly v šedesátých letech odvrátit třetí světovou válku, ba možná i zkázu světa. Aumann mi při rozhovoru napsal na kus papíru latinské moudro „Si vis pacem, para bellum“ – „Když chceš mír, připravuj se na válku“.

Byla to právě až nashovská teorie her, jež dávnému moudru dala vědecký háv a kredibilitu odpovídající úrovni myšlení druhé poloviny dvacátého století. Je to ale jen jeden příklad z mnoha.

Herně-teoretické modelování dává plný smysl na první pohled neintuitivním závěrům. Není cestou k věčnému míru plné odzbrojení? ptaly se v šedesátých letech v duchu pozdější Lennonovy písně Imagine „květinové děti“.

Není, odzbrojení je vlastně nedosažitelné, odpovídali Nash, Aumann a další. Mír, zní jejich neintuitivní závěr, často mnohem lépe zajistí naopak zbrojení, včetně zbrojení jaderného.

„Jaderné zbraně jsou tu od toho, aby se nepoužívaly,“ říká Aumann. Slouží k odstrašení. Vzájemně se odstrašující mocnosti se drží v šachu, který plyne ze strachu ze vzájemné zkázy. Tím udržují geopolitickou rovnováhu. Je to naopak „sluníčkářské“ uvažování, jednostranné ústupky, které vedou ke krveprolití.

„Pokud někdo osobně a bezprostředně vyvolal druhou světovou válku, byl to Chamberlain, ne Hitler,“ je přesvědčen Aumann, čtyřiaosmdesátiletý frankfurtský rodák, jehož rodina ve třicátých letech právě před Hitlerem prchla do zámoří.

Schizofrenie a válka

Teorie her ale pochopitelně přispěla mnohem více než jen vědeckým zaštítěním staletých mouder. Analyzuje stavy (hry), při kterých je úspěch té či oné osoby či obecněji subjektu (firmy, státu…) založen na volbách ostatních. Jde tak o disciplínu, která zkoumá širokou paletu konfliktních rozhodovacích situací, při kterých dochází ke střetu zájmu.

Herně-teoretické modely se snaží tyto situace nejen analyzovat, ale pomocí modelování a následného výpočtu také nalézt nejlepší možné strategie pro konkrétní účastníky konfliktu.

Ve specifické podobě, koncentrující se na oblast mezinárodních vztahů, měla teorie her své stoupence i v okruhu expertů kolem prezidenta Kennedyho. Například Henryho Kissingera, pozdějšího ministra zahraničí USA, nebo Hermana Kahna, vojenského stratéga, který se stal inspirací režisérovi Stanleymu Kubrickovi při práci na filmu Dr. Divnoláska.

Dnes se má obecně za to, že teorie her klíčovým způsobem ovlivnila Kennedyho kroky během takzvané kubánské raketové krize v roce 1962. Tehdy světu reálně hrozil jaderný konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Herně-teoretické strategie v šedesátých letech významně promlouvaly do studenoválečnického přístupu USA k SSSR. Oficiálně publikovány však byly až v polovině devadesátých let. Nic z toho by se nestalo nebýt muže, který o víkendu zemřel v taxíku. I lidé jako Aumann už totiž na Nashe do značné míry „jen“ navazovali, byť teorii her posunuli zase o notný kus dále.

Paradoxně se tak ukazuje, že za odvrácením třetí světové války dost možná stál jeden případ paranoidní schizofrenie. „Pravdou může být, že existuje určitý vztah mezi zavrhnutím formálních vzorců myšlení a naopak jednáním v souladu s kreativním, tvořivým myšlením,“ řekl mi Nash. „Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Ne šílený, jen zvláštní

Víc než půlstoletí poté, co nemoc propukla, působil někdejší „fantom“ Nash při naší rozmluvě zvláštně, ale ne šíleně. Nemoc totiž začala v osmdesátých letech citelně ustupovat. V roce 1994 se vědec dočkal Nobelovy ceny za ekonomii, později se podruhé oženil.

Opět s Alicií, s toutéž ženou, s níž se kdysi po propuknutí choroby rozvedl. A v Hollywoodu vznikl v roce 2001 vzpomínaný veleúspěšný film Čistá duše na motivy jeho života.

„I já jsem o deset let starší, mé zdraví kolísavější, ale na ten film mám stále tentýž názor,“ rozhovořil se na téma Čisté duše. „Byl to úspěšný snímek, i když to není tak docela objektivní biografie. Ale tak to asi musí být – v životě se toho přihodí mnohem víc, než pak lze směstnat do knihy či scénáře.“

Ten film podle něj nikdy neměl ambici být věrným dokumentem. „Už třeba jen pro ten fakt, že začíná mým příchodem na Princeton – přitom v mém skutečném životě se toho hodně podstatného odehrálo už předtím. Také jsem ve filmu ztvárněn výrazně starší, než jsem byl v reálu. Vždyť v době příchodu na univerzitu mi bylo kolem dvaceti!“ Herec Russell Crowe, který v Čisté duši Nashe ztvárnil, už za sebou v době natáčení měl 35. narozeniny.

Nash, byť zprostředkovaně, přispěl ke světovému míru (lépe řešeno k odvrácení další světové války) víc než kdokoli jiný. Získal Nobelovu cenu a svým způsobem i čtyři Oscary. Nově také Abelovu cenu, „nobelovku pro matematiky“, kterou převzal opravdu jen pár dní před smrtí (právě cestou domů z letiště nasedl i se ženou do onoho „taxi smrti“).

Přesto když se s ním člověk setkal, jako by se jej tyto fenomenální úspěchy vlastně netýkaly. Pomalý krok, určité podivínství a zastřený hlas, snad i jistá plachost, nejsou zrovna atributy, s nimiž si spojujeme úspěšné lidi. Ačkoli říci o Nashovi, že byl „jen“ úspěšný, je tak trochu urážkou, shozením jeho zásluh. Stavíme jej tím totiž naroveň jiným úspěšným, kterých je nemálo. Ale Nash se naprosto vymykal. Vždy a ve všem. I v tom, jak ze světa odešel.


Vyšlo v E15.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK