Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Česko má potenciál, ale musí se otevřít

Monika VeselíkováMartin Vlnas
Monika Veselíková, Martin Vlnas
15. 5. 2015

Je mladý, podnikavý a má výsledky. Nebýt Viktora Lekhmana, byl by dnes žižkovský Central park s pětistovkou bytů, na kterém si vylámaly zuby i velké české realitní kanceláře, nejspíš poloprázdný. Většinu z nich prodal Rusům, ale čím dál víc „útočí“ také na české zákazníky.

Česko má potenciál, ale musí se otevřít

S Viktorem jsme potkali v kavárně otevřené v jedné z budov Central Parku. Projektu, na kterém postavil svůj realitní byznys. Na první poslech jsem si připadal trochu jako na dovolené v Petrohradě, ruštinu tu slyšíte častěji než češtinu, spolu jsme si ale povídali česky: O jeho začátcích, kdy stál místo bohatých zahraničních studentů v nekonečné frontě na víza a zdravotní pojištění, i o tom, jak prodat Prahu lidem z postsovětských republik a jak se na zájmu Rusů o české nemovitosti projevila ukrajinská krize.

Zatímco jiní v jeho věku končí školu a hledají své první zaměstnání, Viktor Lekhman už stihl prodat nemovitosti za tři miliardy korun. K finanční nezávislosti má ale podle svých slov pořád daleko.


Viktor Lekhman

Viktor Lekhman

Narodil se 19. října 1987 v Murmansku. Studoval na Murmanské matematické střední škole, gymnázium vystudoval na ruském velvyslanectví ve Vietnamu, kam se přestěhoval s rodinou. V roce 2004 se rozhodl pokračovat ve studiu v Evropě a absolvoval University of New York v Praze, fakultu Business Administration. Už jako student uvažoval o vlastním podnikání a v roce 2007 založil firmu Lekvi, poskytující komplexní služby pro cizince v České republice. Finanční krize pro něj byla impulzem vydat se novým směrem v podnikání – v nemovitostech. Založil společnost Lekvi & Partners, která se na nemovitosti specializuje. Tehdy také začal spolupracovat s několika významnými českými developery.

Narodil jste se v Murmansku na severu Ruska. Co vás přivedlo do Prahy?

V Murmansku jsem se sice narodil, to je pravda, byla mi tam ale zima. (smích) Velká zima. Hrát si na hřišti v minus čtyřiceti není nic moc. Otec dostal pracovní nabídku ve Vietnamu. Zaměstnala ho jedna ropná společnost, a tak jsme se tam s celou rodinou přestěhovali. Vyrostl jsem tam, naučil se anglicky a začal přemýšlet o studiu v Austrálii, Americe nebo Anglii. Pak jsem ale jednou s kamarády navštívil tamní český pivovar a všechno bylo rázem jinak. Seznámil jsem se s několika Čechy, kteří ve Vietnamu žili, dal se s nimi do řeči a brzy jsem měl jasno, že chci studovat v Praze. Do té doby jsem Českou republiku znal vlastně jen díky hokeji. Dost mě překvapilo, že tu žije jen deset milionů obyvatel. Podle počtu výborných hokejistů jsem si myslel, že vás tady bude mnohem víc (smích). Nastoupil jsem tedy na University of New York in Prague. Neměl jsem ale v plánu, zůstat tu natrvalo. Ve studiích jsem chtěl pokračovat na Empire State College v New Yorku. Měl jsem dokonce podanou přihlášku, zažádáno o vízum a koupenou letenku…

Co se změnilo?

do Ameriky jsem měl odletět v srpnu, jenže české vízum mi končilo v červnu. Musel jsem se proto vydat na cizineckou policii a vízum si prodloužit. Byl to katastrofální zážitek. Ve frontě jsme, spolu s kamarádem, strávili tři dny a tři noci. Tahle zkušenost nám vnukla nápad založit firmu, která pomůže cizincům se zařizováním víz a dalšími trampotami, které život v České republice obnáší. A tak se rozjel náš první byznys, letenku jsem vrátil a zakotvil v Praze.

Kolik jste si za vyřízení víza účtovali?

Za podání žádosti o vízum tři tisíce. Naši klienti byli většinou vysokoškolští studenti, takže jsme chtěli mít rozumnou cenovou politiku

Jak jste se od víz dostal k realitám?

Vízový byznys se nám rozjel velmi slušně, poskytovali jsme i další služby – sjednání zdravotního pojištění, nebo pomoc s administrativou na úřadech… Databáze klientů se rychle rozrůstala. Pak přišel rok 2008 a s ním hypoteční krize. Na českém realitním trhu klesla poptávka po nemovitostech a nás napadlo zkusit oslovit rodiče klientů, které jsme měli v databázi, jestli náhodou nechtějí nejen svým dětem koupit byt v Česku.

Lekvi

Společnost Lekvi nabízí od roku 2010 realitní služby tuzemské klientele, zároveň ale svým partnerům z řad developerů nabízí znalost potřeb a mentality zahraničních kupujících. Díky aktivnímu zahraničnímu marketingu zvyšuje úspěšnost prodeje developerských projektů. Společnost Lekvi je výhradním zástupcem pro zahraniční klientelu například v projektu Central Park, Rezidence Korunní, Dolní Počernice nebo Jubileum House. Firma je dlouhodobě nejúspěšnější realitní společností zaměřenou na prodeje zahraničním klientům zejména z postsovětského bloku.

V roce 2010 společnost dosáhla při prodeji bytů obratu 65 milionů korun bez DPH v hodnotě kupních smluv. V loňském roce už prodala celkem 95 bytů v hodnotě více než 612 milionu korun a o celkové rozloze 7883 metrů čtverečních. Lekvi Group současně spravuje komerční prostory o celkové rozloze 18 500 čtverečních metrů.

Kolik jste od té doby prodali v Česku nemovitostí?

Kolik, to přesně nevím, ale celková hodnota prodaných nemovitostí se pohybuje kolem tří miliard korun. Sedmdesát procent klientů je z ciziny, třicet procent z Česka.

Přistupujete k zahraničním klientům jinak než k českým, liší se technika prodeje?

Rozhodně. Český klient zná zdejší prostředí – ví, jaký je rozdíl mezi Žižkovem a Vinohrady, na tom své rozhodnutí staví, koupí byt a je hotovo. Východní klienti lokalitu neřeší, zato potřebují opravdu kompletní servis – ukážeme jim Prahu, poskytneme vízový servis, poradíme, kde jsou školky, nebo kde koupit nábytek. Ruští klienti potřebují daleko víc péče a my se snažíme být jim partnery, kteří pomůžou s adaptací ve zdejším prostředí.

Odrazí se takový servis na ceně nemovitosti?

Na marži to vliv nemá. Tyhle služby jsou navíc a platí se odděleně.

Jaký je poměr mezi klienty, kteří tady chtějí opravdu žít, a těmi, kteří berou koupi bytu jen jako investici?

Ještě vloni tři čtvrtiny našich klientů kupovaly byty, ve kterých ti lidé opravdu bydleli, byť jen párkrát do roka. Dvacet pět procent bytů bylo investičních – klient byt koupí a ihned pronajme. Poté, co se Rusko dostalo do ekonomických problémů a vypukla krize na Ukrajině, výrazně vzrostl počet investičních bytů – je jich teď zhruba polovina. Naši klienti se snaží diverzifikovat svá portfolia. Propad rublu Rusům ukázal, že je třeba mít své peníze uložené i za hranicemi země. Do té doby mělo mnoho lidí svůj byznys a vklady v ruských bankách, všechno v rublech… Zbytek prodaných nemovitostí pak tvoří „letní byty“ nebo byty pro děti, které do Prahy přicházejí studovat.

Kdo jsou vaši běžní klienti?

Naši klientelu bych popsal jako střední třídu z bývalých postsovětských republik – menší nebo střední podnikatele a taky vyšší manažery. Velmi bohatých lidí je v našem portfoliu méně než jedno procento. Pro ně je Praha stále málo atraktivní. Zaměřují se na nemovitosti v Londýně, Dubaji nebo na francouzské Riviéře. Trend se ale pomalu mění a ruské investiční společnosti začínají být v Česku čím dál aktivnější, například za akvizicí Slovanského domu stojí ruský kapitál.

Jak je přesvědčujete, že právě Česko je správné místo pro život nebo studium jejich dětí?

Přesvědčit klienta, aby investoval do českého bytu, rozhodně není snadné. A stoprocentně se to nedá dělat z kanceláře z Prahy. S tím musíme začít v Rusku. Jenže Rusko je docela velká země a cílit marketing plošně na celou zemi je nesmírně nákladné. Proto jsme šest let budovali partnerskou síť v klíčových městech. Dnes máme zhruba osmdesát aktivních partnerů, kteří nám pomáhají nemovitosti prodávat. Jsou to především realitní kanceláře a turistické agentury. Spojují nás s klienty, kteří by rádi investovali nebo vycestovali do zahraničí.

Jak je na tom Praha v porovnání s ostatními evropskými metropolemi?

Právě teď řeším přání jednoho klienta, který by rád investoval v Česku kvůli nižším cenám a vyššímu zisku, bydlet ale chce ve Vídni, protože mu přijde zajímavější. Rakousko je pro Česko velký konkurent, v Berlíně se zase kupují spíš investiční byty, protože německá mentalita je hodně odlišná, takže pro Rusy není příliš komfortní tam žít. Česko je asi sedmá nejoblíbenější destinace, hodně mu konkurují přímořské státy jako Španělsko, Bulharsko a taky Lotyšsko.

Jak to změnit?

Hodně by pomohla změna vízové politiky. Pokud klient nedostane vízum a do Česka nemůže přijet, pak logicky koupí byt v zemi, kde nejsou s vízem takové problémy – to je právě Rakousko nebo Španělsko. Tohle není problém pouze naší firmy. Například Škoda otevřela v Rusku továrnu a potřebovala v Česku zaškolit ruské pracovníky. Ti dostali vízum na 30 dní, jenže kurz trval čtyři měsíce. Vše by vyřešil individuální přístup. Investor, který bude přispívat k rozvoji země a platit tady daně, je přece pro ekonomiku přínosem, tak proč by nemohl dostat investiční vízum. Absenci individuálního přístupu vnímám jako největší problém české imigrační politiky.

Jak se na vašem byznyse podepsala krize na Ukrajině? Zmínil jste, že se zvýšil podíl investičních bytů…

Ano. Poptávka roste. Změnily se ale požadavky klientů. Klienti chtějí nakupovat pořád, ale za výrazně menší částky. Jenže my prodáváme byty jen v Praze, kde těžko najdeme byt za čtyřicet tisíc eur. Pokud by to šlo, tak si ho koupíme sami. (smích) Nejlevnější byt, který jsem koupil, byl za 900 tisíc korun. To se ale zadaří jednou za čtyři roky.

Jak vlastně vnímáte současné dění? Je podle vás Rusko viníkem?

Myslím, že Ukrajina je jen nárazníkové pásmo. V konfliktu figuruje jako oběť globálního střetu mezi Ruskem a Amerikou. Krize se ale už dostala do fáze, kdy to mnoho lidí odneslo osobně, a to je špatně. Hlavní je, aby se ti dva, Putin a Obama, domluvili mezi sebou.

Věříte, že se dohodnou?

Dohoda je možná vždycky, ale musí o ni být zájem. Na místě je tedy spíš otázka, jestli se chtějí dohodnout.

Vaši klienti jsou primárně z Ruska. Co další asijské země? Indie, Čína?

V Číně už aktivně působíme, opět nás ale brzdí vízová politika. Pět našich čínských poměrně bohatých klientů potřebovalo přijet na měsíc do Česka, jenže jen jeden z nich dostal vízum. Tak nepřijel nikdo. Věřím ale, že se situace zlepší. Česko je malá země s velkým potenciálem, pokud chce uspět na globálním trhu, musí být ovšem otevřenější.

První firmu jste založil v devatenácti, dnes je vám dvacet sedm. Kde se vidíte v pětatřiceti?

Na každých pět let si stanovuji cíle. Doufám, že ve třiceti budu finančně nezávislý a byznys bude fungovat beze mě. Na rok se chci podívat do světa a nakonec se stát investorem.

A víte, kolik potřebujete vydělat, abyste byl nezávislý?

Zhruba sto milionů eur.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Monika Veselíková

Monika Veselíková

Bakalářské studium odstartovala na Technické univerzitě v Liberci, magisterské v oboru Mediální studia dokončila na Fakultě sociálních věd UK. Pro Finmag a Peníze.cz píše od konce roku 2014. Ve volném... Více

Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Rok studoval v Jižní Koreji. Během studia publikoval reportáže v Reflexu, Respektu nebo Týdnu, kariéru ale začal jako portýr. Od... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo