Musí to bejt něčí známej aneb Proč nezávidím úředníkům

Tak dlouho jsem coby provozovatel webů pro turisty kritizoval fungování Turistického informačního centra města Brna, až jsem na sebe upletl bič. Když magistrát v lednu vypsal konkurz na vedoucí místo, nezbylo mi než se přihlásit s vlastní představou, jak že by to mělo vypadat. Kariéru jsem si představoval jinak než mezi umělými květinami, ale jiná cesta k prosazení vlastních nápadů není.

Komise minulý týden nakonec vybrala jinou kandidátku. Nebylo to ale úplně marné: průchod všemi koly výběrového řízení mi poprvé umožnil ochutnat, jaké by to mohlo být zastávat veřejný úřad. Řečeno s televizním šéfkuchařem: žádná hitparáda, děcka.

Tři zprávy z jiného světa

První, co mi vyrazilo dech, bylo všudypřítomné paranoidní přesvědčení, že je všechno dopředu dohodnuté. Dva měsíce od vyhlášení výběrového řízení až po oznámení výsledků jsem všude četl, že jsem dopředu vybraný vítěz, protože se znám s náměstkem primátora Matějem Hollanem. Ironií osudu ale už půl dne po představení vítězky bylo všem jasné, že je to něčí známá a najednou bylo dopředu domluvené její vítězství. Co na tom, že v každém komentáři byla nová ředitelka koněm někoho docela jiného.

Daň za tuhle pohodlnou interpretaci všeho dění platíme obrovskou. Poraženecká atmosféra „v týdletý zemi se nemá cenu o nic pokoušet“ funguje jako samonaplňující proroctví. Čím víc lidí té náladě podlehne, tím větší prostor figurky dostanou.

Druhý nezvyk je pro člověka přicházejícího ze soukromé sféry to, jak moc se musí vysvléct. Šéf městské příspěvkovky je veřejným funkcionářem podle zákona o střetu zájmů a při nástupu podává oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích. Ta informace pro mě nebyla nová, pokořující pocit člověka na druhé straně ale ano. Každý do takového oznámení může nahlédnout, každý si může dělat opisy.

Nejpitomější je, že tato povinnost úředníků (a politiků) ukázat špajzku předběhla o několik volebních období povinnost veřejných institucí zveřejňovat uzavřené smlouvy. Pozornost je obrácená k lidem, ne k procesům. Popletli jsme si transparentní rozhodování s čirou drbárnou o tom, jak si kdo žije. Ta musí od veřejného působení odrazovat řadu schopných lidí, kteří nemají zapotřebí prozrazovat o sobě tolik a tak širokému publiku.

Třetí překvapení: tabulkový plat pro člověka, který nese zodpovědnost za 220milionový majetek, 70milionový rozpočet a 130 zaměstnanců příspěvkové organizace, začíná na 16 590 korunách hrubého. S prémiemi, praxí a příplatky se to sice přehoupne přes 40 tisíc, to ale pořád není magnet pro lidi, kteří by věděli, jak za těch 70 milionů udělat mnohem víc muziky nebo jak tu samou šou utáhnout s polovičním počtem zaměstnanců. Ironicky tak snaha o rozpočtovou disciplínu může v důsledku napomáhat plýtvání.

Dostane se člověk ke slušnému místu ve veřejné správě bez protekce?

Samozřejmě, výjimek bude párTaky to občas jdeVýjimečněNe

Hlasovat

Těžká cesta dál

Co s tím? Paranoidní atmošku by snad pomohlo narušit, kdyby neúspěšní kandidáti na veřejné funkce častěji veřejně podpořili ty úspěšné. To se ale dělá těžko, když vám neúspěch oznámí telefonem subalterní úředník personálního, který nezná jeho důvody. Ty se k vám pak týden dostávají z různých stran, někdy dokonce převyprávěné nezúčastněnými lidmi, kteří byli na pivu s někým, kdo byl s někým na pivu. Zkrátka když je systém nastavený tak, aby spekulace netišil, ale provokoval, a emoce netlumil, ale rozpumpovával. Není to krajová specialita, ale součást národní kultury: viz výběr hokejových reprezentantů.

Píšu „snad pomohlo“, ale vlastně tomu sám nevěřím. Lidová paranoia je svině: i pokrčení ramen „co se dá dělat, tak hodně štěstí vítězce“ si vyloží jako důkaz spiknutí: podlézá, protože chce koryto!

Pak bychom se mohli začít bavit o tom, jestli za bezpochyby ušlechtilý boj proti korupci a rozhazování neplatíme až příliš vysokou cenu. Jestli jím nedemotivujeme schopné lidi a nesvazujeme ruce těm, kteří chtějí dělat dobré věci. Nevím, jaká je na to odpověď, mám ale pocit, že už vznesením otázky člověk v liberálních kruzích riskuje zaškatulkování někam mezi Béma a Haška. Jenže zcela zautomatizovaná veřejná správa, kterou můžou občané pustit z hlavy, nikdy nebude fungovat tak dobře, jako ta trochu volnější, na kterou bude aspoň část z nich dávat majzla – a do které tu a tam půjde pracovat i někdo, kdo není kariérní úředník.

Můj vlastní pokus nedopadl, zkoušet to musíme dál. Naivní závěr? Tak určitě. Jenže jak říká poručík Aldo Raine svému zdecimovanému komandu ke konci Hanebných panchartů: „Zní to jako plán na houby. Ale co jinýho chcete dělat? Jít domů?“