Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Islámský stát a sunnitsko-šíitská válka

| 24. 2. 2015 | Vstoupit do diskuze

V reálné politice nikdy stoprocentně neplatilo, že přítel mého přítele je i mým přítelem a že nepřátelé mého přítele jsou také mými nepřáteli. Ovšem pokud jde o Západ a země Blízkého východu, jsou tyto zásady denně stavěny na hlavu.

Islámský stát a sunnitsko-šíitská válka

Syrská občanská válka vedla ke vzestupu brutálních džihádistů, kteří si začali říkat Islámský stát . Ten v současnosti ovládá nemalá území nejen v Sýrii, ale i sousedním Iráku. Západ ho považuje za největší bezpečnostní hrozbu v regionu, tamější spojenci Západu ale často vidí větší nebezpečí v Íránu, potažmo šíitském islámu.

Někteří hrozbu salafistického džihádismu podceňují. Někteří na jeho rozmachu svůj podíl – přilévali olej do ohně v šíitsko-sunnitském konfliktu, přivírali oči nad džihádistickými skupinami na vlastním území nebo některé z nich dokonce financovali.

Turecko: Islámský stát? Napřed je tu Írán a Kurdové

Turecko bylo jakožto člen NATO v období studené války významným spojencem Západu. Po pádu Sovětského svazu rozšiřovalo svůj ekonomický vliv, mimo jiné na muslimské státy bývalého SSSR jako Ázerbajdžán nebo Uzbekistán. Zároveň dál ustupovalo od někdejšího přísného sekularismu a znovu se „smiřovalo s islámem“. Dojem pak v muslimském světě udělalo, když turecký parlament v roce 2003, po nástupu Recepa Tayyipa Erdoğana, odmítl americkou žádost o poskytnutí letecké základny k útoku na Irák.

Dobré vztahy se Turecko snažilo udržovat i se sousední Sýrií a jejím vůdcem Bašárem Asadem. V roce 2011, když se Asad rozhodl utopit protivládní demonstrace v krvi, Turecko se od něj ale odvrátilo. Od té doby právě z Ankary zaznívají nejsilnější hlasy volající po odstranění režimu a požadavky na západní intervenci.

Nově Turecko podporovalo především Muslimské bratrstvo, které stanulo v čele takzvané Syrské národní rady a po demokratických volbách krátce vládlo i v Egyptě. Společně se Saúdskou Arábií a Katarem vláda poskytla opozici vojenskou pomoc. Kromě toho zastávala vstřícnou politiku vůči syrským uprchlíkům.

Negativním aspektem této politiky bylo, že se země stala přístavem pro džihádisty – někteří byli napojeni na al-Kájdu, někteří se později přidali k Islámskému státu. Teroristické skupiny mohly bez problémů překračovat hranice oběma směry – Fronta an-Nusrá (skupina napojená na al-Kájdu) v listopadu 2012 pronikla z Turecka na syrské území, aby napadla ozbrojené jednotky kurdské Sjednocené demokratické strany.

Kurdům Turecko nehodlalo nijak pomoci, ani když Islámský stát poblíž tureckých hranic útočil na kurdské město Kobanê. Do 20. října 2014 turecká armáda zadržovala kurdské bojovníky a znemožňovala jim přejít hranice do Sýrie na pomoc obleženému městu.

Za hlavní nebezpečí Turecko i nadále považuje Asada a jeho spojence – Írán a Hizballáh. Na druhém místě se má na pozoru před Kurdy. Islámský stát očividně za tak závažný problém nepovažuje.

Dvojí tvář Kataru

Katar je považován za klíčového spojence Západu na Blízkém východě. Spojeným státům poskytuje leteckou základnu al-Udeid k operacím v regionu. Společně se Spojenými arabskými emiráty se účastnil západního leteckého zásahu v Libyi proti Muammar Kaddáfímu.

Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Saúdská Arábie ale v břenu 2014 z Kataru odvolali své velvyslance. Na protest proti katarské podpoře extremismu. Angažmá Kataru v Libyi totiž pokračovalo i po Kaddáfího pádu.

Neváhal poskytnout dodávky zbraní islamistické koalici, která loni v létě dobyla Tripolis a jejíž součástí je i extremistická skupina Ansar al-Šaría. Té je připisována odpovědnost za útok na americké velvyslanectví v Benghází v září 2012, jemuž padli za oběť čtyři zaměstnanci velvyslanectví včetně velvyslance Christophera Stevense.

Ani v Sýrii se Katar nerozpakuje podporovat skupiny džihádistických extremistů. Jmenovitě Anrar al-Šam, která v bitvě o Aleppo bojovala po boku Fronty an-Nusrá a při boji o město Rakká dokonce pomohla i bojovníkům Islámského státu. Katar dodával zbraně i zmíněné Frontě an-Nusrá. Část jejích bojovníků pak přešla k Islámskému státu. A s nimi i katarské zbraně.

Saúdsko-íránská válka

Sunnitská Saúdské Arábie a šíitský Írán spolu zápolí o pozici regionálního lídra. Už v roce 2010 Wikileaks odhalily, že Saúdové tlačili na spojence v čele s USA, aby spory ohledně jaderného programu vyřešili nekompromisně vojenským úderem na šíitskou republiku.

V březnu 2011 poslali Saúdové armádu do Bahrajnu, aby pomohla potlačit tamní povstání, které následovalo poté, co v únoru při krvavém zásahu bezpečnostních složek zahynuli čtyři demonstranti a přes tři sta jich bylo zraněno. Saúdská Arábie se zde postavila na stranu sunnitské dynastie proti šíitským demonstrantům.

Nejbližším spojencem Íránu je Sýrie. Proto Saúdská Arábie podporuje odboj proti Asadovu režimu. Na jeho straně naopak bojuje libanonské šíitské hnutí Hizballáh podporované Íránem, ale i speciální jednotky Íránských revolučních gard Quds – z velké části proti Islámskému státu nebo Frontě an-Nusrá.

Významnou porážku od Íránu zaznamenala Saúdská Arábie v Jemenu. Íránem podporovaní Hútíové před několika týdny svrhli místní prosaúdskou vládu. Saúdská Arábie okamžitě utnula finanční podporu a USA evakuovaly jemenskou ambasádu.

Přesto však Spojené státy i nadále hodlají v Jemenu bojovat proti organizaci al-Kájda na Arabském poloostrovu (AQAP), ať už prostřednictvím speciálních pozemních sil, nebo leteckých úderů. Octnou se tedy na stejné straně jako Írán. Stejně jako v boji proti Islámskému státu v Iráku.

To dále prohlubuje obavy Saúdské Arábie z rostoucího vlivu Íránu regionu a podezření, že USA tento vývoj hodlají tolerovat a v jisté míře mu napomáhat.

Zničit šíity není v našem zájmu

Tváří v tvář hrozbě Islámského státu a dalších džihádistických skupin se naši sunnitští spojenci se často chovají ambivalentně. Odpor vůči Islámskému státu, Frontě an-Nusrá a al-Kájdě ze strany šíitů v čele s Íránem je oproti tomu zcela autentický.

Navíc nelze ignorovat skutečnost, že v samotném Íránu probíhá v současné době určitý interní spor mezi zastánci tvrdé linie a umírněnými konzervativci. Mezi ty druhé patří i současný prezident Rúhání. Umírnění konzervativci chtějí postupnými reformními kroky zemi posunout směrem od náboženské diktatury k liberálnějšímu uspořádání. Takovou změnu požaduje čím dál větší část íránského obyvatelstva.

Přesto se Západ rozpakuje se s šíity otevřeně spojit a trvá na loajalitě k mnohdy neloajálním spojencům.

V žádném případě není v našem zájmu, aby sunnitští extremisté prosadili svou a šíitský islám eliminovali. Přesto se některým našim sunnitským spojencům tato představa zamlouvá.

Měli bychom se podle toho zařídit a jejich strašení Íránem vidět v tomto kontextu.

Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem z Nadácie F.A. Hayeka nebo s lidmi z předního liberálního think...

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK