Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Británie: Konec klišé o dvou stranách

| 17. 2. 2015 | Vstoupit do diskuze

Budoucí složení Dolní sněmovny bude asi pestřejší než jindy. Hrdí Britové jsou ochotní se vzdát všeho, jen ne demokracie.

Británie: Konec klišé o dvou stranách

Velká Británie je domovem moderní západní demokracie, což je značně opotřebované klišé. Podobně jako poučka o systému dvou stran, která se stále vyskytuje v učebnicích politologie.

Toto klišé však přestává platit.

Británie má koaliční vládu složenou ze dvou stran a existuje vysoká pravděpodobnost, že po příštích volbách bude situace ještě zapeklitější.

Klišé, které o Velké Británii přestává platit, se odborně nazývá Duvergerův zákon a zní: „Většinový jednokolový volební systém vede k systému dvou stran s velkými a navzájem nezávislými stranami, které se střídají u vládní moci.“

Dlouho jsme slýchali o „systému dvou stran“, jako by byl zakotven v zákoně, nebo dokonce v ústavě. Dvě dominantní britské strany však nebyly vždy stejné jako dnes. V parlamentních volbách 1906 zvítězila Liberální strana, která dnes neexistuje. Dnešní liberální demokraté sice odvozují od této strany původ, název i barvu (žlutou), ale s původní ideologií nemají nic společného. Historie zániku starých liberálů je přitom velmi poučná. Do první světové války Liberal Party zastávala politiku klasického liberalismu – minimální stát, svobodný obchod, omezení moci královské rodiny, šlechty a církve a rozšíření volebního práva.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

Vzestup a pád liberálů

William Harcourt, liberální politik viktoriánské éry, charakterizoval tuto politiku v roce 1872 takto: „Svoboda neznamená nutit ostatní do něčeho, co považujete za správné. Rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou vládou v zásadě je: nesvobodná vláda zasahuje do všeho, do čeho si přeje, zatímco svobodná vláda jen do věcí, do nichž musí. Despotická vláda se pokouší donutit každého, aby jí byl po vůli; liberální vláda, aby si každý mohl dělat, co uzná za vhodné, pokud to bezpečnost společnosti dovolí. Bylo a je tradicí Liberální strany dodržovat doktrínu individuální svobody. Díky tomu si v Anglii lidé mohou dělat, co uznají za vhodné, více než v jiných zemích na světě.“ A dodává: „Liberální strana vždy protestovala proti snahám nutit lidi, co mají dělat, co si mají myslet a pít, kdy mají chodit spát, co mají kupovat, kde to mají kupovat, jaké mzdy mají dostávat a jak je utrácet.“

Liberální strana se stala obětí krutého historického paradoxu – právě ona byla u moci v době první světové války. Zastánci svobody najednou zaváděli povinnou vojenskou službu, zvyšovali daně na konfiskační úroveň, regulovali obchod a ceny, manipulovali s měnou a prováděli další ryze antiliberální politická opatření. Ale i to by liberálové možná byli přežili. Podstatnější byl rozkol uvnitř strany, jejíž část propadla představě, že lidská a občanská práva je třeba rozšířit o práva sociální. Ze strany původně ryze pravicové byla náhle strana pravolevá.

Ztrátu důvěry pravicových voličů doprovázel vzestup Strany práce (Labour Party), jež se levicovým liberálům zdála více autentická. Liberální voliči přešli buď ke konzervativcům, nebo k labouristům – z liberálů se stala okrajová strana, jejíž poslanecký klub byl občas tak malý, že se vešel do londýnského taxíku. Přešli i vůdčí politici: Churchill se vrátil ke konzervativcům v roce 1924. Mimochodem, v roce 1904 přestoupil od konzervativců k liberálům. Nezměnil se Churchill, změnili se liberálové. Případ britských liberálů ukazuje, že ani velmi silná a tradiční strana nemá své místo předplaceno navěky. Stačí několik let změn a všechno je jinak.

Skotský nacionalismus

Vraťme se do roku 2014. Británie má za sebou řadu významných změn a milníků. Jedním z nich bylo uvedení jednoho nesmírně špatného hollywoodského filmu plného propagandy a historických lží – Statečného srdce –, který deník The Times zařadil na druhé místo historicky nejméně přesných filmů. (Nejprolhanějším filmem byl U-571, v němž americká ponorka získá šifrovací mechanismus Enigma – ve skutečnosti to byla britská válečná loď.)

Pravda, nebo lež, málokdo kontroluje historickou přesnost filmu. Ve Skotsku způsobil vlnu nacionalistických vášní, která trvá dodnes. A sílí. Nacionalismus byl posílen po roce 1997, kdy Strana práce zvítězila i díky skotským hlasům. Skotové volili labouristy na základě jejich slibu zavést skotský parlament, vládu a rozpočet. Komplex reforem zvaný „devolution“ ve své podstatě znamená federalizaci Británie. A pokud máte pocit, že něco podobného jste zažili – ano, paralely s Československem jsou zřejmé.

Jsou ale i rozdíly. Neexistuje například anglická vláda ani parlament. Anglii řídí britská vláda a parlament, kde zasedají i Skotové. Již v roce 1977 zazněla otázka, proč o jejich zemi má rozhodovat poslanec zvolený dejme tomu ve skotském obvodu West Lothian. Podobností je více. Roli „pragocentrismu“ přebírá ve Skotsku nenáviděný Westminster. Nově vzniklý skotský parlament má pravomoc ukládat nové daně, ale nikdy ji nevyužil. Skotové raději spoléhají na „penězovod“ z Westminsteru. O to víc zdůrazňují příjmy ze skotské ropy, s nimiž by země údajně mohla snadno zřídit velkorysý sociální stát skandinávského typu.

Převážně levicová orientace Skotů připomíná politické preference Slováků před rokem 1993. Analogiím se nelze ubránit. Z 59 dosavadních skotských poslanců ve Westminsteru je jen jeden konzervativec. Pamětník nemůže nevzpomenout hubeného výsledku ODS na Slovensku v roce 1992. Stejně jako v případě Československa, kdy téměř nikdo nevěřil v možnost rozdělení státu po letech soužití, ani naprostá většina Britů dlouho nevěřila v něco podobného. Ještě před pár lety. Referendum v září 2014 sice dopadlo nepříznivě pro separatisty, ale ukázalo, že tato myšlenka má mnohem více příznivců, než Westminster očekával. A protože zejména mladá skotská populace je silně pro nezávislost, budoucnost Skotska i Británie je nejistá.

Již nyní je zřejmé, že po příštích parlamentních volbách se britské politické poměry změní. Přibude skotských nacionalistů ve Westminsteru na úkor poslanců Strany práce. A to nebude jediná změna. Konzervativní straně totiž hrozí podobný osud jako někdejším liberálům. Pro mnoho voličů opustila své ideály, zradila voliče a stala se konformní středovou stranou, která si nechá všechno líbit, zejména od Bruselu. Britové dodnes vzpomínají na Margaret Thatcherovou a její úspěšný boj o snížení odvodů do bruselské pokladny a legendární střet s tehdejším předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem.

Thatcherová tehdy prohlásila: „Ano, Evropská komise chce rozšířit svoji moc. Ano, je to nevolený orgán a nechci posílit její moc na úkor naší sněmovny, takže naše názory se liší. Pan Delors prohlásil na tiskové konferenci, že si přeje, aby Evropský parlament byl demokraticky zvoleným tělesem společenství, že chce komisi jako exekutivní orgán a Radu ministrů jako Senát. Ne, ne, ne.“ Ve srovnání s železnou lady je nynější britský premiér David Cameron považován za slabého a nerozhodného politika, neustále lavírujícího mezi thatcherovským křídlem své strany a vládním partnerem, proevropskou levicovou Liberálně demokratickou stranou. V jejím případě jde možná o úplně poslední podíl na vládě v historii, neboť její volební šance jsou mizivé.

UKIP

Totéž nelze prohlásit o Straně nezávislosti Spojeného království (UKIP), která je na vzestupu. V roce 2014 se jí podařil velký úspěch ve volbách do Evropského parlamentu. Též poprvé ve své krátké historii získala díky dvěma přeběhlíkům zastoupení v Dolní sněmovně. Douglas Carswell a Mark Reckless přestoupili od konzervativců do UKIP a v doplňovacích volbách obhájili poslanecký mandát. (Když poslanec přeběhne v Česku, je to problém, který není řešitelný – systém neumožňuje doplňovací volby.)

UKIP je velký problém. Pokusy onálepkovat a zdiskreditovat ji jako stranu rasistickou, nebo dokonce neonacistickou selhaly na faktu, že „zákeřně“ přijímá členy bez omezení a ve stanovách nic podobného rasové či etnické diskriminaci nemá. Mezi členy UKIP patří Indové, Afričané, muslimové, Židé, a dokonce relativně čerstvě usídlení Východoevropané. UKIP ale není ani čistá liberální pravice. Její ideologický profil je natolik pružný, že je přijatelná nejen pro dlouholeté voliče konzervativců, ale i mnohé tradiční labouristy. Ty si získala kategorickým odmítáním privatizace Národní zdravotní služby (NHS). Britské zdravotnictví je financováno z daní a pacienti nepotřebují žádný dokument o pojištění – systém zavedený ve 40. letech 20. století připomíná československé socialistické zdravotnictví, byť se štědřejším rozpočtem. Navzdory četným kritikám NHS zůstává pro Brity posvátnou krávou. Ani Thatcherová si netroufla na reformu zdravotnictví.

Zásadním tématem UKIP zůstává imigrace. V zemi tak nakloněné imigrantům jako Británie je protiimigrační politika logickým a zároveň komplikovaným tématem. Hranice mezi imigranty a starousedlíky je vágní. UKIP na jedné straně hlasitě vystupuje proti imigrantům z nových členských zemí Evropské unie. Je to do jisté míry pochopitelné, neboť rumunští žebráci tábořící u Marble Arch nebo početné romské rodiny pobírající velkorysé sociální dávky nebudí mnoho sympatií. Někteří Britové si stěžují na konkurenci na trhu práce – týká se to zejména Poláků, neboť ti jsou největší imigrantskou skupinou z nových členských zemí Unie. Na straně druhé existuje i frakce Přátelé Polska v UKIP. Její předseda Przemek Skwirczynski, bankéř v londýnské City, kandidoval za UKIP v místních volbách. A jak prohlásil v rozhovoru pro deník The Independent, není nadšen z protiimigračních postojů své strany, nicméně stále ji považuje za rozumnou pravicovou alternativu. V následujících volbách Skwirczynski hodlá kandidovat za volební obvod Tooting.

Británie zřejmě není schopná autentické xenofobie. Britové mají dokonce trpělivost s těžko přizpůsobivými menšinami. Somálští imigranti například ve valné většině nepracují – muži jsou z více než 60, ženy z více než 80 procent na sociálních dávkách. Mezi velké pracanty nepatří ani imigranti z Bangladéše, Pákistánu, Turecka, Srí Lanky, Portugalska a Indie, jak uvádí Úřad národních statistik. Naopak příchozí z Austrálie, Jihoafrické republiky, Itálie, Německa a Polska pobírají méně sociálních dávek než rodilí Britové. Údaje pro české imigranty zatím chybějí, lze však očekávat, že se nebudou podstatně lišit od polských nebo německých přistěhovalců. Je to pochopitelné – příslušníci těchto národů migrují spíše za prací než za sociálními dávkami.

Demokracie se nevzdáme

Budoucí složení westminsterské Dolní sněmovny tedy bude asi pestřejší než jindy. Straně práce se podaří utvořit většinovou vládu jen za mimořádných okolností. Prozatím to na oslnivý úspěch nevypadá. Konzervativci budou šťastní, nebudou-li následovat osud liberálů po první světové válce. Liberálové budou rádi, pokud jejich poslanecký klub zaplní alespoň taxík. Skotští nacionalisté se ovšem těší na roli jazýčku na vahách. UKIP má možná ještě o něco větší ambice. Klišé systému dvou stran pravděpodobně skončí, ale to není konec příběhu. Vzniká otázka, existuje-li stabilní politický systém v plně demokratických podmínkách. Pokud nikoli, co jej může nahradit?

Skotský nacionalismus se možná ukáže být jen módní vlnou, která odezní, až dnešní mladí příznivci nezávislosti dospějí a na onen špatný film se zapomene. Anebo možná ne. Známe zemi s podobným většinovým parlamentním systémem jako Británie, která se nakonec rozpadla – Rakousko-Uhersko. Stát rozdělený po linii sociální, národnostní, náboženské a jazykové zkrátka nemůže mít fungující demokratickou vládu. Ani národy jazykově blízké, jako jsou Češi a Slováci, to nedokázaly. Vyspělé etnicky rozdělené země mohou žít i nějakou dobu bez oficiální vlády jako Belgie, která takto fungovala 589 dní.

Představa mocenského vakua ve Westminsteru je však přece jen obtížná. Mnohonárodnostní říši lze vládnout jen pomocí nevoleného orgánu, jak plánoval již Jacques Delors. Ale touto cestou by se většina Britů vydat nechtěla. V tomto směru stále funguje staré klišé: představa Britů jako hrdého národa, který je ochotný vzdát se všeho, jen ne demokracie.


Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK