Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Je cosi shnilého v Institutu Rona Paula

Ron Paul býval libertariánskou ikonou. Už to tak docela neplatí. Proč?

Prezidentské kampaně Rona Paula v letech 2008 a 2012 (viz úvodní foto) byly událostí nejen pro americké libertariány a klasické liberály. Mnoho lidí tehdy poprvé zjistilo, že lze podporovat svobodný trh a volný obchod a zároveň odmítat kriminalizaci drog či nesmyslné vojenské intervence v Jugoslávii, Iráku nebo Libyi.

Dnes se píše rok 2015 a spousta lidí, kteří Ronu Paulovi ještě v roce 2012 fandili, se k němu obrací zády. Důvod? Především hranice mezi odmítáním neopodstatněných vojenských intervencí a omlouváním či dokonce obhajováním zcela nelibertariánských režimů.

Deset libertariánských momentů očima proruského trolla

Students for Liberty, asi nejaktivnější a nejotevřenější libertariánské hnutí současnosti (má i českou „pobočku“), v prosinci zveřejnilo žebříček deseti událostí zásadních z pohledu lidí, kteří milují lidskou svobodu. Na jeho vrcholu najdete legalizaci marihuany, kterou si odhlasovali naposledy voliči v Oregonu, Washingtonu (D. C.) a na Aljašce.

Za nimi následují oblíbené služby libertariánů Airbnb a Uber a třetí místo obsadil whistleblower Edward Snowden a novinář Guardianu Glenn Greenwald. Na čtvrté místo se dostala legalizace homosexuálních svazků v Lucembursku, Finsku a 19 státech USA.

Pozoruhodný byl rozruch, který vzbudila pátá příčka, a to na místech dosud považovaných za libertariánskou baštu, tedy v institutu nesoucím jméno Rona Paula. Pátou zásadní událostí byly podle Studentů pro svobodu rozsáhlé protesty ve Venezuele, na Ukrajině a v Hongkongu. Dva týdny po uveřejnění žebříčku se proti nim ostře ohradil Daniel McAdams, výkonný ředitel Ron Paul Institute for Peace and Prosperity. „Zatímco mezi obecně akceptované principy libertariánského myšlení patří, že zapojení státu do operací za účelem změny režimu v zámoří je s ním v příkrém rozporu,“ píše, „najdou se tací, kteří tvrdí, že americkou vládou financovaná změna režimu je vlastně vcelku libertariánská myšlenka.“ To, co Students for Liberty oceňují, jsou podle něj ve skutečnosti „tři operace za účelem změny režimu, které za organizaci a financování vděčí vládě USA“.

Jinými slovy, když lidé v Hongkongu nebo ve Venezuele vyjdou do ulic, nejde o spontánní protest proti ultralevicovému autokratovi Madurovi nebo oklešťování hongkongské autonomie Pekingem, ale o „operace“ v režii americké vlády.

Podle McAdamse je existence americké operace za účelem změny režimu ve Venezuele „neoddiskutovatelná“. Při takové optice je pochopitelné jeho podivení nad tím, co je libertariánského na snaze „vzít občanům Venezuely právo zvolit si, kdo jim bude vládnout“.

Podivný „libertarián“ McAdams

Jde o neuvěřitelně pokroucený výklad libertariánských idejí, který stojí především na nepodložených tvrzeních, že protesty proti autoritářským režimům nejsou autentickým projevem vůle demonstrujících. Že jsou tito lidé nějakým způsobem řízeni z Washingtonu. Což je v podstatě stejná argumentace, kterou vůči demonstrantům v roce 2012 použil Vladimir Putin.

Je přinejmenším podivné, že někdo nedokáže pochopit, že by se studenti, mohli a chtěli vzbouřit proti socialistické diktatuře ve Venezuele. A že by to mohla být věc hodná ocenění ze strany libertariánů. Vždyť venezuelský režim ztělesňuje v podstatě všechno, proti čemu libertariáni bojují.

Jde v podstatě o totéž, jako kdyby někdo odmítal protesty, které v Československu roku 1989 vyústily v pád komunistického režimu, jako nepřijatelný zásah ze strany USA nebo jiné mocnosti, která nám chtěla vzít možnost rozhodnout o svém osudu. Asi by to ještě bylo pochopitelné u lidí, kteří s komunistickými režimy sympatizovali. Těžko z toho však udělat jakýsi libertariánský axiom.

Nakonec to byl právě McAdams, kdo vymýšlel teorie o tom, že nedávné protesty proti Zemanovi jsou předzvěstí další americké operace, která bude mít za cíl svrhnout českou demokracii a nahradit ji proamerickým režimem. Haló novinám a Aeronetu se to zalíbilo, ale ke klasickému liberalismu to má daleko.

A nejde o první případ podivných McAdamsových projevů. Některé jeho příspěvky na Twitteru už dřív budily pozornost. V podstatě kdykoliv někde narazil na tweet, který nebyl v souladu s ruskou verzí událostí, vyrukoval McAdams s nějakou „vtipnou“ urážkou jako „Co to v tom Estonsku hulíte?“ nebo „Nezapomněl sis vzít prášky, Carle?“ Poslední zmíněný vzkaz švédskému ministru zahraničí Carlu Bildtovi.

Klasičtí liberálové proti Paulovi

Paradoxně, ve stejný den, kdy se Paulův zaměstnanec McAdams pustil do Students for Liberty, oznámila tato organizace, že Ron Paul bude jedním z hostů její výroční konference.

Mnohé aktivisty, zejména z Evropy, to nenechalo chladnými. Ukázalo se, že je nemálo libertariánů a klasických liberálů, kterým se činnost Paulova institutu příčí. A nejsou kritičtí jen k jeho spolupracovníkům, ale i vůči Ronu Paulovi samotnému.

A tak se 13. ledna objevil text tří evropských aktivistek nazvaný Jsme klasičtí liberálové a nepodporujeme Rona Paula. Autorky se zaměřují především na vztah Rona Paula k Rusku, který shledávají krajně problematickým.

Pocházejí z Litvy, Ruska a Švédska, a tak se jich velmi dotýká, co nazývají cíleným porušováním práv ruských lidí. Účastnily se protestů v Moskvě a Petrohradě, kde byly svědky, jak policie mlátí a odvádí jejich přátele.

Nemůžou Ronu Paulovi odpustit, že se svým institutem šíří Putinův narativ, podle nějž změnu režimu na Ukrajině zorganizovaly Spojené státy, které si k tomu najaly bandy fašistických chuligánů (nutno podotknout, že ultranacionalistické až neonacistické skupiny se revoluce také zúčastnily).

Připomínají, že sám Ron Paul v březnu tvrdil, že obsazení a anektování Krymu bylo vyjádřením vůle tamního lidu. Parodii na referendum, která zde proběhla, považuje pro toto tvrzení dostačující. Vyčítají mu, že jeho institut ještě v prosinci popíral ruskou přítomnost na Ukrajině, zatímco nadále šíří pověsti o údajné americké intervenci.

Za hranicemi neintervencionismu

Zahraničněpolitickou pozicí, kterou Ron Paul v republikánských primárkách neúnavně hájil, byl neintervencionismus.  Odmítání a nemilosrdná kritika rozsáhlých vojenských zásahů v cizích zemích, ačkoliv tyto země USA nenapadly. Typickým příkladem takové intervence byla invaze do Iráku za účelem svržení Saddáma Husajna.

Komentáře Rona Paula a jeho institutu se však zejména v případě ukrajinské krize dostaly za hranice neintervencionismu. Dnes už jde o obhajobu ruské intervence na Ukrajině, která má neintervencionismu daleko. Jde o nekritické přijímání ruské verze událostí, aniž by tamnímu režimu bylo vytčeno třeba jen půl slova.

Libertarianismus znamená především neústupnou obhajobu svobody. S ní se pak pojí i prosazování rozumné zahraniční politiky, která vidí nasazení armády jako tu nejzazší variantu.

Odmítání studentských demonstrací ve Venezuele nebo obhajoba ruské anexe Krymu je s těmito hodnotami v příkrém rozporu. 

Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Spolupracuje s Centrem pro studium demokracie a kultury. V létě 2013 pobýval na pozvání Richarda Sulíka v Bratislavě, kde se potkal např. s Matúšem Pošvancem z Nadácie F.A. Hayeka nebo s lidmi z předního liberálního think... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 21 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK