Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Rektor VŠUP: Tahle ekonomika nemá na tolik studentů

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
17. 1. 2015
 30 350

Mívali jsme čtyři vysoké umělecké školy. Dávno tomu. Dnes chrlí absolventy těchto oborů řada regionálních univerzit. Uživí se? A je vůbec o jejich práci zájem, nebo spíš vítězí obecný nevkus? V dvojrozhovoru nám odpovídají dva profesoři Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Rektor VŠUP: Tahle ekonomika nemá na tolik studentů

Původně jsem se chtěl s rektorem VŠUP Jindřichem Smetanou (na úvodní fotce vpravo) bavit především o efektivitě českého vysokého školství a o tom, jak se daří studenty jeho školy zapojovat do průmyslové výroby v českých podnicích. Nakonec se však pozměnilo nejen téma rozhovoru, ale i jeho forma. K naší diskuzi se totiž přidal i vedoucí katedry designu Jiří Pelcl a z rozhovoru byl rázem dvojrozhovor. Oba profesoři se shodují na tom, že v českém vysokém školství v současné době vítězí kvantita nad kvalitou a že je s tím potřeba něco neprodleně udělat. Řeč se ale točila i kolem nestabilní politické situace a nepovedených architektonických projektů, které se v posledních dvou dekádách v Česku realizují.


Jindřich Smetana

Jindřich Smetana

Kromě scénografie, filmové architektury a speciálních audiovizuálních projektů (především v Laterně Magice) se po studiích zabýval divadelní a výstavní architekturou. Po roce 1990 se plně věnuje projektování objektů s veřejnou, kulturní a společenskou funkcí. Své zkušenosti rozvíjí v návrzích nových inscenačních principů a experimentálních divadelních objektů (např. divadla Spirála, Alfred, Globe, HDK v Karlíně – převážně ve sdružení ANIMA-tech). Scénografická a výstavní tvorba se dnes stala sice doplňkovou, ale stále ještě charakteristickou činností. Koníčkem jsou audiovizuální experimenty, realizované převážně v zahraničí. Rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze je od roku 2011.

Jiří Pelcl

Jiří Pelcl

Vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze a design nábytku na Royal College of Art v Londýně. Na VŠUP vede ateliér designu, v letech 2002 až 2005 zde působil jako rektor. Navrhoval například interiéry velvyslanectví v Římě a v Pretorii nebo Českého domu v Malmö, ale i interiéry pro prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. V roce 2006 dostal Národní cenu za design a v roce 2007 titul Designér roku, který uděluje Akademie designu České republiky. Publikuje a přednáší na domácích a zahraničních vysokých školách, je držitelem mnoha ocenění u nás i ve světě. Věnuje se návrhům veřejných a soukromých interiérů, architektuře, designu nábytku, skla a porcelánu.

Pojďme si nejdřív povídat o architektuře. Jak si dnes v Česku v téhle disciplíně vedeme?

Jindřich Smetana: Vyrůstá tu spousta výborných architektů. O architekturu jako obor bych se tedy rozhodně nebál. Spíš mě znervózňuje, že ekonomika moc nestíhá pokrýt oprávněné potřeby společného životního prostoru. Není tu dost peněz na projekty, které by nás posunuly dál. Chybí nám také styl v oblasti integrující infrastruktury. V tomto ohledu to je někdy hodně zoufalé.

Myslíte nevkusná obchodní centra, nezajímavé kancelářské budovy a prapodivná satelitní městečka?

Jindřich Smetana: Přijde mi, že se nám to vymyká na stavebních a památkových úřadech. Sedí tam lidé, kteří vystudovali úplně něco jiného. Nemají v téhle oblasti dostatečné vzdělání ani zkušenosti, neprošli žádným výběrovým řízením, a přesto rozhodují o tom, jaké projekty se budou realizovat. Společnost by měla usilovat o to, aby do těchto věcí mluvili víc skuteční odborníci.

Jiří Pelcl: Jde o lidi, kteří jsou mnohem víc zaměřeni na administrativní fungování než na cokoli jiného. Mezi památkáři najdeme absolventy pedagogických fakult, málokdy je tam ale architekt. Problém je navíc v tom, že jim často chybí i samotný cit pro architekturu. Na stavebním úřadě to pak obvykle vypadá tak, že vám podají šanon, ukážou obrázky a vyjmenují, co je možné postavit a co naopak ne. Takhle by ale neměla vypadat tvorba našeho životního prostředí.

Existuje tu  vůbec větší společenská poptávka po tom, aby se kolem stavěly architektonicky hodnotné stavby? Nedostali jsme se do fáze, kdy si většina lidí řekne, že chce mít ve svém okolí obchoďák, kino a nějaké restaurace, ale celkový architektonický ráz je jim lhostejný?

Jindřich Smetana: V rozvinutých evropských státech se v posledních deseti letech začíná pěstovat termín „politika architektury“. Velká Británie, Francie, Holandsko nebo Finsko, ti všichni se věnují osvětě, která je součástí vzdělávání už na základních školách. Učí mládež, aby rozpoznala, co je v architektuře správné a co ne. Pak v těchto zemích nevznikají nesmyslné architektonické produkty, jako můžeme vidět u nás v satelitech za velkými městy. Naše děti mají ve školách hudební a výtvarnou výchovu, občanskou nauku nebo informatiku, ale o tom, jak se tvoří prostředí, ve kterém žijeme, v osnovách vůbec nic není. To je potřeba změnit, jinak to nedopadne dobře.

Začali jsme nějak pesimisticky. Je vkus většiny Čechů opravdu tak špatný?

Jindřich Smetana: To si zase nemyslím. Vzniká i řada skvělých projektů a staveb. Abychom jen nekritizovali, narazíte i na kancelářské budovy, které jsou na vysoké úrovni. Dokonce i developeři si už začínají uvědomovat, že musí chtě nechtě naplňovat poptávku po kvalitě. Věřím, že se u nás situace začne postupně obracet k lepšímu. Podívejte se na to, jak se lidé kultivují například v oblasti stravování. Kupují kvalitní potraviny, zajímají se o jejich složení, původ a tak podobně. Dřív to tak nebylo. V pohledu na architekturu je naše současná společnost ještě v plenkách.

Jiří Pelcl: Z mého pohledu je kámen úrazu také v tom, že si příliš velkou roli uzurpují politici a politické strany. Po každých volbách se vítězná strana snaží všechno změnit. Myslí si, že začne zemi řídit podle svého modelu a o nějaké kontinuitě nechce slyšet. Lidem tvrdí, že všechno bylo doteď špatně, a proto se prý musí začít znovu. Problém je v tom, že se dostáváme do smyčky neustálých začátků.

Říkáte, že abychom se mohli vyrovnávat západním státům, potřebujeme hlavně čas. Co když ale jdeme po jiné vývojové větvi a kýženému stadiu se nakonec vyhneme?

Jiří Pelcl: To je zajímavá otázka. Je pravda, že my Češi si o sobě stále myslíme, že dokážeme najít nějaké originální východisko, že jsme výborní experimentátoři, a proto nepotřebujeme ověřené cesty. Pokud si to budeme myslet i nadále, tak by se mohlo opravdu stát, že se vydáme nějakou slepou větví, která nám pořádně zkomplikuje situaci.

Musíme si uvědomit, že každý obor je založený na kontinuitě. Ať už je to věda, architektura nebo design. Všechny produkty a myšlenky vždy navazovaly na dřívější poznatky. K revolučním změnám docházelo jen ve spojení s novou technologií, navíc ve velmi ojedinělých případech. Náš pomalý posun je z velké míry zapříčiněný tím, že nectíme kontinuitu. Já osobně v tomto ohledu obdivuji Velkou Británii. Než se tam něco změní, tak se to důkladně prodiskutuje ze všech stran. Společnost se pak vyvíjí zdravě.

A co problémy, které se týkají školství? Nevítězí na českých vysokých školách kvantita nad kvalitou?

Jindřich Smetana: Bohužel ano. Řeknu to drsně, ale tahle ekonomika nemá na to, aby utáhla tolik vysokoškolských studentů. Navíc jejich obrovským počtem dochází k devalvaci vzdělávání. Ukážu vám to třeba právě na příkladu uměleckých škol. V Česku byly ještě donedávna čtyři vysoké umělecké školy, které se zabývaly čistě výukou umění jako hlavního předmětu. V Praze Akademie múzických umění, Akademie výtvarných umění a Vysoká škola uměleckoprůmyslová, v Brně Janáčkova akademie múzických umění. Tyto školy si držely svůj limitovaný počet studentů a myslím si, že to odpovídalo počtu lidí, kteří se později dokázali v daných oborech prosadit. Paralelně s těmito čtyřmi školami ale začaly vznikat různé regionální fakulty a i v umění nastala inflace vysokoškolského vzdělávání. Na univerzity se dostává skoro každý, kdo o to má zájem. Chybí potřebná selekce. Parametry musí být náročnější. Jen pro zajímavost, naše škola bere v průměru každého patnáctého uchazeče.

Já s vámi souhlasím. Spousta lidí ale bude namítat, že by vysoké školství mělo být přístupné co nejširšímu množství lidí. Že nesmí jít o elitářskou záležitost…

Jindřich Smetana: Když má někdo nutkavou potřebu nabýt vysokoškolské vzdělání, tak by si měl v první řadě projít konkurencí. Měl by se konfrontovat s ostatními zájemci o daný obor. A pokud chce neúspěšný uchazeč studovat i natruc osudu a přírodě, tak si to může zaplatit na soukromých vysokých školách.

Jiří Pelcl: Musíme si přiznat, že po revoluci tady byla skupina vysokoškolsky vzdělaných lidí ve srovnání s Evropou hodně malá. Bylo proto správné, že jsme se s tím snažili něco udělat. Nyní se ale musíme pozastavit nad kvalitou. Ta totiž začíná pokulhávat. Musí dojít k redukci, aby se kvalita opravdu soustředila na určitých školách. Tam by pak měly směřovat peníze od státu. Všechny kraje chtějí mít svoji univerzitu, a přitom se jim nedostává kvalitních pedagogů. Stát by neměl živit školu, která má podprůměrné výsledky.

Všecko musí někdo navrhnout

Lenka Žižková

„Představa designu jako něčeho drahého a luxusního je mylná. Design je disciplína demokratická, ve všem a pro všechny. Každou věc musí přece někdo navrhnout,“ říká v exkluzivním rozhovoru Lenka Žižková, ředitelka Design Cabinetu CZ.

rozhovoru, který jsem vedl s Lenkou Žižkovou z Design Cabinetu zaznělo, že pracovní trh pro studenty uměleckých škol je dost přesycený. Mají problémy s uplatněním jen absolventi regionálních univerzit nebo se to týká i vašich bývalých studentů?

Jindřich Smetana: Záleží na oborech. Například naši architekti pracují v dobrých studiích a problémy s uplatněním rozhodně nemají. To samé platí i pro naše absolventy grafického designu. Diskutabilní je to u volných umění. To je drastická soutěž, ve které přežívá jenom ten nejlepší. Žádná galerie nechce vystavovat průměrné umělce. Spousta z našich „volných“ absolventů ale jde nakonec do užitných oborů, dělají třeba reklamy pro televize a hravě se uživí. Myslím si, že studenti by měli být ještě víc vychováváni k tomu, aby dokázali hledat prázdná místa na trhu a ta se pokoušet zaplnit.

Jiří Pelcl: To samé se týká i designérů. Buď se uplatní v různých projekčních kancelářích a designérských centrech, nebo začnou sami podnikat. To je z mého pohledu velmi důležité. Zmínil bych třeba firmu MM Cité, kterou založili naši absolventi Radek Hegmon a David Karásek. Před víc jak patnácti lety se začali věnovat městskému mobiliáři, takže navrhují a vyrábějí lavičky, koše, různé kryté zastávky pro městskou dopravu a spoustu dalších věcí pro veřejný prostor. Dnes se v téhle oblasti jedná o největší firmu v republice, která má řadu poboček nejen v evropských zemích, ale i ve Spojených státech a v Brazílii. Dalším studentům slouží jako vzor. Absolventi by totiž neměli čekat, až je někdo objeví. Neměli by se bát zkusit něco vlastního. Spousta studentů z oděvního designu má svá studia a salóny. A nejsou jich jednotky, ale desítky. Další zase pracují v zahraničí, třeba Eliška Kuchtová pro předního výrobce obuvi, firmu Camper.

Talent

Eliška Kuchtová

V roce 2012 získala za svou kolekci bot Simply for Simple Národní cenu za studentský design. Časopis Forbes ji loni zařadil mezi třicet nejnadějnějších Čechů pod třicet let. Odborníci o ní mluví jako o jednom z největších talentů českého designu

Nehrozí nám ale, že budou nejlepší absolventi automaticky odcházet do zahraničí? Právě Eliška Kuchtová mi loni říkala, že teď v Česku není firma, pro kterou by chtěla pracovat. Buď se tady pokusí prosadit s něčím vlastním, nebo zůstane radši v zahraničí. Není to škoda?

Jiří Pelcl: Žijeme v Evropě, která je propojená. Jsme malá země a musíme počítat s tím, že designéry vychováváme i pro globální trh. Nevidím v tom ale žádný problém. Mám naopak radost z toho, že se naši studenti prosadí ve světě. Přece je tady nemůžeme držet. Není to ale tak, že bychom ztráceli odborníky. Když se nějaký český designér uplatí v cizině, tak si toho všimnou i naše firmy a často mu nabídnou spolupráci. Spousta designérů působí v Německu, Francii nebo Itálii, ale navrhuje zároveň i pro české výrobce.

Kde je podle vás budoucnost uměleckoprůmyslových oborů?

Jindřich Smetana: Z mého pohledu je to otázka životního slohu. Lidé si začnou stále víc uvědomovat, že je důležité, čím se obklopují, jaké předměty si pořizují do domácnosti, jak stolují a tak podobně. Čím dál tím víc se bude klást důraz na volný čas. Lidi už pochopili, že nemusí celý život pracovat jako otroci. V mnoha zemích se proporce pracovního a volného času proměňují. Vzniká tím velká příležitost pro kreativní umělecký průmysl. Nepůjde navíc jen o laciné vějičky, jak tomu bylo často doteď. Do popředí se dostane pravdivost a udržitelnost. Zkrátka se zvýší poptávka po kvalitě.

Jiří Pelcl: V každém člověku je kus kreativity. S volným časem budou růst možnosti, jak tuto kreativitu uplatnit a jak se realizovat. V designu se například prosazují 3D technologie, lidé se také učí na počítačových grafických programech a jsou obecně schopní zrealizovat mnohem víc věcí. Budoucnost tedy určitě budou mít technologie, které jim to budou umožňovat a ještě víc ulehčovat.

Jindřich Smetana: Já bych rád nastínil i trochu jiný pohled na věc. Musíme se zamyslet nad tím, co můžeme světu nabídnout, po čem je poptávka v rozvojových zemích, které zažívají rychlý růst. Jedinečným vývozním artiklem Evropy je kultura života. Přijde mi, že některé asijské státy mají dnes vehementní zájem o to, aby co nejvíc nasáli naše kulturní prostředí a způsob života. Toho bychom měli využít. Měli bychom být schopni vyvážet naše kulturní know-how.

Hraje ve vašem životě roli dobrý design?

Jak by to ale mohlo vypadat v praxi?

Jindřich Smetana: Je to úkol celé Evropy. Často si neuvědomujeme, že životní standard je tu tak vysoký, že rozhodně nebudeme mít levnější pracovní sílu, abychom mohli konkurovat rozvojovým ekonomikám. Musíme si uvědomovat, v čem jsme jedineční a tuhle jedinečnost bychom se měli naučit nabízet. Omyl je v tom, snažit se dělat kosmopolitní kulturu, kde by se jedinečnost naopak ztrácela. Podívejte se na to, co tady nabízíme turistům. Samé standardizované produkty, stejné na jaké narazíte v ostatních státech. A ještě si myslíme, jak s turistickým ruchem umíme pracovat. Když sem přitom někdo přijede, tak chce vidět něco autentického. V tomto trpíme ztrátou identity. Obchody počínaje a hospodami konče.

Jiří Pelcl: Naše role by měla být v tom, že budeme přispívat k rozvoji Evropy. Měli bychom se k ní už konečně otevřeně přihlásit. Je jasné, že Česko bude těžko přímo ovlivňovat světové dění. Na to jsme příliš malí. Buďme ale sebevědomou a stabilní součástí pevnějšího evropského celku a dělejme pro to maximum.

Daňové přiznání online

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

architekturadesigneliška kuchtovákulturatrh prácevysoké školyvzděláníživotní prostředíživotní styl
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo