Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nesmíme se urážet. O uctivé satiře v mezích slušnosti

Tatam je doba, kdy se v Evropě zakazovaly filmy za zlehčování či dokonce zesměšňování křesťanství. Dávno už se nezatýká za urážku hlavy státu a za nadávky politikům. Křesťané i politici si už zvykli, snad se časem přizpůsobí i muslimové.

Pamatujete ještě na 90. léta, kdy početná skupina českých žen nedala dopustit na své idoly Václava Klause a Karla Dybu? Když nějaký levicový nevychovanec prohodil na jejich adresu ve frontě na kuponové knížky nactiutrhačné slov, riskoval, že ho některá z přítomných dam přetáhne nákupní taškou po hlavě. Vyrozuměl jsem, že podobně na tom byli Slováci s Vladimírem Mečiarem.

Připomněl jsem si tuto slavnou éru českých dějin, když jsem tak pročítal reakce světových médií na zvěrskou popravu francouzských humoristů z týdeníku Charlie Hebdo. Po počátečním jednohlasném zděšení a pobouření se do sloupků a komentářů začala vkrádat jistá obezřetnost. Řada novinářů, kterým Salman Rushdie říká úderka nabádačů (v originále mnohem zvučnější but brigade), se vytasila s tradičním argumentem „satira ano, ale bez urážek prosím“. Svobodu slova horlivě podpořili, leč nabádali ke slušnosti.

Násilí funguje

New York Times se nechal slyšet, že zabití karikaturisté, všichni věkově padesátníci až sedmdesátníci, patřili ke „staré škole“, odkojené buřičskou érou 60. let, kdy se prý smělo všechno. A že prý dnešní mladí satirici již citlivěji vnímají privilegované postavení západní civilizace a proto zbytečně neprovokují – ať už to znamená cokoliv. Ani většina ostatních velkých světových médií se nepřipojila k hrstce německých a italských deníků, které v solidárním gestu přetiskly několik karikatur z dílny Charlie Hebdo.

Tiskoví mluvčí většinou vyhýbavě mumlali cosi o soužití a nabádali ke zodpovědnosti, jedině dánský deník Jyllands-Posten, který se roku 2005 proslavil neuctivými karikaturami jako první ze západních médií, řekl na rovinu: „To jsou všechno výmluvy. Jediný důvod je strach. Ani my proto žádné karikatury nepřetiskneme. Protože máme strach. Násilí funguje.“

Je samozřejmě pochopitelné, že se vydavatelé bojí o bezpečí svých zaměstnanců. Americký novinář Matt Welch ovšem podotýká, že kdyby v této věci stála v jednom šiku všechna obří masmédia a nenechávala obranu tradičního západního práva kritizovat kohokoli a cokoli na malých kreslířích a humoristech, možná by Charlie Hebdo tak nevyčnívali z řady a nepředstavovali by pro šílence a primitivy tak nápadný terč. Želbohu velká média, včera jako dnes, mluví především o zodpovědnosti. Inu, zbabělci odvaha vždy připadá jako nezodpovědnost.

Dík za neuctivé šašky

Je trochu ironie, že masakr v Paříži se udál nedlouho po daleko méně tragické, leč v principu podobné události. Filmová společnost Sony Pictures stáhla z distribuce bláznivou komedii The Interview (Rozhovor), která si dělala třeskutou srandu ze severokorejského vůdce Kima Čong-una. Učinila tak v reakci na hackerský útok na své servery, ve kterém podle všeho měly prsty severokorejské tajné služby. Abyste rozuměli, Kim Čong-un má v Severní Koreji podobné postavení jako Mohamed v muslimských zemích a jakákoli kritika či zesměšňování ist verboten. Není snad třeba dodávat, že nabádači měli svůj argument o laciné provokaci a zbytečném urážení po ruce.

Ale víte vy co? Já jsem optimista, a to nejen protože máme nový rok a do nového roku by měl člověk vykročit svěže a vesele. Ano, samozvaní arbitři zodpovědnosti a mírné satiry v mezích slušnosti jsou v novinách a televizi stále slyšet, ovšem dny jejich největší slávy dávno minuly. Tatam je doba, kdy se v Evropě zakazovaly filmy za zlehčování či dokonce zesměšňování křesťanství, například Život Briana či Poslední pokušení Ježíše Krista. Dávno už se nikde nezatýká za urážku hlavy státu a za nadávky politikům, bez ohledu na stranickou příslušnost, už nikomu nehrozí ani neškodný dámský lynč na poště.

Za to vše vděčíme mimo jiné také lacinému humoru a neuctivým šaškárnám nezralých adolescentů, jako byli členové skupiny Monty Python a jiní. Křesťané i politici si už zvykli, snad se časem přizpůsobí i muslimové.

Ano, hranice politické satiry a hrubozrnné prvoplánové sprostoty je někdy hodně tenká a humoristé časopisu Charlie Hebdo po ní klouzali s bravurou provazochodce. Já takový borec nejsem. Proto se nezmůžu než na: „Nabádači všech zemí, polibte mi prdel.“

Aleš Drobek

Aleš Drobek

Vystudoval ekonomii podnikání na Slezské univerzitě. Od roku 2001 se věnuje překládání na volné noze a také podpoře nezávislého podnikání. Zajímá se o ekonomii, ekonomickou historii a finanční trhy. Je členem ČSSD a působí... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK