Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Chvála bláznovství: Proč jsou konspirační teorie užitečné

Kolega Bohumír Žídek zde na Finmagu postupně cupuje všechny možné i nemožné konspirační teorie. Ač záslužná činnost, něco mi na ní stále schází. Dovolte mi prozkoumat, proč konspirační teorie vlastně vznikají a k čemu jsou důležité, i když mohou být mnohdy úplně blbé.

Je mrholivý podvečer, 10. ledna 2000. Mrznete na autobusové zastávce, když se k vám přitočí muž v dlouhém plášti a chraplavým hlasem začne vyprávět o spiknutí mocných. CIA mučí podezřelé, NSA přes internet špehuje celý svět, banky manipulují s finančním trhem. „Táhni, blázne!“ odseknete a s povděkem nastoupíte do vyhřátého autobusu. O patnáct let později si na chlápka vzpomenete a uvědomíte si, že měl pravdu. Kdo byl tehdy vlastně blázen?

Konspirační teorie se dnes často vnímají jako určitá forma duševní poruchy. Chcete-li někoho veřejně označit za idiota, obviňte ho z šíření konspirační teorie. Že by majitel většiny českého potravinářství a mediální magnát v pozici ministra mohl využít svou moc k likvidaci zbývající konkurence a prosazení zájmů svého koncernu? I vy konspirační teoretiku!

Odbytí tohoto druhu však představuje nebezpečnou myšlenkovou zkratku. Namísto namáhavého zvažování argumentů a protiargumentů volí oponent pohodlí oficiálního postoje, který je pro něj roven pravdě.

Pravda ale může být čas od času divočejší než palcové titulky Blesku.

Konspirační realita

Jak potvrzuje historie – připomeňme třeba Julia Caesara  – politika je odjakživa spjata i s pletichařením, intrikami, spiknutím nebo moderně s konspirací. Tam, kde lze předpokládat možnost nekalého zisku (politického či finančního), lze zkrátka očekávat i občasnou konspiraci.

Kromě odkrytých konspirací letmo zmíněných v úvodu (mučení zajatců CIA, program PRISM, skandál LIBOR), lze jako typickou konspiraci uvést okolnosti provázející založení americké centrální banky, Fedu. Roku 1910 se na ostrově Jekyll tajně sešli představitelé velkých amerických bank s vlivnými politiky a načrtli společně plán federálního systému rezervních bank. V následujících letech probíhala mohutná kampaň hlásající nutnost reformy finančního systému a před Vánoci roku 1913 byl (za pozoruhodných okolností) přijat Federal reserve act. Názory na tyto události a jejich následky se liší; různí komentátoři se ovšem shodují v tom, že bez tajného postupu by zákon, napsaný ve spolupráci s bankéři, pravděpodobně přijat nebyl, jelikož bankéři se v dané době netěšili přílišné popularitě (jako by tomu bylo někdy jinak).

Vraťme se ale zpátky do přítomnosti. Uvažujme (nepotvrzenou) konspirační teorii o manipulaci s tržní cenou zlata prostřednictvím krátkých obchodů se zlatými papírovými kontrakty. Jeden můj známý – úspěšný obchodník na Forexu – se k této teorii staví velmi skepticky, něco takového by se prý rychle provalilo. To zní rozumně. Proč se ovšem stejně rychle neprovalila manipulace se sazbami LIBOR či obří Ponziho schéma Bernieho Maddofa s komplici mezi regulátory a předními manhattanskými bankéři? Jako protiargument tak může stačit (ačkoli by dále měl být doplněn faktickými důkazy) poukaz na skutečnost, že obdobné konspirace se zkrátka čas od času objeví.

Kontrakonspirace

Konspirační teorie nejsou zdaleka vždy pravdivé. Mnohdy jsou naopak šílené (chemtrails), podivné (Klaus jako agent Moskvy), směšné (Hitler spokojeně dožil v Argentině); podle akademiků Casse Sunsteina  a Adriana Vermeula můžou být rovněž nebezpečné. Ve svém odborném článku Conspiracy Theories proto navrhují vládní program jejich cíleného potírání. Než se pustíme do rozboru této práce, je vhodné si připomenout, že Cass Sunstein je významným právním akademikem (působí na Chicagské a Harvardské univerzitě) a v letech 2009 až 2012 byl hlavou Úřadu pro informační a regulatorní záležitosti. Jeho myšlenky nelze tedy brát na lehkou váhu – zejména proto, že má příležitost je prosadit.

Sunstein a Vermeule ve svém článku nejprve odkazují na Karla Poppera, který uvádí, že konspirační teorie mohou být produktem snahy racionalizovat si náhodné či nezamýšlené události. Autoři užívají tento argument v souvislosti s velkou hospodářskou krizí třicátých let – tu přece nikdo vědomě nezpůsobil. To je sice s největší pravděpodobností pravda, ovšem pouze co do vědomého záměru. Velká deprese byla nečekaným důsledkem uvolněné měnové politiky dvacátých let, jejímž skutečným záměrem byla stimulace ekonomiky. Že byla deprese důsledkem aktivní měnové politiky, by ovšem představitelé centrální banky ve své době nikdy nepřiznali – zejména proto, že věřili tehdejší ekonomické teorii, která obdobná opatření podporovala. Zvolený příklad je tak poněkud nešťastný, jelikož ekonomické události typu hospodářských krizí mohou představovat nezamýšlené důsledky vědomého jednání – zkoumat jejich příčiny je tak zcela na místě.

Ačkoli Sunstein a Vermeule uznávají pravdivost některých konspiračních teorií (aféra Watergate či program MK Ultra), prosazují ve většině svého článku cílený vládní boj s teoriemi, které jsou zavádějící a nebezpečné – jak regulátor tato kritéria posoudí, ovšem dále rozvedeno není; nemluvě o skutečnosti, že s funkčním kontrakonspiračním programem by patrně došlo i k ututlání zmíněných skandálů.

Svobodný trh myšlenek

Vládní boj s konspiračními teoriemi je formou vládního monopolu na oficiální pravdu. Pravda se ovšem nedá nařídit, je třeba ji hledat. A často ji nalézt možná ani nelze. Ve Spojených státech se dlouhodobě například hádají kreacionisté a evolucionisté – tedy ti, kdo věří na stvoření člověka Bohem, a ti, kdo věří ve vývoj přírodním výběrem. Dlouhodobý spor panuje ohledně toho, jaká teorie se má vyučovat ve školách. Musí ovšem být opravdu pouze jeden povolený výklad původu člověka? Neměly by si děti, potažmo jejich rodiče, samy vybrat z širší konkurence přístupů ke vzdělání? Ve společnosti, kde nepanuje monopol na informace, se velmi brzo stejně setkají s opačným názorem – je tedy zbytečné se obávat, že kreacionisté/evolucionisté zůstanou uzamčeni ve své bublině ignorance (z pohledu druhé strany).

Stejně jako ve všech oblastech lidského jednání, i na poli myšlenek plodí volná konkurence výstupy kvalitní i pochybné. Jak ovšem rozeznat kvalitu od zmetku? Pro jedince zvyklého na diverzitu se nejedná o složitý úkol – jednoduše porovná pro něj důležité vlastnosti daného statku napříč nabídkou, případně diskontuje výsledek firemní značkou a tržní cenou, a má jasno. Uvažujme ovšem kupříkladu jedince, který žije v orwellovském světě vládních monopolů na vše. Kvalita je pro něj prázdným pojmem – televizor je prostě televizor, gin je gin. Každý statek má v jeho světě pouze jednu podobu. Takový jedinec netuší, jestli žije ve světě kvality, nebo zmetků.

Uvedené platí jak pro fyzické statky, tak i pro myšlenkové koncepty. Jak poznáme, jestli jsou naše světonázory kvalitní, nebo se jedná o zmetky? Do devatenáctého století například lékaři věřili, že nemoci jako cholera či mor způsobuje miasma, jedovaté výpary. S objevem bakterií se ovšem plně projevila zmetkovitost původní teorie. Teorie miasmatu se ukázala jako chybná až následkem konfrontace s teorií novou.

Platí ovšem i opak – kvalitní teorii je zapotřebí ověřovat teoriemi, které mohou být špatné. Už jen proto, že si držitelé kvalitní teorie mají možnost čas od času zopakovat argumenty, proč své teorii vlastně věří – a nebrali ji tudíž jako dogma, které je pravdivé, protože to tak bylo vždy. 

Josef Tětek

Josef Tětek

Autor pracuje jako analytik, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě, kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institut, člen správní rady Liberálního institutu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK