Miluj Wonga svého aneb Proti toleranci

„Problém multikulturalismu je právě v tom -kulturalismu,“ poznamenal na mé škole před deseti lety jeden hostující přednášející z Vídně. Ocenit ho dovedu až tenhle týden. Když Tomio Okamura vyhlásil, že „každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám“, internet odpověděl nejenom nadšeným sdílením jeho ediktu mezi antiislamisty, ale taky protiakcí Kebabem proti debilitě. „Celonárodní den kebabu“ je vyhlášený na dnešek, lidé dobré vůle se do masa zakousnou přesně v šest. (Vegetariáni se připojí v pondělí Falafelem pro Tomia.)

Okamura to od komentátorů poprávu schytal, nezaznamenal jsem ale jeden velice důležitý argument. Totiž že jediný spotřebitelský čin, který může radikální islamisty aspoň malinko zabolet, je prodat auto a v nejlepším případě přestat cestovat úplně. Na globálním trhu s ropou to bude mít sice titěrný význam, ale pořád řádově větší, než si párkrát do roka odepřít svačinu za šedesát korun, ze kterých jde zlomek na certifikaci halal, ze které jde zlomek zlomku na něco, co by se dalo označit za šíření islámu, natož toho radikálního.

Hrajte svoji roli a nevyskakujte si

Ve světle tohoto ne zrovna promyšleného antiislamismu se angažované pojídání kebabu a falafelu jeví sympaticky, podotkněme ale několik věcí. Předně: jde o aktivismus bez rizika. Objednat si kebab nic nestojí, nebo to aspoň nevyjde dráž než večeře kdekoliv jinde. Jediné, co vám při takovém protestu hrozí, je pokydání se omáčkou. Nevzpomínám si na jedinou válku za ušlechtilou věc, a tou mírumilovné soužití mezi různými etniky a náboženstvími je, kterou by vyhrála pohodlná gesta.

Na udržování obchodních vztahů není nic hrdinného, pokud při tom nemusíte překonávat válečnou frontu. Není na tom dokonce ani nic antirasistického nebo antixenofobního. „U Wonga“ přece jí kdejaký nácek. Wongovi říká Wong, tyká mu jak malému děcku a vůbec se k němu chová jak k untrmenšovi. Ale jí u něj. Protože nic naplat, Wongové i Abdulové mají otevřeno do noci, dá se u nich najíst za stravenku a docela to chutná, hlavně po šesti pivech.

Akce Kebabem proti debilitě nechtě zakonzervovává takto rozdělené pozice. Přistěhovalcům a národnostním nebo náboženským menšinám nadále přisuzuje roli drobných živnostníků. Ta sama o sobě není vůbec podřadná ani na cti ubírající, problém je ale v tom, že je jediná, ve které si je podstatná část účastníků protestu dokáže představit. Je to ten multikulturalismus s důrazem na kulturu: vaše úloha je obohacovat nás. Budete (téměř doslova) kořením pro zpestření naší společnosti, ale ne naši plnohodnotní spoluobčané, naši bližní se vším, co k tomu patří, se všemi politickými a sociálními právy, po kterých voláme pro sebe a svoje děti. Hrajte svoji roli a my k vám budeme tolerantní.

Jíte kebab?

Ano, častoObčas se i k tomu dostanuVyzkoušeno, není to špatnéNechutná mi toJe to příliš cizokrajnéNeznám toJsem vegetarián

Hlasovat

Tolerance je nová netolerance

Účastnit se podniků jako Kebabem proti debilitě a Falafel pro Tomia je jen první a nejsnazší level boje s rasismem, xenofobií, nenávistí a „obyčejnou“ paušalizací. Druhým a výrazně těžším, protože by už znamenal ústupky, by bylo vypustit Araby, Vietnamce a Romy z bister, večerek a ghett mezi sebe. Netroufám si odhadnout, kolik pátečních pojídačů kebabu by hlasovalo pro šikovného muslimského kandidáta třeba jen do obecního zastupitelstva, když ne na prezidenta, kolik by fandilo vztahu svého dítěte s Vietnamcem nebo Vietnamkou, kolik by jich pronajalo volný byt mladé romské rodině. Kolik se jich loni postavilo proti paušalizujícímu trestání všech v Česku žijících Rusů?

Třetí a úplně nejtěžší úroveň boje s předsudky, na kterou jsem se bohužel zatím sám nedostal, je udělat všechno tohle a odpustit si přitom patronizující přístup „podívejte, jak jsem tolerantní!“ Tolerance je hnusná v tom, že v sobě šikovně ukrývá nadřazenost a hodnocení. Čumte, negři, já se vás vůbec nebojím! Žijete sice jinak, než je normální, ale já jsem tolerantní.

O tom všem můžete přemýšlet, až se po formulce „do housky, všechnu zeleninu, bylinkovou“ v pátek v šest zakousnete do svého kebabu. A jestli vás to zajímá, dám si taky, i když jsem v rozpacích, jestli to můžu udělat v bistru patřícím arabskému křesťanovi. Což je ještě jedna věc, která mě na Kebabem proti debilitě štve. Že její organizátoři ve své horlivosti sáhli po Okamurově šabloně a dali jí tak své požehnání.