Sonyleaks: Šoubyznys ve spodním prádle

Nejdřív to vypadalo jako předčasné Vánoce pro filmové publicisty, postupně se to proměnilo ve frašku a nakonec snad hrozilo, že tu budeme mít horor. Řeč je o hackerském útoku na firmu Sony: dosud neznámí lidé (náhodní teenageři? severokorejští agenti?) odcizila a zveřejnila 65 gigabytů firemních dat. Osobní korespondenci nejvyšších šéfů, utajované dokumenty hodnotící skutečné výdělky filmů, výplatní pásky, prezentace ze studiových meetingů, několik neodvysílaných epizod očekávaných seriálů a jako lahůdku nakonec scénář chystané bondovky Spectre.

Proč to všechno? Kvůli filmu Interview, v němž mají dva komici za úkol zabít vůdce Severní Korey Kima Čong-Una.

Hackeři označili snímek za prázdnou provokaci a požadovali jeho stažení z kin ještě před premiérou, jinak svou „kořist“ vypustí do světa. Sony necouvlo, data se se skutečně objevila na internetu a neznámá skupina teď hrozí nejen dalšími úniky, ale i teroristickými útoky. Zalekli se provozovatelé kin a donutili Sony Interview stáhnout z mainstreamové distribuce – prezident Barack Obama to označil za chybu a většinové veřejné mínění se nebálo použít i ostřejší výrazy. Krédo Američanů „nevyjednáváme s teroristy“ totiž není radno porušovat.

Existují i teorie, že se Sony rozhodlo útok využít jako propagační kampaň, protože ze sotva známého malého projektu se stal film, který chtěl vidět takřka každý. Po tomto nabuzení totiž snímek přece jenom vypustili do světa. Nakonec měl snímek premiéru 25. prosince ve vybraných kinosálech a zároveň na Youtube (za poplatek). Na IMDb.com oznámkovalo snímek devadesát tisíc lidí za pouhé čtyři dny. Pro srovnání: Hobit se zhruba stejného počtu hodnocení dočkal po třech týdnech. Interview nakonec získalo sympatie davů (méně kritiků), jenže tržby za první víkend nedosáhly ani tří milionů dolarů. Jestli se Sony pokoušelo udělat z prohry výhru, nepodařilo se. Přinejmenším z finančního hlediska.

Bond nešetří

Podařilo se snad částečně odvést pozornost od uniklých materiálů. Jenže to bude jen dočasný úspěch: po dlouhé době máme v rukou konkrétní data odhalující mechanismy světového šoubyznysu a to si přece jen spousta lidí nenechá uniknout. Každý si najde své.

Pokud se chceme jen bavit na cizí účet, můžeme se zaměřit na maily producentů, kteří častují Angelinu Jolie přízviskem „neschopný rozmazlený fracek“ a sami se pohoršují nad filmy Adama Sandlera, jemuž nicméně zas a znovu dávají finance na předražené komedie „Neprodukujeme toho Sandlera až moc?“ Vskutku dobrá otázka!

Pokud si chceme zkazit překvapení, můžeme si přečíst, co se přihodí agentovi 007 v dalším filmu – ale to by snad nikdo s trochou lásky ke kinematografii neudělal. Místo dialogů si tedy stojí za to všimnout řady vepsaných poznámek od producentů, jejichž prostřednictvím vyděšený hlídač kasy zjišťuje, že režisér Sam Mendes má v plánu utratit více než 300 milionů dolarů. Což by Spectre posunulo po bok Hobitů a udělalo z něj (bez započtení inflace) dost možná nejdražší kusý film všech dob.

Sam Mendes si to může dovolit, předchozí Skyfall byl první bondovkou s tržbami překračujícími hranici miliardy dolarů, agent s povolením zabíjet je tedy ve formě, v jaké nebyl desítky let. Přesto se však producenti cukají a prosí Mendese, aby například v závěrečné akční scéně použil vlak s menším počtem vagonů, protože by přece ušetřil – režisér však nevypadá, že by měl v plánu dělat kompromisy.

Špatně zahraná esa

Když se začteme do další korespondence, zjistíme, že mnoho zaměstnanců potichu pochybuje o tom, jestli gigant Sony vůbec sleduje nějakou dlouhodobou taktiku – zdá se až, že mnoho kroků studia nechápou ani lidé z jeho středu.

Hollywood dnes stojí na sériích, jenže Sony jich rozjelo pohříchu málo. Vlastně dvě a půl. Bondovky, Spider-Mana a adaptované romány Dana Browna (další Muži v černém už asi nebudou). Všechny jsou lukrativní, a jakmile se v sezóně objev nový díl, automaticky žene Sony do čela nejúspěšnějších studií (jak tomu bylo v roce 2012). Proto je nepochopitelné, jak málo efektivně jich využívá.

Spider-Man byl po třetím dílu na umření. Vydělal hodně peněz, byl ale nepopulární a zdálo se, že se dostal do slepé uličky. Těsně před zahájením preprodukce byl tedy vyhozen celý štáb a po pěti letech, kdy hrozila ztráta značky ve prospěch Marvelu, se začalo zcela od nuly. Bohužel Amazing Spider-Man dopadl podobně neslavně – vydělává o dost méně a je nepopulární. Rozestupy mezi jednotlivými díly jsou navíc zbytečně velké. Čeká nás tedy další restart, nebo se Sony značky vzdá? Uvidíme na stará kolena Spideyho v Avengers, kam patří ve světě komiksů, když na plátně jsme už vzdávali naději? V Sony nevědí!

Ještě hůř jsou na tom adaptace Dana Browna. Tom Hanks cítí, že už ztrácí energii pobíhat po památkách, proto se mu moc nezamlouvá čekat na třetí díl už pátým rokem, zvlášť když ví, že by si za něj odnesl slušnou sumičku.

A všechno další v Sony zřejmě existuje na bázi pokus/omyl. Producenti naštěstí vyhodili Sandlera s jeho návrhem natočit komedii za 200 milionů, ale podobně racionálních rozhodnutí by člověk pohledal. Z uniklých prezentací je patrné, nejen to, že manažeři Sony neumějí s PowerPointem, navíc konstruují filmy výhradně na základě nejbanálnějších diváckých výzkumů a preferencí.

Kolik to tedy vydělalo?

Opravdovou perličkou jsou skutečné výdělky filmů a finanční prognózy. Informace, které se už léta nezveřejňují a studia je střeží jako oko v hlavě. Například teď víme, že by Sony za každou zainvestovanou miliardu rádo alespoň půlmiliardu navrch, v důsledku čehož se někdy až o pětinu seškrtávají náklady.

Dál se ukázalo, že filmy se srovnatelnými rozpočty i tržbami mohou vykazovat velmi různorodé výdělky. Například Apokalypsa v Hollywoodu stála 30 milionů (+ reklama), utržila 130, což znamená výdělek 50 milionů. A to není vůbec špatná bilance. Za odměnu si tvůrci mohli natočit Interview – onen film, který spustil celý tenhle rozruch.

Kapitán Phillips stál oproti tomu 55 milionů, utržil 220, ale výdělek nečiní ani 40 milionů. Podobně dopadl American Hustle, ten se stejným rozpočtem a tržbami nevydělal ani 30 milionů. Co se stalo? Opravdu stojí úplatky Akademii, o jejíž přízeň producenti usilovali, tolik peněz navíc? To už v materiálech nevidíme. Zatím.

I přes podobné otázky lze „sonyleak“ považovat spíš za kuriozitu, která nám dovoluje nahlédnout někam, kam tak často nevidíme. Většinu ze zobrazovaných mechanismů jsme si spíš potvrdili, než že bychom je objevili, a studiu nemají jak závažně uškodit.

Jistě není lichotící vidět, jak zmateně se studio jeví uvnitř a jak se lidé ve vysokém byznysu navzájem pomlouvají, druhé zmíněné je však lidské a první tak trochu nepodstatné, když Sony i přes podivnou nekoordinovanost celkem úspěšně vydělává. Méně spoléhat na štěstí by ale nejspíš neuškodilo…