Andrej Kiska: „Prezidentování“ je otcův největší neziskový projekt

Když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco na Miloše Zemana se v poslední dobá snáší kritika za kritikou – tu pro poklonkování Rusku, jindy pro vulgární mluvu –, Slováci svého prezidenta Andreje Kisku staršího respektují. A nejen proto, že celý svůj plat každý měsíc rozdá lidem v nouzi. S respektem a uznáním o svém otci hovoří i Andrej Kiska mladší.

V první části našeho rozhovoru jsem se s Andrejem bavil o tom, jak se mladému úspěšnému muži, který sleduje českou start-upovou scénu a vyhledává investiční příležitosti, změnil život poté, co se otec stal prezidentem, jak se popasoval s bulvárem a jak je možné, že kolem něj v Pitomé kavárně v Praze na Andělu, kde jsme se potkali, neposkakují osvalení pánové v černých brýlích.

Andrej Kiska starší

O přízeň voličů se současný slovenský prezident ucházel jako nestranický kandidát. V prvním kole voleb, které se uskutečnily 15. března letošního roku, získal Andrej Kiska 24 procent hlasů; skončil o čtyři procenta na druhém místě za předsedou vlády a strany Smer Robertem Ficem. Ve druhém kole 29. března už šlo o souboj jen mezi těmito dvěma pány. Andrej Kiska získal 59,38 procenta hlasů. Funkce se ujal 15. června.

Andrej Kiska je filantrop a bývalý podnikatel, který založil společnosti Tatracredit, Triangel a Quatro, zabývající se primárně poskytováním nebankovních leasingových a spotřebitelských úvěrů a kreditních karet. V roce 2005 svůj byznys prodal VÚB bance, v jejímž představenstvu působil do roku 2007.

V roce 2006 se začal věnovat charitativní neziskové organizaci Dobrý anjel. Ta pomáhá rodinám, které se kvůli závažnému onemocnění dětí dostaly do složité finanční situace.

Jak jste prožíval otcovu kandidaturu na prezidenta?

Byl jsem s ním v obou volebních nocích, obě byly velmi emotivní. Napínavější a emočně vypjatější bylo první kolo. Výsledky byly velmi těsné. Živě si vybavuji zveřejnění prvních výsledků. Sledovali jsme je na velké obrazovce. Od počátku byl otec na druhém místě, takže nálada byla velmi pozitivní. Pak ale začal Procházka [Radoslav Procházka byl další prezidentský kandidát, pozn. red.] otce dotahovat… Všechno naštěstí dobře dopadlo.

Druhé kole bylo o něco klidnější. Průzkumy ukazovaly, že pokud se pravice sjednotí, otec vyhraje. Takové zprávy ale neradno zveřejňovat, protože by si pravicoví voliči mohli říct, že k volbám nemusí, když to má Kiska v kapse. Druhé kolo nás tedy tolik nepřekvapilo. Tušili jsme, že pokud bude účast dostatečná, má otec reálnou šanci. Večer jsme chvíli slavili, ale celé to bylo velmi náročné, takže nic velkého.

Co se vám honilo hlavou ve chvíli, kdy otec volby vyhrál?

Člověku dochází až postupně, že všechno bude najednou jinak. Teprve ve chvíli, kdy se o vás začnou zajímat média, si uvědomíte, co se vlastně děje. Když jedete navštívit příbuzné, najednou musíte sedět v autě na zadním sedadle, s tmavými brýlemi a kapucí… Média se zabydlela i před mým domem, takže jsem se musel maskovat, když jsem chtěl navštívit otce a jeho rodinu. To byly asi první momenty, kdy jsem si uvědomil, že by to mohlo být náročné. Největší zájem ale po inauguraci opadl. Minimálně v Praze, kde žiji, se situace ustálila relativně rychle.

Andrej Kiska mladší

Studoval na obchodní škole Virginské univerzity a při studiích se zaměřoval na finance a management. Pracuje ve firmě Credo Ventures, která vyhledává nadějné, zejména technologicky orientované start-upy a pomáhá jim s počátečním rozvojem.

Zdá se, že s bulvárem jste si užil své…

Samozřejmě. Velmi intenzivní to bylo v Bernolákovu, kde bydlí moje matka a kde jsem byl před každým volebním kolem a před inaugurací. Novináři náš dům doslova oblehli… Fotografové seděli schoulení v houští, když jsem venčil psa, a podobně. Náš pes je rád vyštěkával… Když je objevil, ptal jsem se jich, co že v tom křoví ten pán s paní s teleobjektivy dělají. Prý byli procházce. (smích) A další den si čtete v novinách Andrej mladší se ukázal s obnaženou hrudí.

Máte pocit, že jste přišel o soukromí?

Zásah do soukromí to byl určitě, zájmu médií jsem musel čelit i v Praze. Novináři zjistili, kde bydlím, chodili za mnou do práce… Určitou dobu byli poměrně agresivní. Po čase ale zjistili, že jsme normální rodina a nic extra se kolem nás neděje, takže jsme je přestali bavit. Chce to trpělivost, oni časem zjistí, že není o čem psát, a dnes už je to zase v klidu.

Není trošku zvláštní, že syn slovenského prezidenta žije v Česku?

Pro mě osobně je to dobře. Teď bych rozhodně nechtěl žít na Slovensku. Ne snad proto, že bych nebyl rád, že je otec prezidentem, ale hlavně kvůli zájmu médií. Praha je pro mě strašně fajn – mám to blízko domů na Slovensko, přitom tady můžu žít relativně neveřejný život. Nikdo mě na ulici neoslovuje, nepoznává… Praha je dobrý kompromis. Žiju tu už pět let, přišel jsem hned po vysoké, mám tu hodně kamarádů. Já jsem spokojený.

Zbytek rodiny žije v Bratislavě?

Rodiče jsou rozvedení. Otec má druhou manželku a dvě malé děti, ty žijí v Popradě, on v Bratislavě. Moje matka v Bernolákovu, což je kousek od Bratislavy, a sestra v Londýně.

Prezident přitom může propagovat zboží a služby ze své země, aniž by shazoval ostatní. Nedávno to předvedl Andrej Kiska. Na své diplomatické cestě po Spojených státech několik dnů vyzdvihoval slovenské technologické firmy a ani jednou se nesnížil k „bonmotu“, že Rakušáci a Maďaři neumí programovat.

Zatímco...

• Borat vyváží pivo

Peníze nejsou všechno

Hledání dobrého člověka. Volný seriál Peníze nejsou všechno na Peníze.cz:

• Tátové uhasili oheň, aby nebylo vidět, jak jídlo vypadá
• Adopce na dálku: pětistovka měsíčně změní život jednomu dítěti
• Odpustky největších syčáků. Dávají velké firmy dost?
• Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší
• Nejsem bezdomovec, jen dobrodruh
• Diagnóza děcák. Děti z domova netojí o škatulky ani o váš soucit
• Není to tak, že bychom jim v osmnácti sbalili kufr a řekli Jdi
• Jiří Bárta: Darování obohacuje
• Čisté svědomí za charitu? Nadace nejsou morální pračky peněz
• „Na děcák dobrý.“ Tuhle větu zapomeňte
• Šéf Člověka v tísni Šimon Pánek: I dobro se dá dělat špatně

Nebál jste se, že se z vás po volbách stane VIP osoba s ochrankou za zády?

To se mi honilo hlavou asi dva týdny po volbách, kdy jsem byl v hledáčku novinářů a fotografů. Dokonce jsem přemýšlel, jestli se nepřestěhuju někam dál. S tou ochrankou je to tak, že děti ji mít můžou, ale nemusí. Otec ji ale odmítnout nemůže. Takže když jsem s ním, vždycky kolem sebe někoho máme, ale já sám ji nechci. Myslím, že žádná VIP osoba se ze mě nestala.

Pomohlo vám otcovo zvolení v pracovním životě, dává vám vaše jméno víc než dřív.

Víte, já i sestra jsme vždycky chtěli dokázat, že na to máme sami. Proto nám bylo jasné, že nemůžeme zůstat na Slovensku, kde otce každý znal, alespoň tedy v podnikatelské sféře. Takže když jsem se po studiích rozhodoval, kde budu pracovat, Bratislavu jsem škrtl rovnou. Nakonec zvítězila Praha. Věděl jsem, že tady můžu dokázat něco sám za sebe a zároveň se budu cítit jako doma. Za těch pět let jsem si vybudoval zázemí a dokázal, že na to mám i bez otcovy pomoci.

Samozřejmě se teď začaly ozývat hlasy, že mladý Kiska tady dostal něco kvůli tatínkovi, ale tomu se prostě nevyhnete. Pro mě je důležité, že lidé, se kterými pracuji, a moji blízcí mě za moji práci respektují a určitě si nemyslí, že by mi ji někdo dohodil.

Souhlasil jste s tím, když otec před lety prodal byznys a začal se věnovat charitě?

V tu dobu jsem byl příliš mladý, abych chápal, co dělá. Dnes tomu rozumím velmi dobře a velmi ho za to obdivuji. Vážím si toho, že si v určitém momentě řekl Už jsem toho od života dostal dost, prodám firmu a pokusím se dát něco zpět lidem, kteří toho v životě tolik nedostali. Tohle většina podnikatelů neudělá. Asi nemají pocit, že by měli něco vracet, o svůj úspěch se zasloužili sami, tak proč se o něj dělit s ostatními… Otec byl na Slovensku jedním z prvních. Podařilo se mu nastartovat charitativní cítění Slováků – spousta lidí začala na charitu přispívat vůbec poprvé, protože dokázal vymyslet transparentní koncept, kde lidé m;6ou přesně sledovat, kam jejich peníze putují a komu pomáhají.

Stejně vnímám jeho vstup do politiky. Otec je podle mě jedním z mála politiků, kteří to nedělají pro peníze. Koneckonců svůj plat odevzdává charitě. Do politiky vstoupil spíš proto, že ho nadační fond Dobry anjel[existuje i česká varianta: Dobrý anděl; pozn. red.] už tolik nepotřebuje, a zároveň si uvědomil, že existují širší strukturální problémy, které soukromá neziskovka nevyřeší. Pamatuju, jak jsme spolu seděli na obědě a jemu zavolala matka jedné pacientky z Dobrého anděla s tím, že lékař nebude operovat její dceru, která má nádor na mozku, pokud nezaplatí pět tisíc eur. S takovými věcmi se otec setkával dnes a denně. A když vidíte, jak moc je systém zkorumpovaný, dojde vám, že je potřeba změnit celou strukturu. A to jde jen v politice.

Proč se nezkusil dostat spíše do parlamentu?

Parlamentní politiku nemáte pod kontrolou. Musíte si vytvořit velký tým. A najít lidi, kteří by skutečně chtěli pomáhat ostatním, to je problém. Většina si chce hlavně vydělat. Prezident sice nemá pravomoci, ale na Slovensku má minimálně morální hlas. Když se otec k něčemu vyjádří, upozorní na důležité problémy, které vejdou do povědomí lidí. Nebudou se zametat pod koberec a lidé se jim postaví čelem. V tom vnímám jeho „prezidentování“ jako největší neziskový projekt, který si vymyslel – snad se mu bude dařit.

Nemáte pocit, že na Slovensku je respekt k autoritám mnohem větší než v Česku?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Je pravda, že Slováci se v určitých důležitých chvílích dokážou zmobilizovat. Při druhém kole mě velmi potěšili kamarádi žijící v zahraničí. Přijeli jen na jeden den na Slovensko, aby odvolili. Cítili, že jde o demokratický princip naší země. Bůhví jak by to vypadalo, kdyby Robert Fico volby vyhrál, třeba v souvislosti s krizí na Ukrajině. Přišlo mi tedy skutečně krásné, že dorazili. V tomto ohledu jsem na svoji zemi a své přátele hrdý.

Stejně jako váš otec se věnujete v charitě – čemu konkrétně?

Pomáhám neziskovce AkSen – aktivní senior a jejímu rozvoji v Česku. Jde o jednu z největších neziskovek pečující o seniory. Snaží se pro ně vytvářet program, komunity, aby jen neseděli doma. Dnešní generace seniorů je podle mě smutná generace. Přerod našeho ekonomického systému je strašně znevýhodnil, nové technologie je dostávají na okraj společenského života. Snažíme se je integrovat zpět. Na Slovensku se to dobře rozběhlo a já doufám, že se to podaří i tady

Dokážete si představit, že jednou skončíte s byznysem a budete jen pomáhat?

Sociální cítění jsem určitě podědil, charitě se věnuju delší dobu a rád bych, aby tomu tak bylo i v budoucnu. Určité plány už mám, mělo by jít o early stage investování s filantropickým nádechem. Víc neprozradím, nechci předbíhat.

Pokračování: Máme miliony eur na investice. Podnikatelů s ambicí dobýt svět je ale málo