Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Ministr školství už ví: Antivize 2020

Jakub Skala
Jakub Skala
8. 12. 2014
 10 845

Ministr školství Marcel Chládek letos představil svoji vizi pro vzdělávání do roku 2020. Je plná rovnostářství, zpátečnictví, etatismu.

Ministr školství už ví: Antivize 2020

Pokud bychom měli projít a okomentovat všechny body Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020, mohl bych psát – a vy číst – do soudného dne. Takže ji radši jen shrnu a zareaguji na její hlavní myšlenky, případně vyberu ty nejkřiklavější konkrétní body.

Jestliže existují nějaké linky, které se táhnou celou Chládkovou koncepcí, pak jsou to tyto:

  • totální uniformita žáků/studentů,
  • nízká úroveň vzdělání,
  • posilování vlivu státních vzdělávacích zařízení.

Snižování nerovnosti ve vzdělávání

Ještě než se v dokumentu začne věnovat jednotlivým segmentům vzdělávání, představuje jeho autor svoji hlavní touhu, a to „aby vzdělávací příležitosti i výsledky byly co nejméně ovlivněny takovými faktory, jako je pohlaví, socioekonomický status, region, národnost, původ v kulturně odlišném prostředí (imigranti) apod., které jedinec nemůže ovlivnit“.

Dítě by patrně s příchodem do školy mělo být tabula rasa, na kterou můžou úředníci z ministerstva školství napsat, co zrovna uznají za vhodné. Ale dejme tomu, že ministr nemá postranní úmysly a chce pro všechny děti jen to nejlepší. Jak si ukážeme níže, navrhovaná opatření bohužel budou především brzdit ty, kteří by měli šanci dosáhnout lepších výsledků, než aby podpořila ty méně nadané.

Školky

Mezi hlavní body Chládkova programu pro nejnižší úroveň vzdělávání patří obecné posilování výchovné a vzdělávací funkce předškolní nerodičovské péče. Pokud k tomu přidáme nově ustanovený povinný poslední rok školky, je docela jasné, k čemu vize již od prvních dětských krůčků směřuje: k většímu dohledu státu nad našimi životy. Má někdo – po tom, co státy předváděly posledních sto let – pocit, že je to dobře?

My sami víme, co je pro naše děti nejlepší, a nepotřebujeme, aby nám stát něco nařizoval. Ale na děti sousedů přes ulici, na děti imigrantů nebo nějakých pochybných živlů by možná dohlídnout měl, protože… Aha. Ne všichni chtějí žít podle našich představ a troufám si tvrdit, že jen málokdo chce žít podle představ Marcela Chládka. On ale bohužel má onu moc donutit naše děti k tomu, aby se těmito představami řídily.

Ale dost sarkasmů. Jakkoliv je to smutné, není pochyb o tom, že skutečně existují rodiny, ve kterých děti nemají vhodné podmínky pro vzdělávání. Pokud jim chtějí úředníci pomáhat, těžko se jim to podaří hromadnými nařízeními odněkud z ministerstva. Nenabízím žádný univerzální lék, ale připadá mi zřejmé, že na řadu musí přijít iniciativy na nižších úrovních, které se budou soustředit na konkrétní děti, a ne plošná nařízení, která takovým dětem stejně nejspíš nepomohou a jiným uškodí.

Základní školy

Snad aby trochu ulevil přeplněným školkám, navrhuje ministr co nejvíce eliminovat odklady školní docházky. Člověk nemusí být génius, aby dokázal odhadnout, k čemu něco takového povede. Ve školách bude hned od první třídy víc dětí, které nebudou na učivo stačit. A co se stane? Učitelé je nenechají propadnout a opakovat první třídu? Naopak, tempo se buď přizpůsobí právě těm nejpomalejším, nebo se částečně zpomalí, aby tyto děti alespoň trochu stíhaly. Chytřejší se budou v lepším případě nudit, v horším přijdou o veškerou motivaci k učení a budou hloupnout. A tak to potom bude celou dobu (nebo přinejmenším na základní škole, kde mimochodem chce Chládek děti udržet co nejdéle na úkor odchodů na víceletá gymnázia). Jako kdyby snad nebylo jedno, jestli dítě opustí školu o rok dřív nebo později. Bude pro něj lepší rok počkat nebo si s sebou věčně nést nálepku toho pomalého a hloupého?

Za vrchol ovšem považuji dlouhodobý záměr MŠMT „směřovat ke společnému vzdělávání všech žáků s dostatečnou diferenciací výuky uvnitř heterogenních vzdělávacích kolektivů (škola, třída) a naopak ustupovat od vyčleňování dětí do specializovaných škol či tříd.“ Jinými slovy méně dětí v jazykových, sportovních, hudebních, náročnějších třídách a školách; pěkně všichni pohromadě. Když už někdo v něčem vyniká, nesmíme dopustit, aby svůj talent někde rozvíjel.

Jeden z argumentů, proč chce Chládek omezovat odchody dětí na víceletá gymnázia, zní takto: bohatší rodiče dokážou děti lépe připravit na přijímací zkoušky. V důsledku toho je pak rozdělení dětí na studenty gymnázií a žáky ZŠ dáno spíše bohatstvím rodiny než inteligencí dítěte. Což je automaticky špatně, protože… Kdo ví?

Na tomto místě musí zaznít otázka: jak je to možné? Jak je možné, že základní školy nedokážou připravit inteligentnější žáky na zkoušky tak, aby uspěli? Jak je možné, že gymnázia mají takové zkoušky, že v nich neuspějí ti chytřejší, ale spíš ti, kteří nasypali více peněz do přípravy? Jeden problém školství ministr nahradí jiným. A i kdybychom připustili, že to tak skutečně funguje, kde bere Chládek právo zakazovat dětem majetnějších rodičů získat lepší vzdělání?

Ministerstvo se snaží dostat všechny děti na stejnou úroveň a tak nějak předpokládá, že tato úroveň bude dostatečně vysoká. Obávám se, že opak bude pravdou; a jakmile jednou ztratíte drive, je zatraceně těžké získat ho zpátky. Pokud budou školy na jednu stranu nedostatečně rozvíjet talent nadaných (v jakémkoliv směru) a na druhou stranu klást zbytečně vysoké nároky na ty, kteří na vzdělávání nemají talent, výsledkem nebude vyšší vzdělanost ani ekonomická prosperita.

Další čtení

Michal Kašpárek recenzuje Teorii nevzdělanosti:

Učitelé budou děti míň tlačit do biflování a naučí je místo toho samostatně hledat informace; zvýšíme počet vysokoškoláků; začneme univerzity hodnotit a financovat podle objektivních kritérií; provážeme akademický výzkum a komerční vývoj; sblížíme studenty s praxí – a pak bude konečně dobře. 

Vypadá to hezky, protože „lidi jsou furt blbí a něco by se s tím mělo dělat,“ jenomže rakouskému filozofovi Konradu Paulovi Liessmannovi stačí stovka stránek, aby v knize Teorie nevzdělanosti představy obdivovatelů "vzdělanostní společnosti" rozdupal.

Elita národa

To nejlepší jsme si nechali na konec. Ministr chce, aby se terciálního vzdělávání účastnily dvě třetiny populačního ročníku, které by ho také měly úspěšně dokončit. Dle Chládka ovšem nikoliv na úkor kvality vzdělání. Sic! Obávám se, že ministr může mít jen jedno nebo druhé, a zcela jistě si již dávno vybral kvantitu před kvalitou. Nic proti tomu; je ale třeba připomenout, že Gaussova křivka platí i u inteligence. Někdo je chytřejší, někomu je dáno méně. Pokud ministr nastaví podmínky takto, potom je třeba smířit se s tím, že bude kvalita vysokých škol v průměru mizerná. Bude ji muset být schopen vystudovat každý s IQ přibližně 90 a víc.

Záplava titulů z vysokých škol tak nejenže dále sníží jejich význam, ale zároveň bude nutit každého dalšího na vysokou školu nastoupit už jen proto, aby dorovnal ostatní. Otázka je, jestli potom vysokoškolské studium bude o kvalitě absolventa něco vypovídat – mimo signálu, že „na to má“. (Zkušenost z mého oboru říká, že reálný efekt je mizivý.) Papírově tak bude celý národ vzdělaný. Realita bude, obávám se, odlišná.

Dostupnější vzdělání a zkušenost ze základní a střední školy, kde bude tempo relativně pomalé, jistě vyvolá ve studentech pokračovat studiem na vysoké škole. Nic ale není zadarmo a u státních požitků to platí dvojnásob. K financování takového systému vzdělávání bude muset daňový poplatník sáhnout hlouběji do kapsy a studenti sami budou muset do získávání titulu investovat nemálo času. A čas jsou peníze.

Rovnost na úkor vzdělání

Česká republika patří mezi nejvíce rovnostářské státy na světě. Myslím, že není třeba hnát se stále blíže komunistickým představám, ve kterých mají všichni stejně. Pokud se ale podaří realizovat ministrovu vizi, potom nás pánbůh chraň. Nikdo se už nenechá ovlivnit svým socioekonomickým statusem nebo pohlavím a všichni dostanou rovnou příležitost. Vyniknout se podaří jen málokomu, protože k tomu nebude mít motivaci ani to správné prostředí. To bude jistě podnětem pro další státní zásahy do vzdělávání a další plošná nařízení.


Úvodní foto Marcela Chládka isifa/MAFRA/Petr Topič

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo